ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1112.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1112/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání E. N., zastoupeného advokátem a dovolání Z. spol. s r. o., zastoupenému advokátkou, které bylo podáno proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2002, sp. zn. 18 Co 96/2002 (v právní věci žalobce E. N., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Z. spol. s r. o., zastoupenému advokátkou, o 72.600,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 120/2000) takto:
I. Řízení o dovolání žalobce se zastavuje.
II. Dovolání žalovaného se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci, k rukám jeho právního zástupce, na nákladech řízení o dovolání částku 3.440,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 24.5. 2002, č.j. 18 Co 96/2002-77, potvrdil platební povinnost uloženou žalovanému rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20.9. 2001, č.j. 14 C 120/2000-63 co do částky 59.740,- Kč, co do zbytku byl rozsudek nalézacího soudu změněn tak, že žaloba o zaplacení dalších 5.600,- Kč byla zamítnuta.
Soudy obou instancí při svém rozhodování vycházely ze zjištění, že dne 13.11. 1993 uzavřeli účastníci smlouvu o nájmu objektu č.p. 240 v K., jehož vlastníkem byl žalobce, že žalovaný nezaplatil ničeho na nájemném za období od února do července 1994, a že o žalobě na zaplacení dlužného nájemného bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 č.j. 14 C 120/2000-42, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 19 Co 193/2001-55, tak, že základ nároku je dán.
V dalším řízení o výši částky dlužného nájemného odvolací soud snížil přísudek nalézacího soudu o 5.600,- Kč poté, kdy korigoval aplikaci účastníky sjednaného inflačního indexu.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které následně - svým přípisem došlým obvodnímu soud dne 21.11. 2002 – vzal v celém rozsahu zpět.
Dovolání uplatnil i žalovaný, který napadl potvrzující výrok odvolacího soudu a související výroky o nákladech. Dovolatel upozorňuje na to, že mezi účastníky uzavřená nájemní smlouva byla sjednána ještě v době, kdy nájem nebytových prostor podléhal souhlasu orgánu místní správy. Součástí pronajímaného objektu přitom byly i místnosti v domě podle smlouvy používané jako kanceláře. Dovolatel proto považuje za otázku zásadního právního významu, zda tímto způsobem nebyl obcházen §3 zákona č. 116/1990 Sb. o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Předmětná smlouva zřejmě nebyla neplatná v celém rozsahu (předmětem byla např. i zahrada jako příruční sklad), ale rozhodně v podstatné části. Výše nájmu proto měla být předmětem volné úvahy soudu. Ve prospěch své argumentace žalovaný připomněl i „judikát Rc 73/20“.
K dovolání žalovaného podal žalobce vyjádření. Připomíná, že ve věci byl vydán mezitímní rozsudek, který je závazný jak pro strany sporu, tak pro soud. Žalovaný již nemůže účinně napadat platnost uzavřené nájemní smlouvy, která byla soudem závazně uznána. Námitka absence souhlasu dle §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb. je účelová a soud by k ní neměl přihlédnout.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval dovoláním žalobce, které bylo jeho přípisem doručeným prvoinstančnímu soudu dne 21.11. 2002 vzato v plném rozsahu zpět. Vzhledem k tomuto procesnímu postupu dovolacímu soudu nezbylo, než řízení o dovolání žalobce (v souladu s §243b odst. 5 věta druhá o.s.ř.) zastavit.
Dovolací soud se dále věnoval posouzení dovolání uplatněného žalovaným. Ve vztahu k tomuto mimořádnému opravnému prostředku muselo být nejprve zjištěno, zda je toto dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolatel dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 oísm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalovaný, jehož dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti (§241a odst. 1, §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), v zastoupení advokáta (§241 odst. 1 o.s.ř.), napadá výrok odvolacího soudu z důvodu subsumovaného v ust. §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
V projednávané věci ovšem dovolatel napadá především právní posouzení platnosti předmětné nájemní smlouvy a s tím úzce související úvahu o rozsahu finančního nároku žalobce. Těmito otázkami se však odvolací soud v napadeném rozhodnutí nezabýval. Posouzení platnosti předmětné nájemní smlouvy a posouzení opodstatněnosti nároku na nájemné bylo předmětem rozhodování Městského soudu v Praze v rozsudku ze dne 23.5. 2001, č.j. 19 Co 193/2001-55, v návaznosti na mezitímní rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13.11. 2000, č.j. 14 C 120/2000-42. Posledně uvedené rozhodnutí odvolacího soudu ostatně mohlo být napadeno dovoláním ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. ve znění účinném do 1.1. 2001, před účinností zákona č. 30/2000 Sb., žalovaný ovšem tehdy mimořádný opravný prostředek neuplatnil.
Pokud tedy dovolatel spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s námitkou, že odvolací soud řešil (v rozporu s judikaturou) otázku existence základního nároku, resp. namítá-li částečnou neplatnost předmětné nájemní smlouvy pro obcházení zákona č. 116/90 Sb., nelze ve vztahu k těmto otázkám shledat dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustným, neboť na jejich posouzení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo.
K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle §229 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Vzhledem k výše uvedenému proto rozhodnutí odvolacího soudu nemohl být po právní stránce přiřazen zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Přípustnost dovolání žalovaného v této věci nelze dovodit z žádného do úvahu přicházejícího ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1.1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř., dovolání žalovaného odmítl.
O nákladech řízení o dovolání žalobce bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř., protože žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému v souvislosti s tímto dovolacím řízením žádné ze spisu zjistitelné náklady nevznikly.
O nákladech řízení o dovolání žalovaného bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití §224 odst.1 o.s.ř. a §146 odst. 2 o.s.ř. Žalovaný neměl v řízení o jeho dovolání úspěch a žalobci v souvislosti s tímto řízení náklady vznikly, a to následkem podaného vyjádření k dovolání; sazba za tento úkon právní služby se stanoví podle §3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 13.461,- Kč (při předmětu dovolacího řízení ve výši 59.740,- Kč) s tím, že po dvojím krácení za jediný úkon v řízení a při odmítnutí dovolání (§15, §18 odst. 1 téže vyhlášky) představuje odměna za úkon částku 3.365,- Kč. Spolu s přičtením režijního paušálu ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) činí náklady řízení žalobci přiznaných 3.440,- Kč.
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto v nejbližším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), který podal žalovaný.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu