ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1288.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1288/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyně F. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému Městu V. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 20 C 234/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2004, č. j. 13 Co 404/2004-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně, vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v usnesení ze dne 29. 6. 2004, rozsudkem výše označeným potvrdil ve svém výroku I. rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 12. 2001, č. j. 20 C 234/2000-112, jak byl tento rozsudek napaden odvoláním žalovaného do výroku II. Tímto výrokem bylo vyhověno žalobě na určení, že žalobkyně je vlastnicí pozemků parc. č. 473/4 a 473/5 v obci a k. ú. V. K. Odvolací soud dále nepřiznal žádné ze stran právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a současně zavázal žalovaného, aby nahradil žalobkyni náklady řízení odvolacího.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil v něm přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí a v rozsáhlé polemice s argumenty Nejvyššího soudu a odvolací instance označil napadený rozsudek za protizákonný i protiústavní. Navrhl, aby dovolací soud „v zájmu spravedlnosti a opravdu kvalifikovaného právního posouzení“ věci rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se vyjádřila k dovolání bez pomoci svého zástupce a navrhla, aby dovolání nebylo vyhověno.
Žalovaný podal prostřednictvím advokáta dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“).
Konformita rozsudků nižších instancí (s vázaností odvolacího soudu právním názorem soudu dovolacího) vyloučila alternativy přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. Dovolání však není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., neboť nelze dovodit zásadní právní význam napadeného rozsudku. V posuzované věci jde o skutkově jedinečnou problematiku, jejíž právní posouzení se ohledně žádné z relevantních hmotněprávních otázek nedostalo do rozporu se zákonem.
Nejvyšší soud nemá, při konstantním skutkovém základu věci, nejmenší důvod měnit své právní závěry vyslovené v předchozím, shora označeném zrušovacím usnesení; v podrobnostech na svůj dřívější výklad odkazuje. Žalobkyně vydražila podle zákona č. 427/1990 Sb. nemovitosti (provozní jednotku), spravované předtím státním podnikem Z. B., přičemž – přes vadu převodu správy od státu roce 1977 – spravoval tento podnik fakticky i pozemek parc. č. 473/4 (posléze rozdělený na č. 473/4 a 473/5, tedy na zastavěnou a přilehlou plochu). Došlo-li dne 18. 5. 1991 k nabytí vlastnictví k nemovitostem žalobkyní při veřejné dražbě, pak co do konkretizace nemovitostí je třeba vycházet nejen z protokolu o dražbě (kde byla uvedena provozní jednotka), ale i z karty privatizované provozní jednotky a z potvrzení o provedené dražbě ze dne 17. 6. 1991. V těchto obou souvisejících dokumentech byl uveden pozemek parc. č. 473/4, byť ještě podle předchozího stavu v evidenci nemovitostí, tedy před rozdělením. Záměr zákonodárce vydražovat provozní jednotky v hospodářském celku pak dokládají již dříve dovolacím soudem citovaná ustanovení §4 odst. 3, 4 a následující zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby (o tzv. malé privatizaci).
Žalovaný používá ve svém dovolání, prostřednictvím právního zástupce, fragmentární, neucelené argumenty. Z nich je patrno, že nepochopil či nechtěl respektovat účel zákona č. 427/1990 Sb., naznačený závěrem předchozího odstavce. Nejen to: nebyl buď přečten nebo pochopen ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, nastolující rozhodný právní názor. Jinak by totiž dovolatel nemohl například vytýkat dovolacímu soudu, že nerozlišil dvě právní skutečnosti, a sice hospodářskou smlouvu z 28. 12. 1977 a dražbu (srov. odst. označený jako 2) na str. 2 dovolání). Kdyby dovolatel skutečně vycházel z textu rozsudku dovolací instance, shledal by, že na straně 2 se Nejvyšší soud zabývá ve třetím odstavci zespodu nejprve prvním z obou právních úkonů a v dalších odstavcích pak druhým z nich. Dovolatel si však, bez ohledu na korektnost argumentace, jen připravuje půdu pro budoucí ústavní stížnost a následné podání k evropskému justičnímu orgánu, jak to ostatně v úvodu dovolání výslovně vyjádřil.
Dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Odmítnutím dovolání vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo protistrany na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty však žalobkyni zjevně nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. června 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu