ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1178.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1178/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně V. J., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice - Ministerstvu financí ČR, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o finanční náhradu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 45/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.3.2004, č.j. 20 Co 30/2004 -104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 14.10.1999, domáhaly se žalobkyně podle §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, poskytnutí finanční náhrady za nemovitosti ve výši 273.000,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10.11.1998, č.j. 30 C 45/98-15, žalobu zamítl. K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20.5.1999, č.j. 20 Co 100/99-24, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soud prvního stupně dále usnesením ze dne 29.9.2000, č.j. 30 C 45/98-36, řízení přerušil a usnesením ze dne 13.8.2001, č.j. 30 C 45/98-59 rozhodl, že v řízení bude pokračováno s právní nástupkyní původní žalobkyně ad A) zemřelé V. K., a to s V. J. Odvolací soud nato usnesením ze dne 4.10.2001, č.j. 20 Co 290/2001-64, odvolací řízení zastavil.
Soud prvního stupně dále rozsudkem ze dne 23.11.2003, č.j. 30 C 45/98-87, v odstavci I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 269.291,50 Kč formou cenných papírů, které nemají povahu státního dluhopisu. Současně v odstavci II. zamítl návrh žalobkyně, aby jí žalovaná zaplatila dále částku ve výši 3.708,50 Kč. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně je dcerou původního vlastníka pozemku Františka Kesla, který byl rozsudkem Státního soudu v Praze ze dne 30.9.1950, sp.zn. Ts I/I 97/50 odsouzen k trestu odnětí svobody, k peněžitému trestu a k vedlejšímu trestu propadnutí celého jmění, do něhož patřil i předmětný pozemek. Vzal za prokázané, že výše uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 26.1.1951 a k tomuto dni přešel tedy pozemek na Československý stát. Rovněž vzal za prokázané, že rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14.6.1974, č.j. Tr 18/68-220, který nabyl právní moci dne 10.10.1974, byl výše uvedený rozsudek zrušen včetně všech rozhodnutí na něj navazujících. Též zjistil, že soudní znalec ocenil předmětný pozemek podle vyhlášky č. 182/88 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. za použití sazby 18,60 Kč za m2 částkou 20.069,40 Kč. Dovodil, že nesporná byla výše finanční náhrady za trvalé porosty na pozemku (6.410,- Kč), jeho oplocení (10.087,- Kč) a venkovní úpravy (1.927,- Kč). Vyslovil závěr, že žalobkyně je oprávněnou osobou podle §3 odst. 2 ve spojení s §19 odst. 1 k poskytnutí finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb. a obě původní žalobkyně včas uplatnily nárok na finanční náhradu za předmětný pozemek, který nelze po zastavění vydat u příslušného orgánu státní správy. Konstatoval, že ocenění pozemku pro účely určení výše finanční náhrady podle §13 odst. 4 (5) zákona č. 87/1991 Sb. se provede podle stavu pozemku ke dni přechodu na stát, t.j. ke dni 26.1.1951, tedy s ohledem na tehdejší trvalé porosty, oplocení a venkovní úpravy pozemku a nikoliv však vzhledem k okolnosti tehdejšího administrativního začlenění pozemku. Dospěl k závěru, že skutečnost, že se Obec D. Ch. stala součástí hlavního města Prahy, neznamená žádnou dodatečnou investici, učiněnou novým vlastníkem. Dále zaujal názor, že právnímu předchůdci žalobkyně by – nebýt soudní rehabilitace zrušeného trestního rozsudku – zůstalo zachováno vlastnictví k předmětnému pozemku, jehož hodnota by se začleněním do území h. m. P. zvýšila. Vyslovil též, že jelikož pozemek nelze vydat a finanční náhrada má být odškodněním za nezákonné odnětí, je spravedlivé, aby se skutečnost daného začlenění ve výši této náhrady projevila. Uzavřel, že cenu pozemku je třeba stanovit vynásobením m2 částkou 232,50 Kč, tzn. 1079 x 232,50 Kč (t.j. 250.867,50 Kč) a připočíst další částky za venkovní úpravy, trvalé porosty a oplocení.
Odvolací soud nato rozsudkem ze dne 11.3.2004, č.j. 20 Co 30/2004-104, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu přísně formálně vzato spadá do pojmového sousloví ,, stav pozemku ke dni přechodu na stát “ z širšího hlediska i okolnost, v jaké obci se tehdy pozemek nacházel. Na druhé straně je nutno vzhledem k velkému rozdílu v ceně pozemku s ohledem na jeho tehdejší a současné administrativní začlenění katastrálního území, v němž se nachází, vzít v úvahu účel restitučního zákona č. 87/1991 Sb. Odkazoval na nález Ústavního soud ČR ze dne 13.5.2003, II. ÚS 10/2000 s tím, že nelze-li tedy v daném případě pozemek vydat, je třeba zvážit, jaká výše finanční náhrady dostojí účelu zákona č. 87/1991 Sb. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ,,stav pozemku v době jeho přechodu na stát“ je třeba vykládat tak, že pro účely výpočtu finanční náhrady jsou rozhodné pouze skutečnosti, týkající se fyzického stavu pozemku (trvalé porosty a pozemkové úpravy), přičemž samotná změna administrativního začlenění pozemku neznamenala žádnou investici, která by měla za následek zlepšení tohoto stavu. Přisvědčil též soudu prvního stupně, že je spravedlivé, aby se současné začlenění pozemku do obce P. promítlo do výše finanční náhrady podle §13 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. Podle dovolatelky oceňování nemovitostí (i pozemku) se pro účely poskytnutí finanční náhrady podle zákona č. 87/1991 Sb. provede podle stavu nemovitosti ke dni přechodu na stát, tedy ke dni 26.1.1951 a podle cenových předpisů platných k 1.4.1991. Tvrdila, že odvolací soud rozhodl správně, že do pojmu ,,stav pozemku ke dni přechodu na stát“ spadá i okolnost, v jaké obci se tehdy pozemek nacházel. Dále poukazovala na skutečnost, že nesprávně však dospěl k závěru, že při formálním výkladu zákona č. 87/1991 Sb. by byla žalobkyně poškozena, neboť by získala jen zlomek současné ceny nemovitosti. Odkazovala rovněž na ustanovení §7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., na základě něhož pokud je vydávaná nemovitost zhodnocena tak, že její cena ke dni podání výzvy na vydání věci převyšuje cenu původní, je restituent povinen nahradit rozdíl mezi oběma cenami. Namítala, že žalobkyni byla za předmětný pozemek přiznána vyšší cena, než kterou by získala při prodeji nebo při vyvlastnění pozemku v roce 1951. Vytýkala odvolacímu soudu, že provedl ocenění porostů, oplocení a venkovních úprav na pozemku podle jejich stavu v době přechodu na stát, avšak pozemek ocenil podle jeho současného stavu. Podle dovolatelky tedy použil dva způsoby ocenění, což je přímo v rozporu se zákonem č. 87/1991 Sb., který připouští pouze ocenění podle stavu nemovitosti (tj. i pozemku) ke dni přechodu na stát. Dále konstatovala, že původní vlastník pozbyl majetek v k.ú. D. Ch. v době, kdy ještě nebyl součástí h. m. P., proto pozemek musí být oceněn jako pozemek v obci do 2500 obyvatel – tj. zde 20,- Kč (po odečtení srážky 18,60 Kč). Dále tvrdila, že znalec při výpočtu ceny nepřihlédl k dalším skutečnostem a neprovedl správně snížení ceny pozemku, neboť v roce 1951 nebylo území D. Ch. stavebně srostlé s P. a cenu pozemku je pak nutno o 60 % snížit a rovněž u nezpevněné komunikace se odečítá 10 %. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a současně odklad výkonu napadeného rozhodnutí.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 23.11.2003, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby bylo závislé na zjištění, zda vzhledem k okolnosti, že v době přechodu předmětného pozemku na stát byly D. Ch. samostatnou obcí, která byla následně administrativně začleněna do h. m. P., je třeba pro účely určení výše finanční náhrady za pozemek použit sazbu 18,60 Kč za m2 nebo sazbu 232,50 Kč za m2.
K otázce předložené dovolacímu přezkumu vyslovil se Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. srpna 2004, ve věci sp. zn. 28 Cdo 106/2004. V odůvodnění tohoto rozsudku bylo uvedeno, že podle §13 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích se finanční náhrada za nevydanou nemovitost stanoví podle cenových předpisů pro oceňování nemovitostí ke dni účinnosti zákona, tj. k 1. 4. 1991. Přitom je třeba vycházet zásad uvedených v v ustanovení §7 odst. 1, 3, 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích, podle nichž je pro účely zhodnocení rozhodným jednak stav v době odnětí nemovitosti a dále stav v době jejího (zde potenciálního) vydání. Zhodnocení pak představuje rozdíl mezi cenami v době odnětí resp. vydání, přičemž obě ceny se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Stavem nemovitosti v době jejího odnětí se ovšem rozumí stav materiální, nikoli administrativní. Zákon tím měl na mysli fyzický stav pozemku včetně existence trvalých porostů, oplocení, venkovních úprav apod., nikoli však okolnost administrativního začlenění pozemku.
Pro případ zhodnocení pozemku se posuzuje rozdíl obou srovnávaných cen; vychází-li se však z cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o mimosoudních rehabilitacích, pak mohlo jít vždy jen o aplikaci §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Jestliže by výpočet ceny nemovitosti resp. finanční náhrady nevycházel vždy ze současného správního (administrativního) stavu, ztrácelo by použití cenového předpisu, aktuálního v době vydání zákona o mimosoudních rehabilitacích, jakýkoli smysl.
Z toho, co bylo shora uvedeno, tak plyne potvrzení správnosti závěrů rozsudku odvolacího soudu. Ten v podstatě respektoval důsledky plynoucí pro znalecké ocenění spočívající v respektování současného správního (administrativního) stavu. Jeho rozhodnutí je tak dílem třeba považovat za správné, dílem jde o otázku, která již v judikatuře dovolacího soudu byla vyřešena. Nelze proto přisvědčit žalované, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobkyně k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2005
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu