ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1081.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1081/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského, a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání JUDr. J. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně z 29. 1. 2004, sp. zn. 49 Co 363/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 1087/2002 (žalobce JUDr. J. K. proti žalovanému Zemědělskému obchodnímu družstvu R., o 528.917,- Kč), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Návrhem, podaným u soudu 21. 7. 1998, se žalobce JUDr. J. K. domáhal, aby soud povolil obnovu řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 311/92 mezi žalobcem JUDr. J. K. a žalovaným Zemědělským obchodním družstvem R. o 528.917,- Kč a v němž byla žaloba žalobce zamítnuta. K odůvodnění svého návrhu na obnovu řízení žalobce poukázal na nové důkazy: 1. čestné prohlášení A. R. z 9. 7. 1998, 2. výpisy Úřadu důchodového zabezpečení v P k prokázání členství jeho matky L. K., zemřelé 25. 9. 2001, v bývalém Jednotném zemědělském družstvu N., okres V., a 3. čestné prohlášení M. B. z 19. 7. 1998, a měl za to, že těmito důkazy je prokázána důvodnost jeho restitučního návrhu, který uplatnil v již uvedeném řízení (sp. zn. 3 C 311/92 Okresního soudu ve Vyškově).
Uvedené zemědělské družstvo navrhlo zamítnutí návrhu na obnovu řízení, neboť pokud jde o navrhovatelem uváděné nové skutečnosti, není doloženo, že jde o důkazy, které navrhovatel nemohl v původním řízení použít bez své viny; uvedené družstvo také zpochybňovalo, zda navrhovatel podal návrh na obnovu řízení včas.
Okresní soud ve Vyškově usnesením z 8. 7. 2001, čj. 3 C 1087/2002-65, zamítl žalobu žalobce o povolení obnovy řízení, které bylo vedeno u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 311/92. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému družstvu na náhradu nákladů řízení 4.300,- Kč do 15 dnů od právní moci usnesení.
V odůvodnění svého usnesení soud prvního stupně dovozoval, že z důkazů navržených žalobcem k doložení jeho návrhu byl už v původním řízení (vedeném u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 311/92) proveden důkaz označený jako důkaz kartou sociálního zabezpečení L. K. Ohledně dalších dvou důkazů, odůvodňujících podle názoru žalobce obnovu řízení (tj. čestných prohlášení A. R. a M. B.), byl soud prvního stupně toho názoru, že tyto důkazy mohly být v původním řízení předloženy a provedeny, takže nejde o důkazy, které by žalobce bez své viny nemohl v původním, řízení použít. Žalobce také v řízení o povolení obnovy nedoložil včasnost podání svého návrhu ve smyslu ustanovení §230 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), třebaže byl soudem vyzván k doložení této okolnosti.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobce o obnovu řízení zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně usnesením z 29. 1. 2004, sp. zn. 49 Co 363/2003. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno opodstatněným.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tu nejsou dány důvody obnovy řízení. Podle názoru odvolacího soudu nelze v důkazech uplatněných žalobcem spatřovat důvody obnovy řízení podle ustanovení §228 odst. 1 písm. a) a písm. b) občanského soudního řádu. Nešlo tu totiž o důkazy, jež by sice v době původního řízení existovaly, ale o nichž by účastník řízení nevěděl a jež by tedy bez své viny nemohl v řízení použít; nešlo také o důkazy, které by v původním řízení nemohly být provedeny.
Odvolací soud proto potvrdil usnesení soudu prvního stupně jako věcně správně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech odvolacího řízení rozhodl vzhledem k tomu, že v řízení úspěšnému žalovanému náklady řízení nevznikly.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobci 4. 3. 2004 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu ve Vyškově dne 25. 3. 2004, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné a z obsahu jeho dovolání vyplývalo, že má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právní posouzení věci.
Dovolatel poukazoval na to, že jím předložená písemná čestná prohlášení ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, vydaného v právní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově (tj. 23. 4. 1997), sice neexistovala, ale „existovala vědomost A. R. a M. B. o skutečnostech, které mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé pro JUDr. J. K.“. Žalobce se původně domáhal provedení výslechu uvedených osob v soudním řízení a teprve později si od nich opatřil písemné čestné prohlášení pro případ, že by u soudu už vypovídat nemohli ze zdravotních důvodů (A. R. pak v roce 2000 skutečně zemřel). Předložená písemná čestná prohlášení dovolatel pokládal za „subsidiární důkaz, který byl sepsán pod matrikářkou v úřadu“.
Při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001), nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). V bodu 16 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je také stanoveno, že návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutím, vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 4. 2001), jako tomu bylo i v daném případě, v němž byly rozsudky vydány 5. 11. 1995 a u odvolacího soudu 23. 4. 1997, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tedy občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
Dovolání dovolatele směřovalo v daném případě proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na obnovu řízení. Přípustnost takového dovolání bylo třeba posoudit podle ustanovení §236 a násl. občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) bylo možné napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouštěl.
V daném případě šlo o usnesení, týkající se návrhu na povolení obnovy řízení. Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že „rozhodnutí o povolení obnovy řízení není rozhodnutím ve věci samé“. Při posuzování přípustnosti dovolání proti pravomocnému rozhodnutí, týkajícímu se povolení obnovy řízení, bylo třeba tedy posoudit především podle ustanovení §238a občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. (ve znění zákona č. 238/1995 Sb.), které stanovovalo, kdy bylo přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, když při tom nešlo o usnesení, jímž by bylo změněno usnesení soudu prvního stupně (srov. §238a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu). Z ustanovení §238a odst. 1, ani odst. 2 občanského soudního řádu (v již uvedeném znění) nebylo však možné dovodit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu týkajícímu se povolení obnov y řízení.
V daném případě nebylo možné dovodit přípustnost dovolání dovolatele ani z ustanovení §237 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), v němž byly taxativně stanoveny případě tzv. zmatečnosti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, jež nabyly právní moci. Nešlo tu rovněž o případ, v němž by odvolací soud výrokem svého potvrzujícího usnesení vyslovil, že je tu dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Rovněž tu nešlo o případ, který mělo na zřeteli ustanovení §239 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), v němž by účastník řízení podal nejpozději před vyhlášením (vydáním) potvrzujícího usnesení odvolacího soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž by nebylo odvolacím soudem vyhověno.
Nemohl tedy dovolací soud v daném případě přisvědčit názoru dovolatele, že tu je jeho dovolání přípustné podle některého z ustanovení občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jež by dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, týkajícímu se povolení obnovy řízení, připouštělo.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 4 a §218 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému družstvu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. června 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu