ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1234.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1234/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců a/ J. S., b/ M. T., c/ V. S., všichni zastoupeni advokátkou, proti žalovaným 1/ J. V. a 2/ M. V., 3/ V. V., všichni zastoupeni advokátem, 4/ V. H., o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 15 C 8/2001, o dovolání žalobců a žalovaných 1/, 2/ a 3/ proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2003, č.j. 23 Co 201/2003-409, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. září 2003, č.j. 23 Co 201/2003-409, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání do výroku o nákladech řízení se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou podanou na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen zákona č. 87/1991 Sb.), na žalovaných a na B. p., s.p., uzavření dohody o vydání jednotlivých bytů a nebytových prostor nacházejících se v domě čp. 1550 v k.ú. L. a s nimi souvisejících spoluvlastnických podílů na společných částech domu a na souvisejících pozemcích, stavební parcele č. 2173 a zahradě parc. č. 2174 s tím, že původními vlastníky nemovitostí byli jejich rodiče, kteří je na základě darovací smlouvy uzavřené v tísni darovali státu. Žalobci označili žalované za povinné osoby, a to B. p. s.p. jako právnickou osobu, která část nemovitostí držela ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. a ostatní žalované jako fyzické osoby, které nabyly části nemovitostí od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění. Žaloba původně směřovala i proti Obvodnímu úřadu P., proti kterému vzali žalobci žalobu zpět a řízení bylo zastaveno.
Ve věci opakovaně rozhodovaly soudy obou stupňů, přičemž v průběhu řízení bylo prokázáno, že žalobci jako děti původních vlastníků jsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., že výzvu k vydání věci podali ve lhůtě stanovené zákonem a že darovací smlouva, kterou jejich rodiče nemovitosti převedli na stát, byla uzavřena v tísni a že své nároky uplatnili u soudu v zákonné lhůtě. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 6. 1999, č.j. 15 C 93/92-223, bylo žalobě vyhověno ve vztahu k Bytovému podniku P., kterému bylo soudem uloženo vydat žalobcům do podílového spoluvlastnictví zbývající neprodané byty a nebytové prostory v předmětném domě včetně spoluvlastnických práv ke společným částem domu a celé pozemkové parcely (stavební parcelu č. 2173 a parcelu č. 2174 zahrada). V této části rozsudek nabyl právní moci. Žalobu směřující proti fyzickým osobám soud zamítl, neboť neshledal splněné ani podmínky rozporu s tehdy platnými předpisy ani protiprávní zvýhodnění a tudíž žalované nepovažoval za povinné osoby ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců do zamítavých výroků rozsudkem ze dne 18. 4. 2000, č.j. 35 Co 680/99-272, potvrdil v zamítavých výrocích rozsudek soudu prvního stupně, protože neshledal zvýhodnění žalovaných při prodeji bytů a nebytových prostor do jejich vlastnictví, neboť nemovitosti získali za cenu v podstatě odpovídající tehdy platným cenovým předpisům a jejich jiné zvýhodnění se nepodařilo prokázat. Odvolací soud však shledal rozpor s tehdy platnými předpisy, ke kterému došlo při nabytí bytů a odpovídajících podílů na nemovitostech tak, že byty byly z národního majetku prodány do majetku žalovaných, ačkoliv to vylučovalo ustanovení §1 odst. 2 vyhlášky č. 47/1978 Sb., o prodeji bytů z národního majetku občanům a o finanční pomoci při modernizaci zakoupených bytů, v tehdy platném znění (dále jen vyhl.č. 47/1978 Sb.), neboť ještě před registrací první kupní smlouvy tehdejším státním notářstvím byly nebytové prostory nacházející se v předmětném domě přiděleny Okresnímu výboru KSČ. Přes toto zjištění odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích potvrdil za použití ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť měl zato, že žalovaní se do postavení povinných osob dostali bez svého zavinění díky nezodpovědnému a svévolnému jednání tehdejších orgánů. Přihlédl rovněž k tomu, že Okresní výbor KSČ P. přidělené nebytové prostory vůbec neužíval a přenechal je bez jakéhokoli právního důvodu okresnímu ústavu národního zdraví. Proti svému rozsudku připustil dovolání k posouzení otázky možnosti výjimečně odepřít právo na vydání věci za použití ustanovení §3 občanského zákoníku i v případě porušení právních předpisů při prodeji bytů do osobního vlastnictví.
Nejvyšší soud České republiky k dovolání žalobců rozsudkem ze dne 30. 11. 2000, č.j. 28 Cdo 2481/2000-293, zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že právo na vydání věci proti fyzické osobě podle zákona č. 87/1991 Sb. nelze odepřít, jsou-li splněny zákonné podmínky ustanovení §4 odst. 2 uvedeného zákona, totiž nabytí věci v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele. Tyto zákonodárcem stanovené zákonné podmínky jsou objektivním měřítkem a nelze je vyloučit odkazem na dobrou víru a nedostatek zavinění fyzických osob.
V dalším řízení odvolací soud usnesením ze dne 13. 2. 2001, č.j. 16 Co 412/2000-314, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých výrocích a vrátil mu věc k novému projednání s tím, aby se soustředil na skutečnosti rozhodné pro posouzení nároku žalobců z hlediska zákona č. 87/1991 Sb., neboť dosud se soudy obou stupňů zaměřily na skutková zjištění, která odůvodňovala zamítnutí návrhu.
Soud prvního stupně znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 18. 9. 2002, č.j. 15 C 8/2001-369, tak, že uložil žalovaným J. a M. V., Ing. V. V. a V. H. vydat byty včetně příslušných podílů na společných částech nemovitosti a garáže žalobcům. Zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žalobcům ani České republice s odkazem na ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) náhradu nákladů řízení nepřiznal. Soud vycházel z toho, že v předcházejícím řízení bylo bezpečně prokázáno, že nárok žalobců je nárokem podle zákona č. 87/1991 Sb., žalobci jsou oprávněnými osobami, darovací smlouva byla rodiči žalobců uzavřena v tísni, žalobci vyzvali žalované k vydání věci ve lhůtě stanovené výše uvedeným zákonem a svůj nárok uplatnili u soudu v zákonné lhůtě. Dále soud vycházel z toho, že nebylo prokázáno protiprávní zvýhodnění žalobců při nabytí věci od státu. Z výše uvedených důvodů se zabýval pouze tou otázkou, zda žalovaní nenabyli věci v rozporu s tehdy platnými předpisy, tedy jsou-li či nikoliv v postavení povinných osob ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Soud na základě provedených důkazů dovodil, že žalovaní jsou povinnými osobami, neboť věc nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy, konkrétně s ustanovením §1 odst. 2 vyhlášky č. 47/1978 Sb., kterou se prováděl zákon č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům (dále jen zákon č. 52/1966 Sb.). Toto ustanovení vylučovalo prodej bytů v domech, ve kterých jsou nebytové prostory užívané socialistickými organizacemi. Soud zjistil, že rozhodnutím odboru bytového hospodářství ONV P. ze dne 15. 7. 1988, č.j. Byt-DK-8-1550-88-Vá, které nabylo právní moci dne 5. 8. 1988, byly přiděleny podle zákona č. 111/1950 Sb., o hospodaření s některými místnostmi (dále jen zákon č. 111/1950 Sb.), nebytové prostory v předmětném domě Komunistické straně Československa, konkrétně Okresnímu výboru KSČ P., kterou bylo možno ve smyslu ustanovení §14 Hospodářského zákoníku považovat za socialistickou organizaci. Právo užívat nebytové prostory podle zákonné úpravy ve výše uvedeném zákoně (§3 odst. 1) vzniklo Komunistické straně Československa přidělením příslušným národním výborem, a to i bez uzavření smlouvy o dočasném užívání národního majetku podle §348 hospodářského zákoníku. Soud měl za nepochybné, že nebytové prostory byly přiděleny Okresnímu výboru KSČ P. sice po podpisu kupní smlouvy o prodeji bytů, ale ještě před registrací kupních smluv uzavřených mezi tehdejším Bytovým podnikem v P. a žalovanými, tedy před jejich účinností, která nastávala až registrací tehdejším státním notářstvím, na níž byl vázán přechod vlastnictví k nemovitosti. Z výše uvedených důvodů uzavřel, že žalovaní nabyli věc od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy, konkrétně s ustanovením §1 odst. 2 vyhlášky č. 47/1978 Sb. a tím způsobem byl naplněn zákonný předpoklad ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., tudíž žalovaní jsou osobami povinnými vydat věc žalobcům.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných Vejvodových a k odvolání žalobců, pouze do nákladového výroku rozsudkem ze dne 15. 9. 2003, č.j. 23 Co 201/2003-409, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích ve věci samé tak, že zamítl žalobu jíž se žalobci domáhali na žalovaných J. a M. V. a na Ing. V. V. vydání bytů a garáže včetně spoluvlastnických podílů ke společným částem domu. Dále odvolací soud rozhodl, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení a potvrdil výrok soudu prvního stupně o nákladech státu. Nákladové výroky stejně jako soud prvního stupně opřel o ustanovení §150 o.s.ř. Třetí žalovaný V. H. odvolání nepodal a v této části rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci. Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně, neboť vycházel z toho, že socialistické organizaci, konkrétně Okresnímu výboru KSČ P., byly rozhodnutím Obvodního národního výboru v P., odboru bytového hospodářství , ze dne 15. 7. 1988 sice přiděleny podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 111/1950 Sb. nebytové prostory v suterénu domu v P., ale majitel domu s ní již neuzavřel nejméně do 11. 7. 1989 dohodu o užívání těchto nebytových prostor a socialistická organizace tyto nebytové prostory fakticky nikdy neužívala ani je nepotřebovala, ale přenechala je k užívání bývalému Okresnímu ústavu národního zdraví P. Posléze jí z toho důvodu bylo rozhodnutím Obvodního národního výboru v P. ze dne 20. 12. 1989 toto užívací právo zrušeno. Z těchto zjištění odvolací soud dovodil, že takový stav nelze považovat za užívání nebytových prostor podle ustanovení §1 odst. 2 vyhlášky č. 47/1978 Sb., a proto dospěl k závěru, že kupní smlouvy se žalovanými o prodeji bytů byly uzavřeny a registrovány v době, kdy žádná socialistická organizace v předmětném domě nebytové prostory neužívala, a pokud jde o smlouvu o převodu garáže na Ing. V., ta byla uzavřena i registrována až po zrušení užívacího práva Okresnímu výboru KSČ. Žalovaní tedy nabyli byty i garáž v souladu s tehdy platnými předpisy a nelze je proto považovat za povinné osoby ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Žalobci napadli rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích dovoláním, přičemž přípustnost dovolání odůvodnili ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolání podali podle §241a odst. 2 písm b) o.s.ř. z toho důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a z opatrnosti podali dovolání i podle §241a odst. 3 o.s.ř. z toho důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalobci vytýkali odvolacímu soudu, že jeho závěry neodpovídají skutkovým zjištěním, jsou výsledkem nesprávného hodnocení důkazů a nesprávných právních závěrů. Zejména považovali za nesprávný názor krajského soudu, že pro posouzení vzniku užívacího práva socialistické organizaci považoval za rozhodné, že socialistická organizace jí přidělené nebytové prostory v předmětném domě neužívala, ani je nepotřebovala, pročež je také neoprávněně přenechala k užívání jiné organizaci, a navíc neuzavřela dohodu o užívání nebytových prostor. Odvolací soud nepřihlédl k tomu, že právo užívat nebytové prostory podle zákona č. 111/1950 Sb. vzniklo již jejich přidělením socialistické organizaci a uzavření dohody o užívání místností s vlastníkem domu nebylo pro vznik užívacího práva právně významné. Dále krajský soud nesprávně uvedl, že kupní smlouvy byly se žalovanými uzavřeny v době, kdy žádná organizace nebytové prostory v domě neužívala, ačkoliv správně byla takto uzavřena dne 21. 6. 1988 pouze kupní smlouva s manžely Vejvodovými, která však byla registrována státním notářstvím a nabyla účinnosti až dne 14. 9. 1988, tj.v době, kdy již měla socialistická organizace místnosti v domě přiděleny. Naopak smlouva s Ing. V. ohledně koupě bytu byla uzavřena dne 10. 2. 1989 a registrována dne 3. 4. 1989, tedy obojí v období, kdy již nebytové prostory v domě užívala socialistická organizace. Konečně smlouva o prodeji vestavěné garáže s Ing. V. byla sice uzavřena v době, kdy již bylo socialistické organizaci zrušeno právo užívat nebytové prostory v domě, nicméně vzhledem k tomu, že podle §7 odst. 3 zákona č. 52/1966 Sb. mohl vlastnictví k nebytovým prostorám v domě nabýt jen občan, který byl vlastníkem bytu v témže domě, a Ing. V. se stal vlastníkem bytu v rozporu s tehdy platnou právní úpravou, získal i garáž v rozporu s tehdy platnými předpisy. Ze všech uvedených důvodů považovali žalobci závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaní nejsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. za nesprávný a navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní J. a M. V. a Ing. V. V. rovněž napadli rozsudek odvolacího soudu dovoláním, ale napadli pouze výrok o nákladech řízení s tím, že na délce soudního řízení nenesou vinu, naopak jim byla způsobena psychická i materiální újma, sami jsou důchodci s minimálním příjmem a neví, proč by měli nést náklady řízení, když spor nezavinili ani nevyvolali. Z uvedených důvodů navrhli zrušení nákladového výroku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání žalobců v podstatě poukázali na správné závěry Městského sodu v Praze.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými ( 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenými advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.) a dovolání žalobců je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř.
Dovolání žalobců je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo přezkoumáno v rozsahu vymezeném ustanovením §242 odst. 1 a 3 o.s.ř., přičemž dovolací soud byl vázán uplatněnými dovolacími důvody, tak jak byly dovolateli vymezeny. Z ustanovení §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. zároveň vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. a také i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci /§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř./ za splnění podmínky přípustnosti dovolání. Takové vady ovšem namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.
Vzhledem k obsahovému vymezení dovolacích důvodů žalobci, zabýval se Nejvyšší soud přezkumem správnosti rozhodnutí odvolacího soudu pouze z hlediska posouzení postavení žalovaných jako povinných osob ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a to konkrétně správností závěru, že žalovaní nenabyli věc v rozporu s tehdy platnými právními předpisy, přičemž zkoumal, zda rozhodnutí nevychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a zda nespočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobci ve svém dovolání z opatrnosti uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., že totiž rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování.Rozhodnutí soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá, přičemž musí jít o zjištění, které je pro rozhodnutí soudu právně významné (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).Dovolací soud zjistil, že v daném případě ze spisu nevyplývá, že by nastala situace, jež by naplňovala uvedené předpoklady dovolacího důvodu, a pokud došlo k pochybení ve skutkovém zjištění, není tato skutečnost pro posouzení věci právně významná.
Dovolací soud dále přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; to znamená, že zkoumal, zda odvolací soud nedospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci ve vztahu k ustanovením zákona č. 111/1950 Sb., o hospodaření s některými místnostmi, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovením zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů,, a jeho prováděcí vyhlášky č. 47/1978 Sb., když dospěl k závěru, že žalovaní nenabyli byty a garáž v předmětném domě v rozporu s tehdy platnými předpisy a tedy se nestali povinnými osobami podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Dále dovolací soud zkoumal v souladu s dovolacím návrhem i správnost názoru odvolacího soudu, který vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, totiž, že pro rozhodnutí tehdejšího státního notářství o registraci smlouvy bylo rozhodné, že smlouva byla v souladu se zákonem ke dni jejího uzavření a nebyl rozhodný stav ke dni vydání rozhodnutí o její registraci.
Nesprávným právním posouzením je třeba rozumět omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, když soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může pak být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
V dané věci dospěl odvolací soud, pokud jde o smlouvy o prodeji bytů, k závěru, že v době jejich uzavření žádné socialistické organizaci v předmětném domě nesvědčilo užívací právo k nebytovým prostorám z důvodu neuzavření dohody o jejich užívání a rovněž proto, že je fakticky nikdy neužívala a ani je nepotřebovala. Zatímco pokud jde o garáž konstatoval, že smlouva o jejím prodeji byla registrována až po zrušení užívacího práva socialistické organizaci.
Dovolací soud se k námitce žalobců nejprve zabýval tím, zda si odvolací soud správně vyložil ustanovení zákona č. 111/1950 Sb., když uzavřel, že Okresnímu výboru KSČ P. v předmětném domě nevzniklo právo užívání nebytových prostor z důvodu neuzavření dohody o jejich užívání a rovněž proto, že je fakticky nikdy neužíval a ani je nepotřeboval. Dovolací soud vyšel ze skutkového zjištění, že rozhodnutím Obvodního národního výboru v P. ze dne 15. 7. 1988, č.j. Byt-DK-8-1550-88-Vá, které nabylo právní moci dne 5. 8. 1988, byl podle ustanovení §2 odst. 2 písm. c) výše uvedeného zákona přidělen Okresnímu výboru KSČ P. v předmětném domě nebytový prostor. Samotné právo užívání nebytového prostoru potom vzniklo Okresnímu výboru KSČ přímo ze zákona (§3 odst.1 zákona č. 111/1950 Sb.), když s dohodou uvedený zákon počítal pouze v poměru k podmínkám užívání (§3 odst. 1, věta druhá zákona č. 111/1950 Sb.), nikoliv však jako s podmínkou vzniku užívacího práva. Na vznik a trvání užívacího práva socialistické organizace, za kterou bylo možné považovat Okresní výbor KSČ, pak neměla vliv ani okolnost, zda skutečně nebytové prostory užívala či nikoliv, tedy faktický výkon užívacího práva. Její užívací právo skončilo až jeho zrušením podle ustanovení §2 odst. 2, písm. b) výše uvedeného zákona rozhodnutím Obvodního národního výboru v P. ze dne 20. 12. 1989. Není tedy správný názor odvolacího soudu, že Okresnímu výboru KSČ P. nevzniklo užívací právo k nebytovým prostorám, protože nedošlo k uzavření dohody o jejich užívání a dále proto, že nebytové prostory neužíval ani nepotřeboval, když posledně uvedené skutečnosti byly z hlediska vzniku užívacího práva k nebytovým prostorám podle tehdy platné právní úpravy irelevantní.
Pokud tedy socialistické organizaci svědčilo užívací právo k nebytovým prostorám v předmětném domě, musel dovolací soud přezkoumat v souladu s dovolacím návrhem, zda byly správné závěry odvolacího soudu, že kupní smlouvy o prodeji bytů a garáže žalovaným jako nabyvatelům byly uzavřeny v souladu s tehdy platnými předpisy. Prodej bytů do osobního vlastnictví byl upraven zákonem č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů. Na základě zákonného zmocnění v §24 odst. 1, písm. a) uvedeného zákona bylo prováděcí vyhláškou č. 47/1978 Sb., o prodeji bytů z národního majetku občanům a o finanční pomoci při modernizaci zakoupených bytů, ve znění pozdějších předpisů, v §1 odst. 2 , větě první, stanoveno, že z prodeje jsou vyloučeny byty v domech, ve kterých jsou nebytové prostory užívané socialistickými organizacemi nebo domovní vybavení sloužící i jiným subjektům než uživatelům bytů v příslušném obytném domě (např. bloková kotelna nebo výměníková stanice určená též pro potřebu jiných domů). Vyhláška č. 47/1978 Sb. byla bezpochyby obecně závazným právním předpisem vydaným k provedení zákona. Obvodní podnik bytového hospodářství v P. uzavřel s M. a J. V. kupní smlouvu o prodeji bytu do osobního vlastnictví dne 21. 6. 1988, tedy v době, kdy nebytové prostory v předmětném domě ještě neužívala socialistická organizace. Kupní smlouva byla registrována tehdejším státním notářstvím dne 14. 9. 1988, tedy až po té, co vzniklo k nebytovým prostorám v předmětném domě na základě rozhodnutí Obvodního národního výboru v P. ze dne 15. 7. 1988 užívací právo socialistické organizaci. Podle ustanovení §134 odst. 2 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 1991 se nabývalo vlastnictví k nemovitosti na základě smlouvy její účinností, která nastávala registrací smlouvy tehdejším státním notářstvím. Státní notářství v řízení o registraci kupní smlouvy bylo povinno před vydáním rozhodnutí o registraci smlouvy podle ustanovení §63 zákona č. 99/1963 Sb., notářského řádu v tehdy platném znění, přezkoumat platnost smlouvy, zejména zda svým obsahem nebo účelem neodporuje zákonu nebo jej neobchází anebo se nepříčí zájmům společnosti. Protože v notářském řádu nebylo výslovně uvedeno, ke kterému dni se má platnost registrované smlouvy zkoumat, bylo v takovém případě nutné vzhledem k ustanovení §25 notářského řádu, podle kterého není-li v zákoně stanovena odchylná úprava, použijí se na řízení před státním notářstvím ustanovení občanského soudního řádu, aplikovat ustanovení §154 a §167 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000, podle kterých byl pro rozhodnutí rozhodující stav v době jeho vydání. Za této situace, jestliže ke dni rozhodnutí o registraci kupní smlouvy o prodeji bytu z vlastnictví státu do vlastnictví manželů V., tj. k 14. 9. 1988, byly v předmětném domě nebytové prostory užívané socialistickou organizací, odporovala smlouva právnímu předpisu, a to ustanovení §1 odst. 2 vyhlášky č. 47/1978 Sb., který vyloučil z prodeje byty v domech, ve kterých byly nebytové prostory užívané socialistickými organizacemi. Stejně tak kupní smlouva o prodeji bytu z vlastnictví státu do vlastnictví Ing. V. V., uzavřená dne 10. 2. 1989 a registrovaná státním notářstvím dne 3. 4. 1989, tedy obojí poté, co socialistické organizaci vzniklo užívací právo k nebytovým prostorám v předmětném domě, byla uzavřena v rozporu s týmž právním předpisem, tj. s ustanovením §1 odst. 2 vyhlášky č. 47/1978 Sb. Byla-li smlouva ze dne 10. 2. 1989 uzavřena v rozporu se zákonem nezbývá než uzavřít, že se jednalo ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku ve znění k 31. 12. 1991 o smlouvu absolutně neplatnou. V návaznosti na předeslané potom smlouva o prodeji garáže uzavřená dne 2.3.1990 a registrovaná 10. 8. 1990 s Ing. V. V. porušovala ustanovení §7 odst. 3 zákona č. 52/1966 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, námitky žalobců proti právnímu posouzení věci byly dovolacím soudem shledány důvodnými. Odvolací soud vycházel z právního názoru, který dovolací soud neshledal správným a na tom postavil i svůj měnící rozsudek. Protože rozsudek Městského soudu v Praze spočívá na nesprávním právním posouzení věci, dovolací soud jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 1 a odst. 2, věta první, o.s.ř.).
Rozsudek odvolacího soudu byl dovoláním žalovaných též napaden ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení (§167 odst. 1 o.s.ř.) a tu neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí ve věci samé, u něhož byla stanovena forma rozsudku. Podle ustanovení §236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není založena ani ustanovením §237 o.s.ř., když toto ustanovení dopadá pouze na rozhodnutí ve věci samé, ani dalšími ustanoveními §238, §238a a §239 o.s.ř., neboť nesplňuje ani předpoklady obsažené v těchto ustanoveních. Protože dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanoven í §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. února 2005
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu