ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1137.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1137/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání a) J. Z., a b) M. Z., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 3. 12. 2003, sp. zn. 30 Co 501/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 333/92 (žalobkyně R. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným J. Z. a M. Z., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí) takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 27. 3. 1992, se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo vydat žalobkyni dům čp. 371/II v P. s pozemkem č. kat. 1328 (o výměře 373 m2) a s pozemkem parc. č. 1327 (o výměře 290 m2) v katastrálním území P. V žalobě bylo uvedeno, že žalobkyně byla odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze 16. 3. 1972, sp. zn. 3 T 77/72, pro tehdy trestný čin opuštění republiky a byl jí uložen i trest propadnutí majetku; toto rozhodnutí bylo ovšem zrušeno usnesením Okresního soudu v Nymburce z 20. 8. 1990, sp. zn. Rt 483/90, podle zákona č. 119/1990, o soudní rehabilitaci. Dům čp. 371/II v P. byl však kupní smlouvou z 29. 6. 1972 prodán žalovaným (smlouva byla registrována bývalým Státním notářstvím v N. pod sp. zn. R I 334/72) a pozemky parc. č. 1327 a parc. č. 1328 v P. byly žalovaným předány do osobního užívání (dohodou, která byla registrována Státním notářstvím v N. pod sp. zn. R II 64/72). V době získání nemovitostí byl žalovaný J. Z. poslancem Městského národního výboru v P. Žalobkyně vyzvala žalované k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti uváděné žalobkyní byly získány v souladu s tehdy platnými předpisy a bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění. Žalovaní poukazovali na to, že žalobkyně v době odchodu do zahraničí byla vlastnicí jen jedné ideální poloviny nemovitostí a další ideální polovina patřila O. P. Žalovaní poukazovali i na to, že se žalobkyně vůbec nezdržuje v České republice, ale trvale žije v USA.
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze 16. 6. 1998, čj. 5 C 333/92-58, bylo rozhodnuto, že žalovaní jsou povinni do 15 dnů od právní moci rozsudku vydat žalobkyni dům čp. 371 v P. se stavební parcelou č. 1327 (o výměře 290 m2) a se zahradou parc. č. 1328 (o výměře 373 m2), zapsané na listu vlastnictví č. 1522 pro katastrální území P. u Katastrálního úřadu v N. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na úhradu nákladů řízení 1.840,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně byl tento rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Praze z 15. 11. 1999, sp. zn. 30 Co 487/98, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že se v řízení zaměřil na podrobné zjišťování okolností, za nichž nemovitosti přešly na žalované, aniž se však zabýval a vypořádal s otázkou právního postavení žalobkyně jako osoby oprávněné a otázkou řádně a včas podané výzvy k vydání věcí.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud v Nymburce rozsudek z 26. 6. 2003, čj. 5 C 333/92-386, jímž rozhodl, že žalovaní jsou povinni vydat do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobkyni R. P. dům čp. 371 v P. s pozemky parc. č. 1327 a parc. č. 1328, zapsané na listu vlastnictví č. 1522 pro katastrální území P. u Katastrálního úřadu v N. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobkyni 5.290,- Kč na náhradu nákladů řízení do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaným bylo také uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Nymburce na náhradu nákladů řízení, placených v tomto řízení státem, 18.035,- Kč rovněž do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce z 26. 6. 2003, čj. 5 C 333/92-386, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 3. 12. 2003, sp. zn. 30 Co 501/2003, rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen a žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným 6.750,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaných není důvodné.
Odvolací soud se zabýval nejprve tím, zda je tu dána pravomoc českého soudu k projednání žaloby žalobkyně, která nyní trvale bydlí v USA; dospěl k závěru, že ve smyslu ustanovení §5 a §37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, je v tomto případě dána pravomoc českého soudu k projednání této právní věci s cizím (mezinárodním) prvkem.
Ohledně nemovitostí, které jsou předmětem tohoto řízení, pokládal odvolací soud ze doloženo, že je koupil manžel žalobkyně O. P. kupní smlouvou ze 14. 9. 1953 od prodávající A. V., přičemž kupní cena byla zaplacena ze společných finančních prostředků manželů O. a B. P. Získané nemovitosti byly proto v zákonném společenství uvedených manželů (ve smyslu ustanovení §22 dříve platného zákona č. 245/1949 Sb.), jež se později (od 1. 4. 1964) změnilo na bezpodílové spoluvlastnictví podle zákona č. 40/1964 Sb. Proto odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně byla (spolu se svým manželem O. P.) původní vlastnicí nemovitostí, uvedených v žalobě žalobců.
Protože za trvání manželství R. P. a O. P. zaniklo bezpodílové spoluvlastnictví manželů žalobkyně a jejího manžela ze zákona, a to pravomocným výrokem soudu o propadnutí majetku, pak opět zrušením rozhodnutí o propadnutí majetku zanikly účinky tohoto rozhodnutí a řádným uplatněním nároku za podmínek uvedených v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, mohla žalobkyně dosáhnout možnosti ujmout se svého vlastnického práva, aniž bylo zapotřebí k obnovení bezpodílového spoluvlastnictví manželů rozhodnutí soudu ve smyslu ustanovení §151 občanského zákoníku.
Nemovitosti uváděné žalobkyní přešly na stát propadnutím majetku na základě soudního rozhodnutí, vydaného v trestním řízení. Proto odvolací soud pokládal žalobkyni za oprávněnou osobu podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., když žalobkyně je státní občankou ČR a také řádně a včas vyzvala (se souhlasem svého manžela) písemně dne 18. 9. 1991 žalované k vydání nemovitostí, uváděných v žalobě žalobkyně.
Pokud šlo o otázku, zda jsou žalovaní povinnými osobami ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 ve spojení s ustanovením §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., vycházel odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ze zjištění o tom, že žalovaní zaplatili za dům čp. 371 v P. podle kupní smlouvy z 29. 6. 1972 67.814,- Kč, zatím co podle posudku znalce, podaného v tomto řízení, činila cena této nemovitosti 118.797,80 Kč; žalovaní tak získali uvedený dům za cenu nižší o 60 % ve srovnání s cenou odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, přičemž tu nebylo rozhodné jakékoli subjektivní zavinění, nýbrž jen rozpor s tehdy platnými cenovými předpisy. Stejně tak odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dovozoval, že žalovaní, jako nabyvatelé uvedeného domu, byli protiprávně zvýhodněni tím, že jim byl dům prodán, třebaže o koupi domu projevila zájem uživatelka domu B. V., ale její žádosti o koupi nebylo vyhověno; žalovaný J. Z. byl v době uzavření kupní smlouvy poslancem bývalého Městského národního výboru v P. a předsedou komise obchodu a cestovního ruchu, jak to bylo zjištěno ze zprávy Městského úřadu v P., vycházející z archivované evidence. Nebyl tedy v daném případě dodržen při prodeji rodinného domku žalovaným postup stanovený pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům směrnicemi Ministerstva financí č. 10/1964; odvolací soud měl za to, že tu bylo porušeno i ustanovení §24 odst. 1 směrnice Ministerstva financí č. 9/1966 (uveřejněné ve Věstníku ministerstva financí 4/1966), které vylučovalo z nabývání propadlého majetku poslance národních výborů a členy komisí národních výborů.
Pokud šlo o vydání pozemků, k nimž bylo žalovaným zřízeno právo osobního užívání pozemků, odvolací soud byl toho názoru, že je tu rozhodné pro vydání nebo nevydání pozemků to, že je má v držení fyzická osoba, která právo k nim získala v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě, stojící na pozemku, o jehož vydání jde, za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že se soud prvního stupně správně vypořádal s tím, že stavba domu čp. 371 v P. přestavbou neztratila svůj původní stavebně technický charakter (ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), když totiž v daném případě podle odborných závěrů znaleckého posudku tu nedošlo přestavbou u žádného z prvků dlouhodobé životnosti k obměně převyšující 50 %.
Pokud šlo o námitku žalovaných, že vydání nemovitostí by v daném případě bylo v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, byl odvolací soud toho názoru, že aplikace tohoto ustanovení je vyloučena u případů nabytí či pozbytí vlastnictví, která jsou v souladu s ustanoveními restitučních předpisů.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že vzhledem k plnému úspěchu žalobců ve věci byla jim přiznána i plná úhrada nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 13. 2. 2004 a dovolání ze strany žalovaných bylo předáno na poště dne 12. 3. 2004 k doručení Krajskému soudu v Praze, tedy způsobem a ve lhůtě stanovených v §240 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné, protože směřovalo proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, které má ve věci zásadní význam po právní stránce. Jako dovolací důvod uplatňovali dovolatelé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovoaltelé zdůrazňovali, že v tomto řízení nebyla odpovídajícím způsobem objasněna otázka, zda ze strany žalobců byla učiněna včas platná výzva k vydání nemovitostí. Tato výzva byla sepsána jménem R. P., nebyla však sepsána jí samotnou a na tuto výzvu bylo připsáno také jméno O. P. bez bližších identifikačních údajů. Dovolatelé vytýkali, že „obsah této listiny vyhodnotil soud jako výzvu dvou oprávněných osob o vydání nemovitostí podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, i když žalovaní od počátku řízení namítali neplatnost této výzvy; soud však ji dokonce označil jako skutečnost či listinu mezi účastníky nespornou“.
Podle názoru dovolatelů se soud nezabýval otázkou, zda v roce 1990 došlo k obnovení bezpodílového spoluvlastnictví manželů O. P. a R. P. a „nevyhodnotil právní relevanci nebo irelevanci skutečně realizovaného postupu žalobkyně“.
Na straně žalovaných nebyla soudem náležitě posouzena skutečnost, že žalovaní v souvislosti s koupí rodinného domku čp. 371 v P. dali tehdy bývalému Městskému národnímu výboru v P. k dispozici uvolněný třípokojový byt, dále že tento dům nabyli v dobré víře za cenu stanovenou znalcem (který možná při stanovení ceny pochybil co do jejího výpočtu) a především, že dům zhodnotili zásadním způsobem tak, že v něm vznikly dva samostatné byty a že se zásadním způsobem změnila i uživatelská hodnota nemovitosti.
Podle názoru dovolatelů za těchto okolností by vydání domu žalobkyni, která žije trvale v cizině, není doložen její zájem o bydlení v této nemovitosti a ani se vůbec nezúčastňuje jednání v tomto řízení, způsobilo novou křivdu ve vztahu k žalovaným, ale i vůči rodině jejich dcery.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů měli za to, že dovolání žalovaných není přípustné, neboť nesplňuje podmínky přípustného dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jimž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy či dovolacím soudem rozhodování rozdílně anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 333/92 Okresního soudu v Nymburce), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by rozhodnutím odvolacího soudu, napadeným dovolání dovolatelů, byla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 sb., o mimosoudních rehabilitacích, jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 téhož zákona, pokud je státním občanem České republiky.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona i fyzické osoby podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím.
Povinnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. jsou fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb. (ale i v §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.), a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena (viz §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Cenovými předpisy jsou míněny předpisy dříve vydávané o cenách staveb. pozemků, porostů a o úhradách za užívání pozemku (jako např. vyhláška č. 73/1964 Sb., vyhláška č. 43/1969 Sb. a vyhláška č. 128/1984 Sb.) (srov. č. 16/1996, str. 50/128/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům z 2. 4. 1964, čj. 314/17.756/64, uveřejněné ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964, nebyly obecně závazným předpisem, nýbrž pokynem Ministerstva financí pro postup organizací spravujících národní majetek, ale nebylo možné vyloučit, že právní úkon, jenž byl uzavřem mezi organizací, spravující národní majetek, a občanem v rozporu s pokyny obsaženými v těchto směrnicích, představuje rozpor takového právního úkonu se zájmy společnosti.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo vyloženo (na str. 110 /244/), že u bezpodílových spoluvlastníků postačilo, když výzvu k vydání věci podle zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 403/1990 Sb. uplatnil jen jeden z nich; je tu totiž třeba brát v úvahu, že ve smyslu ustanovení §143 občanského zákoníku právo jednoho z manželů k věcem z bezpodílového spoluvlastnictví nebylo omezeno velikostí a poměrem podílů spoluvlastníků a že oběma z bezpodílových spoluvlastníků náleží k vůči třetím osobám ochrana jejich vlastnických práv k věcem patřícím do tohoto spoluvlastnictví, pokud jim náleží nedílné právo k celé věci.
Jestliže oprávněná osoba vyzve k vydání věci toho, o němž se na základě objektivně zjistitelných údajů domnívá, že věc v rozhodné době drží, má takové podání účinky řádné výzvy k vydání věci ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 14/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I ÚS 118/96, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl uveden právní závěr: Při interpretaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je třeba mít na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových i jiných křivd; způsob interpretace uvedeného ustanovení by měl být orientován na snahu o vrácení věci původním vlastníkům. Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Z uvedeného ustanovení ze zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury obecných soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR, které jsou podle názoru dovolacího soudu použitelné i v daném případě, bylo třeba vycházet při posuzovaní přípustnosti dovolání dovolatelů v tomto případě ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Z porovnání toho, co bylo uvedeno z obsahu a slovního znění uvedených ustanovení i citovaných právních závěrů, se závěry, k nimž dospěl odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, nebylo však možné přesvědčivě dovodit nejen to, že by tu šlo o řešení právní otázky, o níž by bylo rozhodováno rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem (jak již bylo shora uvedeno), ale ani to, že by tu šlo o řešení některé právní otázky v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Musel tedy dovolací soud dospět k závěru, že tu nejsou splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání dovolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalobců k dovolání dovolatelů, rekapitulujícího v podstatě procesní stanoviska žalobců, vyjádřená již vícekráte v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu