ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1154.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1154/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1/ P. K. a 2/ J. K., oba zast. advokátem, které bylo podáno proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2003, sp. zn. 25 Co 429/2003 (v právní věci žalobce S. v. b. j. K., zast. obecným zmocněncem Ing. L. Č., proti žalovaným 1/ P. K. a 2/ J. K., oba zast. advokátem, o zaplacení částky 26.061,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 10 C 304/2003) takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalovaných zaplacení 26.601,- Kč spolu s poplatkem z prodlení ve výši 2,5 promile denně, od 15.4. 1999 do 20.5. 2002 ve výši 85.611,- Kč s tím, že žalovaní jakožto vlastníci bytové jednotky neplnili vůči žalobci svou povinnost a nepřispívali do fondu oprav a neuhrazovali zálohy na služby spojené s bydlením.
Soud první instance ve věci rozhodl dne 24.3. 2003 pod č.j. 10 C 304/2003-24 platebním rozkazem, kterým plně vyhověl žalobcovu nároku. Současně s platebním rozkazem bylo vydáno i usnesení dle §114b odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), kterým byli žalovaní zavázáni ke kvalifikovanému vyjádření ve věci.
Žalovaní proti uvedenému platebnímu rozkazu včas podali odpor, ve lhůtě 30ti dnů poté se však, ač řádně poučeni, samostatným podáním nevyjádřili.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem pro uznání ze dne 4.6. 2003, č.j. 10 C 304/2003-27 opět uznal nárok žalobce v požadované výši. Žalovaní se nevyjádřili a neoznačili konkrétní důkazy, jak k tomu byli vyzváni usnesením dle §114b odst. 1 o.s.ř. V daném případě tedy došlo k fikci uznání nároku ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř.
Proti rozsudku nalézacího soudu podali žalovaní odvolání, ve kterém namítali, že žalobce neunesl důkazní povinnost a dále částečné promlčení nároku.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 12.11. 2003, č.j. 25 Co 429/2003–49 napadený rozsudek okresního soudu potvrdil.
Krajský soud vycházel z toho, že okresní soud v dané věci rozhodl rozsudkem pro uznání a to zcela v intencích ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř. Žalovaní byli zároveň s řádně doručeným platebním příkazem vyzváni k tomu, aby se k uplatněnému nároku do 30ti dnů vyjádřili. Žalovaní tuto lhůtu k podání kvalifikovaného vyjádření nevyužili, ač byli poučeni o následcích jejich nečinnosti. Tím, že se žalovaní po podání odporu k žalobě nevyjádřili, nastala fikce uznání, má se tedy za to, že uplatněný nárok ve smyslu §114b odst. 5 o.s.ř. uznávají. V důsledku toho odvolací soud nemohl přihlížet k meritorním námitkám žalovaných, neboť podle §205b o.s.ř. jsou u rozsudku pro uznání odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Tyto vady ovšem nebyly ani tvrzeny ani shledány. Z těchto důvodů odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil jako správné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovolatelé namítají, že soudy postupovaly ve věci velmi formálně, neboť žalovaní v době, kdy jim byla poskytnuta lhůta k doplnění odporu měnili bydliště a zabývali se svými rodinnými problémy spojenými se stěhováním. Pokud by odvolací soud připustil meritorní projednání jejich námitek, musel by rozhodnutí nalézacího soudu zrušit. Nárok žalobce je totiž částečně promlčen a navíc vůči žalovaným nikdy nebylo provedeno řádné vyúčtování. Sporná je i výše požadovaného penále.
K tomuto dovolání podal žalobce vyjádření (sepsané předsedou a místopředsedkyní společenství). Soudy nepostupovaly formálně, jak tvrdí žalovaní, ale naopak zcela v intencích práva. Obrana žalovaných, kteří argumentují svým stěhováním je pouze účelovým a ničím nepodloženým tvrzením. Již počátkem února 2003 prodali svůj byt v K., který si nový majitel začal stavebně upravovat. Platební příkaz a poučení k němu byl vydán dne 24.3. 2003 s dostatečně dlouhou lhůtou k vyjádření. Žalovaní nevyužili ani svého práva uvést námitky v podaném odporu.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaní dovozují přípustnost jejich dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Žalovaní, jejichž dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti (§241a odst. 1, §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), v zastoupení advokáta (§241 odst. 1 o.s.ř.), napadají výrok odvolacího soudu – podle obsahu dovolání -z důvodu subsumovaného v ust. §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., tedy z důvodu nesprávného právního posouzení.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy). Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy jestliže na tomto – nesprávném – právním posouzení napadené rozhodnutí spočívalo.
V daném případě, kdy odvolací soud potvrdil rozhodnutí okresního soudu a kdy do úvahy nepřichází aplikace §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je jediným ustanovením, které by mohlo založit přípustnost podaného dovolání ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Toto ustanovení však otevírá možnost dovolacího přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, je-li dán jeho zásadní právní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V předmětném sporu ovšem na půdě odvolacího soudu nešlo o řešení právních otázek, na které by mohl být vztažen režim výše citovaného ustanovení. Odvolání žalovaných směřovalo proti prvoinstančnímu rozhodnutí, které mělo – v důsledku aplikace §114b odst. 5 o.s.ř. - formu rozsudku pro uznání. Žalovaným bylo (zároveň s platebním rozkazem) řádně doručeno usnesení ve smyslu §114b odst. 1 o.s.ř., které založilo měsíční lhůtu (od 5.4. do 5.5. 2003), ve které se tito mohli k uplatněnému nároku vyjádřit. Navzdory poučení o následcích jejich nečinnosti žalovaní možnost vyjádření nevyužili, což prvoinstanční soud plně oprávnilo vycházet z tzv. fikce uznání nároku.
Jak odvolací soud správně uvedl, u rozsudku pro uznání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a skutečnosti nebo důkazy, kterými má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro vydání takového rozsudku §153a, §153b o.s.ř. Žalovaní ovšem žádné návrhy či námitky, které by odpovídaly uvedenému vymezení nevznesli, a odvolací soud proto nijak nepochybil, pokud jejich odvolání posoudil jako nedůvodné. Jeho postup přitom byl v naprostém souladu s dotčenou konstantní judikaturou vyšších soudů.
Dovolateli uplatněný dovolací důvod nemohl být vzhledem k výše uvedenému akceptován. K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle §229 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Vzhledem k výše uvedenému proto v dané věci dovolací soud nemohl dospět k závěru o přípustnosti podaného dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., ani ve smyslu žádného jiného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1.1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatelé nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením žádné ze spisu zjistitelné náklady nevznikly.
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto v nejkratším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), který podali žalovaní.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. srpna 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a, CSc., v.r.
předseda senátu