ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1193.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1193/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání a) F. S. a b) M. S., oba zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. listopadu 2003, sp. zn. 14 Co 176/2003 (v právní věci žalobců a/ F. S. a b/ M. S., oba zast. advokátem, proti žalovanému BTK S., s.r.o., zast. advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp.zn. 11 C 158/95), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci, k rukám jeho právního zástupce, advokáta, na nákladech řízení o dovolání částku 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2003 pod čj. 14 Co 176/2003-191 byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 25. 11. 2002 pod čj. 11 C 158/95-164, jímž byl zamítnut návrh na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s žalobci smlouvu o vydání v enunciátu tohoto rozhodnutí specifikovaných nemovitostí. Žalobci byli společně a nerozdílně zavázání k úhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 7.558,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí právnímu zástupci žalovaného.
Žalobci uplatňují nárok na uzavření dohody o vydání nemovitostí dle zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích ve znění novely provedené zákonem č. 116/94 Sb., který určil další oprávněné osoby, když dle §3 odst. 2 jsou oprávněnými osobami také fyzické osoby, které splňují podmínky uvedené v odstavci 1, a které v den přechodu věci na stát podle §6 měly na ni nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/45 Sb. nebo podle zák. č. 128/46 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva prohlášeným za neplatné došlo z důvodů rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zákona. Kromě původního vlastníka jsou oprávněnými osobami i fyzické osoby uvedené v §3 odst. 4 zákona. Žalobci by tedy museli splňovat předpoklady vyplývající z ustanovení §3, tedy v každém případě být občany ČR, dále být osobou jejíž věc přešla na stát podle §6 cit. zákona a na níž měly nárok dle dekretu prezidenta republiky č. 5/45 Sb. nebo podle zákona č. 128/46 Sb., pokud by jejich nárok nebyl uspokojen po 25. 2. 1948 z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zák. č. 87/1991 Sb., tj. v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. Anebo by museli být některou z osob, které za oprávněné označuje ustanovení §3 odst. 4 cit. zákona, a to v pořadí tam uvedeném.
Krajský soud v Plzni při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalobci sice v průběhu předchozího řízení předložením Osvědčení o státním občanství ČR doložili, že jsou státními občany ČR a kontinuita jejich občanství nebyla ke dni vydání osvědčení přerušena, další podmínky úspěšného uplatnění restitučního nároku však dle odvolacího soudu zůstaly neprokázány. Žalobci nedoložili, že jsou osobami, jejíž věc přešla na stát podle §6 zákona 87/1991 Sb. a na níž měla nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/45 Sb. nebo podle zákona č. 128/46 Sb., pokud nárok nebyl uspokojen po 25. 2. 1948 z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ restitučního zákona; neprokázali, že jsou některou z osob, které za oprávněné označuje odst. 4 §3 zákona, neboť neprokázali v jakém vztahu jsou k poslednímu zapsanému vlastníku F. S. Krajský soud se rovněž ztotožnil s přesvědčením nalézacího soudu spočívajícím v názoru, že žalovaný není osobou povinnou k uzavření dohody o vydání nemovitosti vzhledem k tomu, že nemovitost nabyl do vlastnictví po 1. 10. 1991 kupní smlouvou a dle článku II zákona č. 116/94 Sb. není povinen věc vydat.
Pokud žalobci zpochybňovali vlastnictví F. S. není toto jejich tvrzení podporováno žádným relevantním argumentem a důkazem. Jako rozhodující odvolací soud neposoudil ani poukaz žalobců na odevzdací listinu D 326/27-9, která byla podkladem pro vklad vlastnického práva F. S., protože pozdějším zápisem ze dne 16. 5. 1934 bylo dle odevzdací listiny D 388/32-9 vloženo vlastnické právo F. S. Důvodné není ani zpochybňování prodeje předmětu sporu Městem S. žalovanému a provádění důkazů k této otázce, neboť i za předpokladu, kdyby byl tento prodej posouzen jako neplatný, nebyli by žalobci v řízení úspěšní, vzhledem k závěru o neprokázání jejich postavení jako oprávněných osob.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovolatelé namítají, že soudy dostatečně neprošetřily tvrzení předložené žalobci. Nebylo dostatečně prokázáno, že posledním majitelem nemovitosti byla F. S., a nikoliv F. S., jak tvrdí dovolatelé. Byly označeny důkazy a místo, kde by se měly nacházet. Soud se nemůže omezit na konstatování, že předmětné listiny nemá k dispozici ani katastrální úřad, když je zřejmé, že se mohou nacházet v příslušném archivu. Soud se rovněž nevypořádal s námitkou žalobců ohledně platnosti smlouvy, jíž měly na žalovaného přejít předmětné nemovitosti, zejména s tím, zda byl dán souhlas zastupitelstva obce s takovým převodem.
K uplatněnému dovolání podal žalovaný vyjádření, ve kterém se ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu a sděluje, že dovolání považuje za účelové a bezpředmětné. Všechna tvrzení žalující strany obsažená v dovolání již byla u soudů obou instancí projednávána. Žaloba byla podána v roce 1995 a do dnešního dne nebyli žalobci schopni jasně prokázat svou aktivní legitimaci. Jde tedy spíše o vady spočívající v neplnění základních procesních povinností účastníka tvrdit rozhodné skutečnosti a k těmto tvrzením přinášet důkazy. Žalobci měli dostatek prostoru ke splnění těchto povinností a jejich postup je již jen účelovým protahováním celé záležitosti.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Argumentace dovolatelů směřuje k uznání přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobci, jejichž dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti (§241a odst. 1, §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), bylo podáno včas (§240 odst. 1 o.s.ř.), v zastoupení advokáta (§241 odst. 1 o.s.ř.), napadají výrok odvolacího soudu z důvodu subsumovaného v ust. §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť podle jejich názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.
Dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají chybnost jeho právní úvahy, ale jejich argumenty míří pouze na rozsah navrženého a provedeného dokazování. Dovolatel ovšem pomíjí, že úvaha o tom, že některý z navržených důkazů neprovede, je vyhrazena soudu, samozřejmě za podmínky, že tento po formálně logické stránce správně odůvodní svůj postup. Podle ustanovení §120 o.s.ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Podle druhé věty tohoto ustanovení „soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.“ Úprava vychází dále z toho, že iniciativa při shromažďování důkazů leží zásadně na účastnících, kteří mají jednak povinnost tvrzení a jednak povinnost důkazní. Dovolací soud mimo to již dvakrát (rozsudkem ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 28 Cdo 134/2000 a rozsudkem ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 28 Cdo 2111/2001) zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, vždy mj. z toho důvodu, aby žalující strana měla procesní příležitost k prokázání svých tvrzení.
Smyslem důkazního břemene, které je institutem procesního práva, je umožnit soudu vydat rozhodnutí i v těch případech, kdy určitá skutečnost nebyla, popř. ani nemohla být, prokázána. V takovýchto případech soud musí rozhodnout v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo tvrzenou skutečnost prokázat. Odvolací soud v této souvislosti nezatížil svoje rozhodování žádným relevantním pochybením, pokud nevycházel z žalobci tvrzeného vlastnického práva F. S., protože nejpozději datovaným rozhodným písemným dokladem, který byl důkazně upotřebitelný, byla v dané věci dle zápisu ze dne 16. 5. 1934 odevzdací listina D 388/32-9, která dokládá vklad vlastnického práva F. S.
V další argumentaci dovolatelů jde již výhradně o hodnocení důkazů, čili o hodnocení určitých skutečností charakteristických pro předmětný spor. Z takovéhoto hodnocení neplyne žádný obecný právní názor, který by napadený rozsudek mohl povýšit na rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Dovolací argumentace brojící proti skutkovým zjištěním je na místě pouze v případě, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (viz ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.). O takový případ se ale v souzené věci nejedná.
K vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám podle §229 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti), jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezakládají.
Vzhledem k výše uvedenému proto rozhodnutí odvolacího soudu nemohl být po právní stránce přiřazen zásadní význam, neboť se neodchýlilo od konstantní judikatury vyšších soudů a není ani v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř., ve znění účinném od 1.1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c/ o.s.ř., dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 2 o.s.ř. Žalobci neměli v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením náklady vznikly, a to následkem podaného vyjádření k dovolání; sazba za tento úkon právní služby se stanoví podle §5 písm. c/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. (v základní výši 6.200,- Kč) s tím, že po dvojnásobném krácení (§15 a §18 odst. 1 téže vyhlášky) představuje odměna za úkon částku 1.550,- Kč. Spolu s přičtením režijního paušálu ve výši 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) činí náklady řízení přiznaných 1.625,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu