ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1053.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1053/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ Č. Ž., a B/ M. Ž., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1/ P. f. Č. r., 2/ A. L., a 3/ J. L., o určení vlastnictví k nemovitostem a o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu nemovitostí, vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp.zn. 5 C 21/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9.10.2004, čj. 13 Co 737/2004-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci usilují o anulování smlouvy, kterou prvý žalovaný převedl na další žalované na úhradu jejich nároků na náhrady podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), obytné stavení čp.7 spolu s dalšími stavbami a pozemky, vše v katastrálním území B. Podle jejich názoru je tato smlouva neplatná a žalobci, kteří v uvedeném domě bydlí, by jej chtěli získat do vlastnictví. Navrhli, aby soud rozhodl, že vlastníkem uvedených nemovitostí je prvý žalovaný a jemu aby soud uložil povinnost uzavřít s žalobci smlouvu o převodu nemovitostí do jejich vlastnictví.
Okresní soud Plzeň-sever rozsudkem ze dne 11.8.2004, čj. 5 C 21/2004-125, oba návrhy zamítl. V prvé řadě neshledal, že by žalobci měli naléhavý právní zájem na určení vlastnictví prvého žalovaného (který ostatně nebyl vlastníkem nemovitostí ani před jejich převedením na další žalované, nýbrž spravoval je pro stát), žalobci nebyli účastníky uvedené smlouvy. Žalobci v domě čp. 7 v B. pouze bydlí, a dále proto, že na straně žalobců není žádné právo, které byl mohlo být bez určení neplatnosti smlouvy ohroženo, nebo by se jejich postavení stalo nejistým. Přesto se zabýval i neplatností smlouvy, a podrobně odůvodnil, proč ji neshledal neplatnou. Žalovaní Ad 2) a 3) jsou podle jeho právního závěru vlastníky nemovitostí a nelze proto prvému žalovanému uložit ani povinnost tyto nemovitosti převést na žalobce.
K odvolání žalobců rozhodoval ve věci Krajský soud v Plzni, který shora uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Platností smlouvy uzavřené mezi žalovanými, se nezabýval, protože dospěl k závěru, že žalobcům nelze vyhovět už proto, že na jejich straně není dán naléhavý právní zájem na určení její neplatnosti. Podrobně vyložil, kdy je podle ustálené judikatury soudů dán naléhavý právní zájem na určení právního vztahu, a jakému účelu určovací žaloba slouží. Uzavřel, že nedostatek naléhavého právního zájmu je samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a sám o sobě vede k zamítnutí žaloby. V daném případě se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví prvého žalovaného k předmětným nemovitostem nesvědčí. Nemají totiž právo na uzavření smlouvy o převodu vlastnictví k předmětným nemovitostem, a to ani podle §17 odst. 5 zákona o půdě, který na daný případ nedopadá, ani podle §16 odst. 2 téhož zákona, protože ani toto ustanovení nezakládá povinnost prvého žalovaného uzavřít s konkrétní osobou smlouvu o převodu konkrétní nemovitosti. Prvý žalobce ostatně ani žádné nároky podle zákona o půdě nemá, a druhá žalobkyně neprokázala, že by měla nároky podle tohoto zákona ve výši 156.775 Kč, což představuje cenu předmětných nemovitostí. Prvý žalovaný také není subjektem, který poskytuje náhradu za pozemky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání pro nesprávné právní posouzení věci, přičemž uvádějí, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Z toho zřejmě dovozují, že dovolání by mělo být posouzeno jako přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolatelé nesouhlasí s závěrem soudu, že nemají naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, což odůvodňují tím, že je užívají od roku 1966, a to k provozování zemědělské výroby. V B. vlastní polnosti a hospodářské budovy jim slouží k zajištění zemědělské výroby. Opakovaně proklamovali svůj zájem předmětné nemovitosti odkoupit či získat jako náhradu, a to ještě dříve, než žalobkyně získala právo na vydání náhrad a písemně požádala 8.8.1994 o vydání předmětných nemovitostí jako náhrady. Podrobně se pak v dovolání zabývají důvody, proč považují dohodu o vypořádání náhrad z 18.5.1993 (uzavřenou mezi prvým žalovaným a druhou a třetí žalovanou) za neplatnou. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání po formální stránce odpovídá požadavkům stanoveným v §241 a §241 o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, jímž tento soud potvrdil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, který v této věci rozhodoval jen jednou. Nepřichází proto v úvahu přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o.s.ř. Dovolání by bylo přípustné v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 1 písm.c/ o.s.ř.). Přitom je ovšem dovolací soud vázán ustanovením §242 odst. 3 o.s.ř., takže rozhodnutí odvolacího soudu může přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Důvody dovolání, týkající se nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce nedostatku vážného právního zájmu žalobců na určení vlastnictví prvého žalovaného, jsou velmi stručné - dovolatel se v prvé řadě zabývá důvody, proč považuje smlouvu, uzavřenou mezi žalovanými, za neplatnou. Těmito důvody se skutečně odvolací soud nezabýval, avšak jen proto, že dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určovací žalobě. Proto dovolací soud může rozsudek odvolacího soudu přezkoumávat pouze v tomto jeho právním závěru, pro které zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolatelé tento právní závěr odvolacího soudu nevyvracejí, pouze poukazují na to, že mají a měli o získání nemovitostí zájem. Názor odvolacího soudu postihuje i tuto námitku.
Odvolací soud svůj závěr, že žalobcům nesvědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem prvému žalovanému, případně státu, velmi podrobně odůvodnil v souladu s běžnou judikaturou soudů, a na jeho odůvodnění dovolací soud odkazuje. Dovolatelé také tyto závěry nevyvracejí, a v dovolání pouze poukazují na svoji dlouholetou snahu získat nemovitosti, jež z právního hlediska užívají do doby, než jim bude přidělen náhradní byt, do svého vlastnictví. Skutečností však zůstává, že na takový převod do vlastnictví nemají nárok, tj. jejich přání se neopírá o žádné zákonné právo. I kdyby proto byl dosud vlastníky nemovitostí stát, nic by se nezměnilo na jejich právním postavení. I když žalobci nepochybně mají zájem předmětné nemovitosti získat, nejde o zájem právní.
Dovolací soud proto neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu, který vychází z běžné judikatury, měl zásadní právní význam. a dovolání v důsledku toho neshledal přípustným. Postupoval proto podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. a dovolání jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech řízení vychází z toho, že žalovaným, kteří by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měli nárok na jejich náhradu, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly (§243b odst. 4, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.).
V Brně dne 6. června 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu