ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1255.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1255/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce Města Č., zastoupeného advokátem, proti žalované E. Š., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp.zn. 7C 159/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.11.2003, č.j. 22 Co 1611/2003-142, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Výše označeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 19.3.2003, č.j. 7C 159/2000-118, kterým bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků vedených ve zjednodušené evidenci jako parc. č. 229/1 (díl 2, 3) a parc. č. 235/1 (díl 2, 3, 4), obou zapsaných u Katastrálního úřadu v Č. pro k. ú. P., obec Č., na LV č. 887. Žalovaná byla zavázána nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o vázanost soudu prvního stupně právním názorem soudu odvolacího po předchozím zamítavém prvostupňovém rozsudku. S poukazem na názor, že rozsudek odvolacího soudu má navíc zásadní právní význam, považovala žalovaná za dovolací důvody nesprávné právní posouzení věci a též nedostatek opory v provedeném dokazování, pokud jde o skutková zjištění podstatná pro rozhodnutí. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a žalovaná je zastoupena advokátem (§240 odst.1, §241 odst.1 občanského soudního řádu - dále „o.s.ř.“). Dovolání bylo přípustné pro tzv. skrytou diformitu rozhodnutí nižších instancí ve smyslu §237 odst. 1 písm.b/ o.s.ř., neboť soud prvního stupně žalobě vyhověl poté, co byl vázán právním názorem odvolacího soudu (k otázce oprávnění městského úřadu žalobce jednat jménem státu) vysloveným při kasaci předchozího zamítavého rozsudku. Dovolací důvody, jak byly označeny žalovanou, odpovídají ustanovení §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o.s.ř.
Dovolání však není důvodné.
Dovolatelka spatřovala nedostatek opory skutkových zjištění nižších instancí v provedeném dokazování v tom aspektu věci, že dokazování neposkytlo podklad pro závěr o „nakládání žalobce s předmětnými pozemky“ ke dni 24. 5. 1991 (den nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí) způsobem obdobným právu hospodaření (podmínka vlastnictví obce podle §1 odst. 2 cit. zák.). Listiny čtené z připojeného spisu soudu prvního stupně zn. 6 C 158/2000 se totiž vztahovaly jen „k nekonkrétním“ pozemkům v D., neměly vypovídací schopnost k rozhodnému datu a obsahovaly jen záměr výkupu, aniž se zamýšlená bytová výstavba dosud realizovala. V době výkupu hospodařilo na pozemcích ZD T.
Z listin čtených ze spisu zn. 6 C 158/2000 (podrobněji viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, str. 3 dole) je však podle dovolacího soudu zcela zřejmé, že Městský úřad v Č. přistoupil k projednání výkupu pozemků v k.ú. P. proto, aby na nich mohlo dojít k výstavbě sídliště D.; zjevně šlo též o pozemky ve vlastnictví žalované. Dovolací soud nejen že souhlasí s hodnocením příslušných listinných důkazů soudy nižších stupňů; dodává též, že další listiny, jež obsahuje připojený spis (soud prvního stupně je nečetl, ale hospodárnost řízení zde převažuje nad striktně formální variantou kasačního postupu dovolacího soudu), dokonce vyvrací námitky dovolatelky zcela explicitně. Tak kupříkladu při projednání výkupu pozemků dne 8. 10. 1990 jsou pozemky ve vlastnictví žalované zcela přesně identifikovány údaji z evidence nemovitostí včetně jména vlastnice; plnou mocí z téhož data zmocnila žalovaná svého zetě A. M. k projednání výkupu s městem – věděla tedy velmi dobře, oč jde. Dovolatelka také nesprávně považuje datum 24. 5. 1991 za právní mezník ve věci; pomíjí, že k uzavření kupní smlouvy mezi ní a městem došlo 20. 4. 1991 a že prvně uvedené datum je rozhodné při posouzení náležitostí přechodu věcí ex lege a nelze je spojovat s převodem nemovitostí od fyzické osoby. Tím také pozbývá smyslu námitka, že v době převodu s pozemky ještě hospodařilo ZD T. Průběh další realizace či skluzu bytové výstavby pak není způsobilý ovlivnit platnost výkupu pozemků.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. tedy nebyl naplněn.
Dovolatelka dále nesouhlasila s právním posouzením věci a shledávala jeho nesprávnost v těch aspektech napadeného rozhodnutí, jak jsou dále, spolu s návaznými závěry dovolacího přezkumu, seřazeny:
A. Otázka aktivní hmotné legitimace žalobce
Dovolatelka dovozuje nedostatek žalobcovy legitimace z nesplnění podmínek již citovaného §1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. (neexistence hospodaření s pozemky v rozhodné době), pomíjí však, že sama ke dni 20. 4. 1991 nemovitosti na žalobce převedla (k tomu viz odůvodnění výše); je-li dosud přesto zapsána v katastru nemovitostí jako jejich vlastnice, pak tyto skutečnosti navozují jak naléhavý právní zájem žalobce na určovací žalobě, tak i (jak plyne z dalších závěrů) jeho aktivní věcnou legitimaci.
B. Otázka neplatnosti kupní smlouvy z důvodu neurčitosti vymezení jejího
předmětu
Své námitky tu dovolatelka dále rozvádí tak, že neurčitost spatřuje 1. v nepřiložení geometrického plánu (převáděny byly reálně oddělené části pozemků), 2. v neexistenci dílu „c“ podle následného geometrického plánu z 11. 12. 1990 (ač je tento díl uveden ve smlouvě), a 3. v absenci označení obce, ve které se pozemky nachází, ve smlouvě.
Posouzení obsahu předmětné kupní smlouvy však vede k závěru o nedůvodnosti všech těchto námitek.
Identifikace předmětu plnění ve smlouvě je věcí interpretace. Účelem popisu předmětu plnění zejména u nemovitostí je, aby bylo stranám jasno, co se převádí. Jiné mohou být identifikační požadavky, je-li nezbytné současně vymezit hranice mezi sousedícími pozemky rozdílných vlastníků, jiné pak na předmět smlouvy o převodu pozemků, patřících dosud vcelku k půdě obhospodařované zemědělským družstvem. V posuzované věci nebrání požadavku určitosti předmětu smlouvy identifikace pozemků „jen“ v textu smlouvy; ostatně k vyhotovení geometrického plánu následně došlo a žalovaná dříve námitky neměla. Pokud jde o správnost identifikace pozemků (díl „c“, viz výše), pak dovolatelka pomíjí, že dovolací soud není oprávněn zasahovat do skutkového základu věci zjištěného nižšími instancemi a jeho přezkum na základě mimořádného opravného prostředku je limitován právním posouzením věci a procedurální problematikou. Konečně pak tvrzená absence samostatného označení obce nepatří zjevně mezi esentialia kupní smlouvy, byly-li pozemky identifikovány označením katastrálního území a příslušné vložky pozemkové knihy resp. listu vlastnictví v evidenci nemovitostí (článek I. smlouvy). Ostatně D. jsou uvedeny v článku II. smlouvy v pasáži o určení účelu prodeje.
C. Otázka neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor se zákonem podle §39 občanského zákoníku pro nepředložení k zápisu do evidence nemovitostí v zákonné lhůtě
Dovolatelka sama zmiňuje, že lhůta tehdy platná podle §4 odst. 3 zákona č. 22/1964 Sb. o evidenci nemovitostí byla pouze lhůtou pořádkovou. Poukazuje sice na veřejný zájem na včasnosti zápisů právních vztahů k nemovitostem, její argumentace tu však vykazuje znaky přesně toho, čím naopak sama svou námitku v opačném smyslu podpírá – jde o přepjatý formalismus, postrádající navíc zákonnou oporu.
D. Otázka, zda byl Městský úřad v Č. oprávněn jménem státu smlouvu uzavřít
Jádrem argumentace dovolatelky je, že „Nestanoví-li výslovně žádný předpis, kdo jménem státu činí soukromoprávní úkon, nelze tento nedostatek překlenout … nepřípustným extenzivním výkladem k tíži soukromoprávního subjektu.“ Dovolací soud se tu však ztotožňuje s opakovaně vysloveným názorem odvolacího soudu, že žalobce byl v rámci své přenesené působnosti při výkonu státní správy oprávněn uzavřít se žalovanou kupní smlouvu ze dne 20. 4. 1991. Zejména ustanovení §21 a §36a zákona o obcích č. 367/1990 Sb. a §21 občanského zákoníku v tehdejším znění umožňovala provedenou majetkovou transakci. Dovolací soud tu nevidí důvod, proč by měl být (obecně přípustný) výkon státní správy obcí, spočívající ve výkupu pozemků pro následnou výstavbu sídlištního souboru obytných domů, považován za protiprávní v důsledku údajně „nepřípustného extenzivního výkladu“ relevantních ustanovení.
Ani další použitý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. proto nebyl uplatněn po právu.
Dovolací soud tedy shledal rozsudek odvolacího soudu věcně správným a dovolání žalované jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Žalobce byl v dovolacím řízení úspěšný, žádné náklady mu však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. ledna 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu