ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1174.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1174/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání A/ Ing. B. K. a B/ T. K., oba zast. advokátkou, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2003, sp. zn. 12 Co 188,189/2003 (v právní věci žalobců A/ Ing. B. K. a B/ T. K., oba zast. advokátkou, proti žalovaným 1/ S. D. a 2/ B. D., zastoupeným advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 195/2001), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2003, č.j. 12 Co 188, 189/2003-268, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. prosince 2001, č.j. 15 C 195/2001-235, ve znění opravného usnesení ze dne 16. prosince 2002, č.j. 15 C 195/2001-252, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci domáhali uzavření dohody „o vydání ideální poloviny domu čp. 812 s ideální polovinou stavební parcely č. 890 a ideální polovinu zahrady č. 891 zapsaných na LV č. 822 pro katastrální území R.“. Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků.
Odvolací soud vycházel z toho, že žalobci jsou oprávněnými osobami ve smyslu §19 odst. 1 ve spojení s §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť - po uložení trestu propadnutí majetku (tedy i ideální poloviny sporných nemovitostí) - byli rehabilitováni podle zákona č. 119/1990 Sb. Žalovaní byli shledáni osobami k vydání požadovaných podílů povinnými, neboť je nabyli v rozporu s tehdy platnou vyhláškou č. 43/1969 Sb. (§20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.). Protože žalobci uplatnili právo řádně a včas a restituci nebrání ani žádná zákonná překážka, je nárok na vydání podílu nemovitostí dán.
Soudy obou stupňů sice dovodily oprávněnost restitučního nároku z hlediska zákona č. 87/1991 Sb., ale jejich konečné rozhodnutí bylo negativní, a to vzhledem k aplikaci ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Odvolací soud, vycházeje i z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 16.12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1290/97, který takovou možnost naznačil, dospěl k závěru o rozpornosti vyhovění restitučnímu nároku s dobrými mravy. Podle argumentace městského soudu (obsažené i v jeho předchozím rozhodnutí ze dne 18.4. 2000, sp. zn. 16 Co 39/2000), je při naznačené úvaze třeba vyjít z dopisu ze dne 1.3. 1980, ve kterém žalobce A/ instruuje žalovanou 2/ k postupu, který by umožnil žalovaným odkup předmětu sporu, který by jinak po tehdejší emigraci žalobců propadl státu. Žalovaní poté skutečně domluveným postupem odkoupili ideální polovinu předmětného domu, který následně obývali s matkou žalobce A/, které se tak – v souladu s přáním žalobce A/ - podařilo zajistit soužití se spoluvlastníky jí alespoň do určité míry blízkými (žalobkyně B/ a žalovaná 2/ jsou sestry).
Odvolací – a předtím i nalézací – soud na tomto skutkovém základu posoudil výkon práva žalobců (jejich nárok na uzavření dohody o vydání podílu věcí) jako rozporný s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 občanského zákoníku.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolatelé vyvozují přípustnost jimi uplatněného mimořádného opravného prostředku ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ občanského soudního řádu. Zamítnutí nepochybného restitučního nároku žalobců kvůli dobrým mravům spočívá na nesprávné právní úvaze. Zákonodárce v restitučních zákonech taxativně stanovil případy (památky, přestavěné stavby, chráněná území, atp.), kdy by obnovení dřívějšího vlastnictví bylo v rozporu s dobrými mravy. Právní zájem povinné osoby je chráněn právem na vrácení kupní ceny či nárokem při podstatném zhodnocení věci. Samy restituční předpisy jsou z nadčasového hlediska vyjádřením ústavnosti a dobrých mravů. Podle dovolatelů vychází napadené rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Hodnocení dopisu ze dne 1.3. 1980 je vytrženo ze všech souvislostí, žalobci v té době jednali pod silným psychickým tlakem a byli vedeni snahou o zajištění péče o matku. Žalovaní se pro postup navrhovaný v dopise rozhodli dobrovolně, žalobci na ně ostatně z emigrace fakticky ani nemohli vyvíjet žádný nátlak. Žalovaní navíc po opuštění družstevního bytu získali kvalitativně lepší bydlení v rodinném domě se zahradou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování podaného dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto jsou v tomto rozsudku uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Argumentace dovolatelů směřuje k uznání přípustnosti dovolání nejprve ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Podle dovolatelů rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 svým rozsudkem ze dne 4.12. 2001, č.j. 15 C 195/2001-225 jinak než ve svém předchozím rozsudku ze dne 25.9. 1996, č.j. 15 C 38/92-125 právě proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu. Dovolacímu soudu ovšem nemohlo uniknout, že v době mezi uvedenými rozhodnutími nalézacího soudu nebylo ve věci vydáno žádné zrušující rozhodnutí odvolacího soudu (pouze dvě změňující). Právní názor, který nalézací soud vedl ke změně jeho rozhodování (úvaha o aplikaci §3 odst. 1 obč. zákoníku) byl obsažen ve zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 16.12. 1999, č.j. 2 Cdon 1290/97-176. Situaci, kdy je nalézací soud vázán právním názorem soudu dovolacího ovšem do režimu ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. podřadit nelze (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 2.6. 1998, sp. zn. 23 Cdo 1075/1998, publikovaného v Soudní judikatuře č. 20/1998, označení SJ 147/98). Přípustnost podle citovaného ustanovení proto nemohla být dovozena.
Podle dalšího žalobci uváděného ustanovení - §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. - je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení - řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), napadá výrok odvolacího soudu z důvodů subsumovaných v ustanovení §241a odst. 2, písm. b/ a odst. 3 o.s.ř., neboť podle jejich názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci a v rozhodování vycházel ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Při úvaze o zbývajícím ustanovení, které by mohlo založit přípustnost předmětného dovolání (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) ovšem charakter tohoto ustanovení dovoluje přihlédnout pouze k prve uplatněnému dovolacímu důvodu spočívajícímu v nesprávnosti právního posouzení věci.
Dovolatelé napadají právní závěry odvolacího soudu protože „nesprávně posoudil ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb v platném znění a k zákonu č. 119/1990 Sb. v platném znění“.
V souvislosti s takto vymezenou otázkou, která podle dovolatelů má založit přípustnost dovolání, je třeba připomenout, že zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. může mít rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí projednávané věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec.
Podle dovolatelů chybně aplikované ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
V souvislosti s úvahou o přípustnosti podaného dovolání je třeba konstatovat, že řešení otázky aplikace §3 odst. 1 obč. zákoníku ve vztahu k zákonu č. 87/1991 Sb. postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se týká jen tohoto konkrétního případu. Otázku výkladu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je totiž třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, a závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě tak nelze zobecnit (nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Předchozí soudní rozhodnutí mohou být jen určitým vodítkem při rozhodování soudu v jiné, konkrétními okolnostmi determinované věci.
K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle §229 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Vzhledem k výše uvedenému proto rozhodnutí odvolacího soudu nemohl být po právní stránce přiřazen zásadní význam. V důsledku toho přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1.1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 o.s.ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s řízením o dovolání žádné ze spisu zjistitelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc.
předseda senátu