ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1077.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1077/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně J., spotřebního družstva T., zastoupené advokátem, proti žalované A. V., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 65.515,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 752/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.11.2004, č.j. 16 Co 266/2001-71, takto:
I. Dovolání žalované do prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.11.2004, č.j. 16 Co 266/2001-71, se zamítá.
II. Dovolání žalované do druhého výroku rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.11.2004, č.j. 16 Co 266/2001-71, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 18.5.1999 u Okresního soudu v Jihlavě domáhala se žalobkyně zaplacení částky 65.515,- Kč s 15 % úrokem od 11.11.1999 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Okresní soud v Jihlavě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15.5.2001, č.j. 4 C 752/99-44, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že mezi účastníky byla dne 27.5.1997 uzavřena nájemní smlouva, na základě níž žalobkyně žalované pronajala k provozování hostinské činnosti nebytové prostory v objektu PVS 673 – K. o výměře 212,50 m2. Vzal za prokázáno, že celková výše měsíční úhrady nájemného a služeb činila 4.188,- Kč a nájem podle výše uvedené smlouvy byl sjednán na dobu neurčitou dnem 1.8.1995. Ze spisu Okresního soudu v Jihlavě sp. zn. 8 C 972/91 dále zjistil, že žalovaná se od roku 1991 domáhala v rámci restitučního řízení vydání předmětných nebytových prostor. Vzal za prokázané, že rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 3.2.1993, č.j. 8 C 972/91-38, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24.10.1995, sp.zn. 16 Co 151/93, byla žalobkyni uložena povinnost uzavřít se žalovanou dohodu o vydání předmětné nemovitosti, přičemž rozsudek nabyl právní moci dne 27.11.1995. Též zjistil, že dne 13.12.1995 byla mezi stranami uzavřena dohoda o vydání nemovitostí, která byla předložena s příslušným návrhem katastrálnímu úřadu k zápisu vlastnického práva k dané nemovitosti ve prospěch žalované, avšak ke vkladu vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí ve prospěch žalované došlo až dne 15.4.1999. Zaujal názor, že jednání žalobkyně je nutno posoudit jako rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 o.z., přičemž tato skutečnost je prokázána i tím, že žalobkyně stavbu na pozemku zatížila zástavním právem, a to dne 19.4.1996, tedy zastavovala cizí nemovitosti.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3.11.2004, č.j. 16 Co 266/2001-71, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, neztotožnil se však zcela s jeho právní posouzením, že žalovaná měla v podstatě nárok být vlastnicí předmětných nebytových prostor již v roce 1991, kdy požádala o vydání těchto nemovitostí. Nepřisvědčil ani tvrzení soudu prvního stupně, že žalobkyně nevydala žalované nemovitosti ani po pravomocném rozhodnutí Okresního soudu v Jihlavě sp.zn. 8 C 972/91, potvrzeného rozhodnutím Krajského soudu v Brně sp. zn. 16 Co 151/93, které nabylo právní moci dne 27.11.1995. Poukázal v této souvislosti na zjištění, podle něhož účastníci uzavřeli poté dne 13.2.1995 dohodu o vydání předmětných nemovitostí. Podle odvolacího soudu nebylo chybou ani jednoho z účastníků, že ke vkladu vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí došlo až dne 15.4.1999. Pokud se však žalobkyně domáhá po žalované plnění z nájemní smlouvy za dobu, kdy již bylo pravomocně rozhodnuto ve prospěch žalované ohledně jejího vlastnictví k předmětné nemovitosti, je její jednání v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 o.z.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 21.1.2005 dovolání, a to proti všem jeho výrokům, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu s tím, že není nemorální požadovat od žalované plnit povinnosti nájemkyně, plynoucí jí ze zákona a smlouvy. Dále vytýkala odvolacímu soudu, že řešil právní otázku rozsahu a výkonu práv a povinností vlastníka věci rozdílně od dosavadní praxe soudů, včetně soudu dovolacího a v rozporu s hmotným právem, čímž porušil princip právní jistoty a důvěry v právo, vyplývající z článku 1 odst. 1 Ústavy. Podle dovolatelky zásadní rozpor s platnými zákony je nutno spatřovat v okolnosti, svědčící o nerespektování jejího ústavního práva na spravedlivý proces, kterou sama nezpůsobila ani neovlivnila spočívající v tom, že se žalovaná nestala vlastnicí předmětných nemovitostí. Dále namítala, že odvolací soud ve svém pojetí dobrých mravů nezohlednil praxi dovolacího soudu, vycházející z toho, že nedotknutelnost vlastnictví a tedy výkonu vlastnických práv je chráněna ústavním pořádkem státu a mezinárodními smlouvami, kterými je stát vázán. Tvrdila též, že odvolací soud nerespektoval její právo na spravedlivý proces ve smyslu §§1 až 3 o.s.ř., neboť vytvořil další hmotněprávní kategorii vlastnického vztahu, označenou jako ,,subjekt, který se vlastníkem má stát.“ V souvislosti s tím konstatovala, že neporušila žádnou svoji povinnost, když uzavřela soudem uloženou dohodu, a to ve znění vysloveném soudem, která byla předložena katastrálnímu úřadu k rozhodnutí o vkladu vlastnictví. Namítala, že majetková újma vzniklá žalované je důsledkem chybného postupu státního orgánu při výkonu veřejné moci a veškeré nároky žalované tedy měly být řešeny postupem podle zákona č. 82/1998 Sb. Poukazovala na skutečnost, že odvolací soud nepřihlédl k judikatuře Evropského soud pro lidská práva. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaná navrhla odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to v té části, pokud směřuje proti prvnímu odstavci výroku rozsudku odvolacího soudu, nikoliv však proti druhému (nákladovému výroku) téhož rozsudku. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání dílem není opodstatněné, dílem je nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Za otázku zásadního právního významu v této věci považuje dovolací soud
posouzení, zda lze odepřít soudní ochranu s odkazem na ustanovení §3 odst. 1 o.z. pronajímateli (povinné osobě ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., v platném znění), který smlouvu o nájmu nebytových prostor uzavřel s osobou oprávněnou (podle téhož zákona) jako nájemcem v době po podání výzvy k vydání věci oprávněnou osobou, k uplatnění nároků z takové nájemní smlouvy za dobu od uzavření nájemní smlouvy do doby vkladu vlastnického práva pro oprávněnou osobu (ať už základě soudního rozhodnutí či dohody mezi oprávněnou a povinnou osobou).
K tomu přistupuje posouzení správnosti argumentace odvolacího soudu, zda a nakolik je v takové souvislosti významná prodleva, která vedla k opožděnému vkladu vlastnického práva podle dohody o vydání věci, a která byla vyvolán postupem příslušného katastrálního úřadu.
Podle §3 odst. 1 o.z. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Výklad této otázky se v judikatuře soudů již v minulosti ustálil. Východiskem úvah se stala okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 o.z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Soudní praxe v tomto směru vychází z názoru, že za dobré mravy je třeba pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.9.1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5, roč. 2001, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.5.1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16, roč. 1998), který je konformní se závěrem obsaženým v nálezu Ústavního soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, uveřejněným pod č. 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 1998, který za dobré mravy považuje souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 o.z., je přitom třeba - vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou - učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu.
Aplikováno na posuzovanou věc, je třeba zdůraznit, že k uzavření nájemní smlouvy došlo nikoliv mezi účastníky, kteří by byli vedeni (jak je obvyklé v občanskoprávních či obchodních vztazích) zřeteli smluvní autonomie, s cílem realizovat své obchodní či podnikatelské aktivity. Naopak do popředí vystupuje postavení stran tohoto závazkového vztahu dané jejich kvalifikací odvíjející se z příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Pronajímatel (žalobce) byl totiž osobou povinnou ve smyslu §4 citovaného zákona, nájemce pak osobou oprávněnou, která včas uplatnila svůj nárok na vydání věci (zde nemovitosti). Takový nárok žalobce neuznával, v důsledku čehož probíhal mezi účastníky soudní spor (jak bylo blíže vyloženo shora). Nelze jistě ani v této souvislosti pochybovat o legitimnosti takového kroku, plynoucí ze zásady rovnosti účastníků v občanském soudním řízení při uplatňování, resp. hájení svých práv. Nicméně nelze stranou ponechat, že k uzavření nájemní smlouvy došlo právě proto, aby do doby vyřešení restitučního sporu mohla se právní nástupkyně původních vlastníků nemovitosti ujmout využívání předmětu vydání alespoň formou jeho nájmu. Důvody vzniku nájemního poměru mezi stranami a bezprostřední vnitřní vazba na současné uplatnění restitučních nároků nájemcem jako osobou oprávněnou pak ovšem odůvodňuje nutnost věnovat zvýšenou pozornost účelu a smyslu právě onoho restitučního předpisu, kterým je zákon č. 87/1991 Sb., v platném znění (dále jen „zákon“.) Smyslem tohoto zákona bylo zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých mj. občansko-právními úkony za podmínek uvedených blíže v §1 zákona. Mechanismus takového zmírnění byl pak upraven v dalších ustanoveních zákona. Na tomto místě je třeba připomenout ustanovení §5 o výzvě k vydání a následcích s tím spojených. Zejména z ustanovení §5 odst. 3 zákona plyne možnost dobrovolného uspokojení nároků oprávněné osoby vyjádřené tak, že povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou dohodu o vydání věci a věc jí vydá nejpozději do třiceti dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2. Je-li předmětem dohody o vydání věci nemovitost, použije se §133 odst. 2 občanského zákoníku. Podle odstavce 4) téhož ustanovení nevyhoví-li povinná osoba výzvě pode odstavce 2), může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.
Rozsudek soudu ukládající toto vydání věci (míněné ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. jako vydání věci do vlastnictví oprávněné osoby podle ustanovení §3 tohoto zákona) je veřejnou listinou dokládající právní opodstatněnost rehabilitace restitucí práv vlastníka věci. Je však i podkladem pro případný výkon rozhodnutí vyklizením nemovité věci. Stejně tak platí, že výrok rozsudku, ukládající vydání věci ve smyslu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., je postačujícím podkladem pro záznam do katastru nemovitostí (viz §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.), aniž by tu musela být ještě uzavírána dohoda o vydání věci (srov. k tomu i nález bývalého Ústavního soudu ČSFR uveřejněný pod č. 16/1992 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR – viz jeho znění i na s. 189 ročníku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K tomu se jen připomíná, že z hlediska procesních předpisů promítají se zde důsledky plynoucí z pravomocného rozhodnutí soudu ve smyslu §159) a 159a) o.s.ř. V dané věci pak okamžik nabytí právní moci rozsudku soudu o restitučních nárocích osoby oprávněné spadal vjedno s jeho vykonatelností vzhledem k ustanovení §161 odst. 2 o.s.ř.
K tomu třeba systematicky připomenout ustanovení §12 odst. 1 zákona, podle něhož dnem převzetí nemovitosti oprávněná osoba vstupuje do práv a závazků pronajímatele, který uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu nebo smlouvu o nájmu nebytového prostoru v převzaté nemovitosti. Jinak vyjádřeno, k přechodu práv a závazků tu dochází dnem převzetí nemovitosti.
Z dosud uvedených zákonných ustanovení se tak předně nabízí dílčí závěr, podle něhož ve vztazích mezi osobou povinnou a osobou oprávněnou byly dnem právní moci rozsudku odvolacího soudu (v této věci dnem 27.11.1995) pravomocně vyřešeny otázky důvodnosti uplatnění restitučních nároků osoby oprávněné. Rozhodnutí soudu o tomto nároku už nemohla být podrobena dalšímu projednávání (§159a odst. 5 o.s.ř.).
Ve vztahu k důsledkům plynoucím z ustanovení §5 odst. odst. 3 věty druhé zákona o respektování důsledků plynoucích z ustanovení §133 odst. 2 občanského zákoníku, je třeba uvést, že obsahový přezkum soudního rozhodnutí o uložení povinnosti povinné osobě vydat věc oprávněné osobě je zákona nepřípustný (srov. k tomu shora uvedené důsledky o právní moci soudního rozhodnutí). Pokud by pak šlo o vklad práva do katastru nemovitostí na základě dohody o vydání věci uzavřené jejími účastníky podle §5 odst. 3 zákona, nezkoumá katastrální úřad, zda v daném případě byly splněny předpoklady pro mimosoudní rehabilitaci podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., k posouzení naplnění těchto předpokladů katastrální úřad nezmocňuje.
Z porovnání důsledků plynoucích ze shora uvedených ustanovení tak lze přijmout i další závěr, podle něhož pro posouzení opodstatněnosti nároků na vydání věci oprávněnou osobou je prvořadým a rozhodujícím výsledek pravomocného (resp. vykonatelného) soudního rozhodnutí (v případech, kdy povinná osoba nevydala věc dobrovolně a volila cestu soudního sporu zahájeného oprávněnou osobou). Ingerence soudu projednat opakovaně tuto věc je zákona vyloučena a přezkum katastrálního úřadu ve vztahu k takovému rozhodnutí právní úprava neumožňuje. To pak ovšem relativizuje význam řízení o vyznačení vlastnického práva, případně návrhu na vklad (v případy dohody o vydání věci uzavřené účastníky). Tento aspekt pak nemůže zůstat bez vlivu na posouzení vztahů mezi účastníky z nájemní smlouvy (jako je tomu v daném případě), jejíž vznik, realizace a zánik byl zcela bezprostředně spojen s posouzením restitučních nároků nájemce jako osoby oprávněné.
Jestliže pak po právní moci rozsudku o vydání věci věci oprávněné osoby (který vystupoval jako nájemce) přistoupil pronajímatel (takto osoba povinná, která v restitučním sporu podlehla a byla zavázána k vydání věci), k vymáhání svých nároků z nájemní smlouvy uzavřené právě za účelem předběžné realizace nároků oprávněné osoby, pak s přihlédnutím k tomu, co bylo shora uvedeno, jsou dány podmínky pro odepření těchto jeho nároků pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 o.z. Tomuto závěru odpovídající posouzení odvolacím soudem považuje proto i dovolací soud za přiléhavé a správné.
K zbývajícím námitkám dovolatele, jak byly shora rekapitulovány, dodává odvolací soud, že dovolatel nepřípustným způsobem směšuje otázky zpětného přechodu vlastnického práva a otázky posouzení nároků obligačních z toho plynoucích. Rozhodnutím soudů obou stupňů nedošlo k žádnému zásahu do otázek vlastnictví žalobce do doby vyznačení jeho změny v katastru. Tato rozhodnutí pouze právně komfortním způsobem, totiž za použití §3 odst. 1 o.z., odepřela právo žalobce na uplatnění nároků z titulu shora uvedeného závazkového vztahu, a to pouze v poměrech mezi jeho oběma účastníky. Stejně tak je právně bezvýznamný odkaz žalobce (jako dovolatele) na údajně nutný postup, kterým měla žalovaná uplatňovat své nároky vůči státu z titulu opožděného rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu. Předmětem posouzení soudu byly nároky v rozsahu plynoucím z předmětu tohoto řízení, který probíhal mezi oběma účastníky sporu a opíral se o závazek z nájemní smlouvy. Její povaha (z hlediska vzniku a zejména právního důvodu) vážící se k postupu při realizaci restitučních nároků nájemce (jako oprávněné osoby), odůvodňovala reflektování těch aspektů, které byly již shora vyloženy. Šlo o posouzení dvoustranného právního vztahu, v němž katastrální úřad (stát) přímo účasten nebyl. Posuzování případných nároků z postupu katastálního úřadu, jak to dovolatel naznačuje, se z mezí dovolacího přezkumu vymyká.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobkyně zamítl.
Pokud jde o dovolání žalované do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím k výše uvedenému dovolání proti II. a III. výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. května 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu