ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1095.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1095/2005
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ J. P., B/ F. F., zastoupené zmocněncem, C/ H. K., zastoupené advokátkou, a D/ J. T., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. S., zastoupenému advokátem, o přechod vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp.zn. 5 C 125/93, 5 C 623/2000 a 5 C 82/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10.2.2005, čj. 6 Co 2873/2004-1303, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
O návrhu na přechod vlastnického práva žalovaného k domu čp. 102 se stavební parcelou č. 109 v katastrálním území M. L. rozhodovaly soudy všech stupňů již několikrát. Soud prvního stupně nejprve návrhu podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“) vyhověl, dalším rozhodnutím vydaným po zrušení prvého rozsudku odvolacím soudem, návrh zamítl. Po zrušení potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu v dovolacím řízení se soudy zabývaly zejména otázkou, zda vyhovění návrhu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Soud prvního stupně dalším rozsudkem návrh zamítl, po zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem návrhu vyhověl. Rovněž tento potvrzující rozsudek byl zrušen dovolacím soudem; rozsudkem ze dne 23.7.2003, čj. 28 Cdo 183/2003-855, dovolací soud uzavřel, že je třeba učinit nesporným, zda se na dané nemovitosti vztahuje zákon o půdě, tj. zda šlo o původní zemědělskou usedlost a jakému účelu sloužila v době přechodu na stát; pokud jde o to, zda vyhovění návrhu by bylo v rozporu s dobrými mravy, považoval za nutné poměřit rozsah újmy způsobené žalobcům s újmou, kterou by přechod vlastnictví způsobil žalovanému, přičemž za nejpodstatnější považoval hodnotu nemovitostí v době jejich převzetí státem s hodnotou ke dni vzniku nároku oprávněných osob na restituci, jestliže přičiněním žalovaného došlo k značnému zhodnocení nemovitosti před vznikem nároků žalobců.
Po naznačeném doplnění řízení Okresní soud v Prachaticích posléze rozhodl rozsudkem ze dne 22.10.2004, čj. 5 C 82/2003-1216, tak že vlastnické právo žalovaného k předmětným nemovitostem přechází na žalobce, na každého jednou ideální čtvrtinou. Náhradu nákladů řízení žalobcům nepřiznal. Pokud jde o zemědělský charakter nemovitostí, uzavřel, že šlo nesporně o obytnou budovu bývalé zemědělské usedlosti, která ke dni převzetí státem, tj. 30.4.1959, nebyla užívána. Podmínky stanovené v §8 odst. 1 zákona o půdě shledal naplněnými, právní předchůdce získal předmětnou budovu kupní smlouvou z 3.2.1967 za 1.000 Kč, přičemž jejich cena dle tehdejšího odhadu byla více než dvojnásobná, k pozemku získal právo osobního užívání. Rozdíl v hodnotě nemovitostí (který posuzoval podle vyhlášky č. 393/1991 Sb.), činil necelých 38.000 Kč - šlo o rozdíl mezi cenou budovy ke dni přechodu na stát, jež činila 170.000 Kčs a cenou ke dni uplatnění nároku žalobců, která činila 207.994 Kčs. V době užívání nemovitostí žalovaným (jeho právními předchůdci) nedošlo k mimořádným opravám a úpravám, tedy zhodnocení, budovy. Žalobcům byly vráceny zemědělské pozemky; budovu, která s nimi tvoří jeden funkční celek, potřebují pro řízení zemědělského provozu. Okolnost, že žalovaný a jeho rodiče nemovitost užívali déle než žalobci a jejich právní předchůdci, zhodnotil soud ve výroku o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 10.2.2005, čj. 6 Co 2873/2004-1303, v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Námitku žalovaného, že na daný případ nelze aplikovat zákon o půdě, neshledal důvodnou. Předmětná budova nesporně patřila k původní zemědělské usedlosti. Na stát přešla rozhodnutím odboru zemědělství a lesního hospodářství rady ONV ve V. ze dne 30.4.1959, kterým byl nemovitý majetek původních vlastníků vykoupen podle zákona č. 46/1948 Sb.s odůvodněním, že dům chátrá a pozemky musí obhospodařovat JZD. Dům, tj. obytná část zemědělské usedlosti, nebyl v té době vůbec užíván a nebylo prokázáno, že by celá usedlost sloužila jiným účelům než zemědělským. V dané věci byly splněny všechny podmínky dané ustanovením §8 odst. 1 zákona o půdě. Pokud jde o posouzení věci z hlediska §3 odst. 1 obč. zák., odvolací soud vyšel ze závěrů obsažených v rozsudku dovolacího soudu ze dne 27.3.2003 a uzavřel, že přičiněním žalovaného nedošlo k značnému zhodnocení nemovitosti, a rozdíl v hodnotě nemovitosti je dán rozdílem mezi zaokrouhlenými částkami 210.000 Kčs a 172.000 Kčs. Nejedná se tedy o zjevný nepoměr mezi stavem a hodnotou nemovitostí v době jejich převzetí státem a v době vzniku nároku žalobců na restituci. Přitom při ocenění nelze vyjít z různých vyhlášek, které platily k rozhodnému datu, ale z vyhlášky jediné, aby ceny byly porovnatelné. Správně použil soud prvního stupně na toto ocenění vyhlášku č. 393/1991 Sb., na níž je postaveno oceňování podle zákona o půdě, včetně výpočtu rozdílů cen nemovitostí. Odvolací soud proto neshledal daný případ za natolik výjimečný, aby bylo odůvodněno použití §3 odst. 1 obč. zák., tj. aby nebylo oprávněným osobám přiznáno právo, dané zvláštním, restitučním předpisem. Ostatní okolnosti, jež svědčí ve prospěch žalovaného, tj. záchrana celého objektu, který byl v době koupě ve velmi špatném stavu, jakož i to, že kupující neměli žádný podíl na tom, že cena nemovitosti byla stanovena nižší částkou, zhodnotil odvolací soud ve výroku o nákladech odvolacího řízení, když neúspěšným žalovaným neuložil povinnost zaplatit žalobcům jeho náklady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř., totiž že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za nesprávný považuje závěr, že na předmětnou nemovitost se vztahuje zákon o půdě, a dále okolnost, že na danou věc nebylo aplikováno ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Tvrzení, že řízení trpělo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odůvodnil dovolatel tím, že odvolací soud se neřídil právními závěry dovolacího soudu vyslovenými v jeho rozsudku ze dne 23.7.2003, sp. zn. 28 Cdo 183/2003, pokud posuzoval předmětné nemovitosti ke dni jejich přechodu na stát jako zemědělský majetek.
Svůj názor, že předmětné nemovitosti nespadají pod režim zákona o půdě, odůvodňuje dovolatel tím, že je dni jejich přechodu na stát nebyly spojeny se zemědělskými pozemky a nesloužily tedy zemědělské výrobě. Nemovitost, jež je předmětem sporu, nebyla ke dni přechodu na stát vůbec užívána, přičemž předchozí uživatel Dr. S. zemědělskou výrobu neprovozoval - pokud choval drůbež, a prodával nadbytečná vejce, nedosahovalo to rozsahu, který mohl být za zemědělskou výrobu označován. Dle názoru dovolatele tedy nebyla splněna podmínka stanovená v §30 zákona o půdě, podle níž za zemědělský majetek uvedený v §1 odst. 1 téhož zákona může být považován i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván.
Za nesprávné považuje dovolatel i právní závěry odvolacího soudu, pokud v dané věci neaplikoval ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. týkající se dobrých mravů. Odčinění křivdy, způsobené žalobcům, by nemělo způsobit novou křivdu současnému vlastníkovi, pokud se na minulé křivdě nijak nepodílel. Poměřením obou křivd, tj. výkupem bez náhrady v neprospěch původních vlastníků, a vrácením nemovitostí žalobcům, vzniká nepoměr v neprospěch žalovaného. Újma, vzniklá právním předchůdcům žalobců, spočívá dle jeho názoru v tom, že jim nebyla poskytnuta adekvátní náhrada na vykupovanou nemovitost, která činila částku cca 5.300 Kčs. Pokud by totiž tato částka jim byla vyplacena, nevznikl by vůbec restituční nárok podle §6 odst. 1 písm. b/ zákona o půdě. Tuto částku je proto třeba poměřit s újmou, která by vznikla žalovanému, pokud by nemovitost v současném stavu měla být vrácena žalobcům. Dovolatel se zabývá i možností poměření újmy kriteriem průměrné mzdy, která vyznívá tak, že újma žalovaného je 40x větší než újma žalobců. Navíc je třeba újmu žalovaného posuzovat nejen z hlediska finančního, ale přihlédnout i k jiným aspektům, jako jsou zchátralý stav nemovitostí ke dni jejich přechodu na stát, doba užívání nemovitostí, která u žalobců a jejich rodičů činila 7 let, v žalovaného a jeho rodičů 38 let. Je proto namístě aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Dovolatel navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Prachaticích k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Dovolání splňuje náležitosti stanovené v §241 a §241a o.s.ř. a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., protože soud prvního stupně rozhodl jinak než v některých svých dřívějších rozhodnutích, byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Dovolání bylo proto věcně projednáno.
V prvé řadě dovolací soud nezastává názor, že by řízení trpělo vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože neshledal, že by se soudy neřídily právními závěry dovolacího soudu, jak tvrdí dovolatel. V rozsudku ze dne 23.7.2003, sp. zn. 28 Cdo 183/2003, dovolací soud považoval za potřebné ozřejmit rozsah, v jakém byly předmětné budovy užívány v souvislosti se zemědělskou výrobou. Soud prvního stupně provedl v tomto směru dostatečná zjištění, která jej vedla k jeho právnímu závěru. Soud rovněž respektoval právní názor dovolacího soudu, že pro posouzení, zda předmětný majetek spadá pod zákon o půdě, není rozhodující stav ke dni účinnosti tohoto zákona, ale ke dni, kdy majetek přešel na stát.
Právní posouzení věci není správné, pokud soud použil na danou věc právní předpis, který uvedený vztah neupravuje, nebo použil předpis správný, nesprávně jej však vyložil. Z tohoto hlediska je relevantní závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně správně použil na uplatněný nárok zákon o půdě, protože nemovitosti, o nichž bylo rozhodováno, jsou zemědělským majetkem ve smyslu §1 odst.1 zákona o půdě.
Dovolatel argumentoval tím, že nemovitosti nebyly v roce 1959, kdy přešly na stát, součástí zemědělské usedlosti. Zemědělskou usedlost chápe jako budovy a stavby s pozemky, na nichž jsou vybudovány, s tím, že pod tento pojem nelze zařazovat polnosti. Dovolací soud nepovažuje tuto otázku za rozhodující; i když není pojem „zemědělská usedlost“ závazným právním předpisem definován, jde o pojem běžně užívaný v právní praxi, i když ne vždy s totožným obsahem. Z hlediska historického vývoje tento pojem prošel určitými změnami, i když jeho nesporným obsahem bylo spojení zemědělských pozemků s hospodářskými a obytnými budovami. Původně byla zemědělská usedlost chápána jako soubor všech těchto nemovitostí, např. v přídělových rozhodnutích, později, v důsledku kolektivizace zemědělství a s ní spojeného oddělení uživatelů zemědělské půdy od uživatelů budov, zejména obytných, byla zemědělská usedlost chápána spíše jako soubor hospodářských a obytných budov, pozemků, na nichž byly vybudovány, a zahrad, a byla zmiňována pouze v §128 odst.2 obč. zák. v tehdy platném znění. Zákon o půdě, který sledoval v první řadě obnovu vlastnických vztahů k zemědělskému majetku, tuto situaci vyjádřil pojmem „původní zemědělská usedlost“ (§1 odst. 1 písm. b/, §4 odst. 1, §11 odst. 4). Vždy se jednalo o vazbu mezi zemědělskou půdou a k ní příslušejícími stavbami. Rovněž judikatura používá pojem „zemědělská usedlost“ promiscue v obojím smyslu. Např. v nálezu Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 467/97, odkazujícím i na další judikaturu, se za zemědělskou usedlost považuje soubor zemědělských pozemků, provozních budov, a obytné stavby, tvořící hospodářský celek. V jiných nálezech a rozhodnutích obecných soudů se užívá pojmu „budovy patřící k zemědělské usedlosti“, „stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti“, „neoddělitelný funkční celek budov s pozemky“, „souvislost budov se zemědělskými pozemky, zemědělskou výrobou“, „k usedlosti náležející pozemky, včetně zemědělských“, „celá zemědělská usedlost (tj. včetně zemědělských pozemků)“, „pozemky a budovy zemědělské usedlosti“. Dle stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu z 19.12.1995, čj. Cpjn 36/95, se zemědělskou usedlostí rozumí „zejména obytná část zemědělské usedlosti, chlévy, stodoly se stavebními pozemky a potom jednotlivé zemědělské pozemky, jež byly spolu s uvedenými stavbami užívány jako společný komplex“.
V daném případě je nesporné, že k původní zemědělské usedlosti, jak ji chápe zákon o půdě, patřila obytná budova, bez níž se zemědělská usedlost nemohla obejít. Dle zjištění soudu prvního stupně, učiněného po právním závěru dovolacího soudu v jeho rozsudku z 23.7.2003, sloužila předmětná budova původně k bydlení původních vlastníků zemědělské usedlosti, později ji užívali manželé S. opět k bydlení a drobnému chovu drůbeže, ke dni přechodu na stát nebyla obydlena a ani nebyla užívána k nezemědělským účelům. Dovolací soud poukazuje na svou judikaturu, která je zmíněna i v nálezu II. ÚS 467/97, a týkající se výkladu §11 odst. 4 zákona o půdě. Podle ní obytná budova jež patřila k původní zemědělské usedlosti (dokonce byť i ztratila svůj původní stavebně technický charakter), souvisí s předmětem zemědělské výroby.
Dovolací soud proto po doplnění řízení soudem prvního stupně považuje za nesporné, že předmětná obytná budova spadá pod ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě a soudy správně posoudily žalobu podle příslušného ustanovení tohoto zákona.
Při posuzování druhého okruhu problematiky vytýčeného dovolatelem (§242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.) dovolací soud vychází z toho, že ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě samo o sobě představuje určitou křivdu ve vztahu k současným vlastníkům nemovitosti, kteří se na křivdě způsobené původním vlastníkům nepodíleli. Tato křivda vůči nim má být minimalizována tím, že se jim vrátí náklady, které do nemovitosti vložili, i tak ale zůstávají neodškodněny jiné složky vztahu k nemovitosti, např. vztahy citové při dlouholetém užívání a zvelebování nemovitosti. Nevylučuje proto použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. tam, kde by křivda způsobená žalovaným převyšovala křivdu způsobenou původním vlastníkům. Nezbývá proto než obě křivdy porovnat, jak vyjádřil dovolací soud ve svém předchozím rozsudku. S dovolatelem nelze souhlasit v jeho tvrzení, že jeho křivda je mnohonásobně vyšší než křivda způsobená původním vlastníkům, a že i zhodnocení toho, co do nemovitosti vložil, má být posuzováno podle různých cenových předpisů, platných v té které době. Odvolací soud dostatečně vysvětlil, proč musí být cenový rozdíl vypočten podle stejného předpisu, aby se došlo k nezkreslenému, objektivnímu výsledku, a na jeho odůvodnění dovolací soud proto poukazuje - nelze srovnávat nesrovnatelné. Dovolatel také nemá pravdu v tom, že majetková újma oprávněných osob spočívá v tom, že jim nebyla vyplacena cena za výkup, která s ohledem na tehdejší cenové relace je zanedbatelná; újma spočívá v tom, že nemovitost nemůže být oprávněným osobám vydána podle §9 zákona o půdě s poskytnutím náhrady za její znehodnocení, případně jim poskytnuta náhrada za její odstranění podle cenového předpisu, na nějž zákon o půdě odkazuje. Odvolací soud též správně poukázal na potřebu obětovného sjednocení právního režimu vlastníků zemědělských pozemků a k nim původně příslušejících budov, což plně koresponduje např. s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 384/98. Ostatní hlediska, která hovoří ve prospěch žalovaného, nejsou tak zásadní, aby mohla být vyložena jako důvod pro zamítnutí návrhu s použitím §3 odst. 1 obč. zák., soudy k nim však správně přihlédly při rozhodování o náhradě nákladů řízení v obou stupních.
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soud je správné protože soud použil v dané věci právní předpis, který příslušný vztah upravuje, a správně jej též vyložil. Dovolání proto zamítl podle §243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.
Výrok o nákladech řízení je dán ustanovením §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř., když žalobcům, kteří měli v dovolacím řízení úspěch, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 6. června 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu