ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1309.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1309/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně M. P., zastoupené advokátkou, proti žalované J. u. v Č. B., zastoupené advokátkou, o zaplacení 45. 471 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 9 C 105/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17.10.2002, čj. 6 Co 2045/2002-59, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 25.4.2002, čj. 9 C 105/2001-45, zamítl Okresní soud v Českých Budějovicích návrh, aby žalovaný byl uznán povinným doplatit žalobkyni náhradu za znehodnocení budov podle §23 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), shora uvedenou částku. Podle rozsudku nedošlo mezi účastníky k žádné dohodě o peněžní formě úhrady zažalovaného nároku. Žalobkyni nebylo možno přiznat náhradu ve věcech nebo podílu na majetku žalovaného, protože poskytnutí jiného plnění než v penězích odmítala.
Krajský soud v Českých Budějovicích v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupě potvrdil rozsudkem ze dne 17.10.2002, čj. 6 C 2045/2002-59. Přímé plnění v peněžité formě, upravené v §23 odst. 1 zákona o půdě, se podle jeho názoru nevztahuje na povinnost organizací, jež reprezentují stát, jak je tomu v daném případě školního statku; je proto třeba postupovat podle §16 odst. 4 zákona o půdě, na něž ustanovení §23 odst. 1 jinak odkazuje.
Náhradu ve věcech žalobkyně nepožaduje, ač jí byla nabízena.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podala včas dovolání sama žalobkyně. Poukázala v něm na to, že žalovaná strana její pohledávku (vzniklou jako rozdíl mezi jejím nárokem ve výši 346.580 Kč a hodnotou nemovitostí, jež jí byly na náhradu vydány, tj. 301.109 Kč), uznává. Podle ní jde jen o malou část celkové náhrady, a naturální plnění, jež jí žalovaný nabízel, nemohla použít - šlo o starší věci, které žalovaný nepotřeboval a žalobkyně měla dojem, že jde jen o formální přístup k plnění závazků. Žalovaný byl mnohokrát upozorňován na to, že žalobkyně požaduje plnění v penězích, a vzhledem k tomu, že jde o relativně malou částku, mohla být již celá věc ukončena. Soud dle žalobkyně nezkoumal, zda je ochotna přijmout plnění v jiné formě a touto otázkou se nezabýval, a mohl rozhodnout o doplnění poskytnuté náhrady peněžitou formou, když se jedná o 10% celkové náhrady. Právní zástupkyně žalobkyně, ustavená jí soudem po podání dovolání, doplnila dovolání po formální stránce tak, že dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, přípustnost dovolání se opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., dovolání se podává z důvodů uvedených v §241 odst. 2 písm.a),b) a odst. 3 o.s.ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dále že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Soud nepřihlédl podle ní ke skutečnostem, tvrzeným žalobkyní a k jí navrženým důkazům, neúplně zjistil skutkový stav věci a dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle ní nesprávné a nemá oporu v provedeném dokazování. Konkrétní okolnosti, jež by tyto argumenty doložily, neuvedla. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání poté, co bylo doplněno právní zástupkyní žalobkyně, po formální stránce odpovídá požadavkům stanoveným v §241 a §241a o.s.ř. Dovolací soud proto zvažoval, zda je přípustné. Protože rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci, bylo by dovolání přípustné jen v případě, kdyby dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. I v tom případě se ovšem nemůže zabývat dovolacím důvodem, jímž je nesprávní skutkové zjištění soudu, ale jen právním posouzení věci. Vadami řízení, jež mohly vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci, se pak může zabývat jen v případě, že shledá dovolání přípustným. Podle §242 odst. 3 o.s.ř. pak dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu jen z hlediska důvodů uvedených v dovolání .
Dovolatelka sama, ani její právní zástupkyně, v dovolání neuvedly, jaký právní závěr odvolacího soudu považují za zásadní po právní stránce. Právní závěr odvolacího soudu vyznívá tak, že na žalovaného, který je státním zařízením, se nevztahuje ustanovení §23 odst. 1 zákona o půdě, které jinak v případě, že nedojde mezi účastníky k dohodě o formě náhrady, předepisuje náhradu ve formě finanční. Je proto třeba postupovat podle §16 odst. 2 zákona o půdě, na něž toto ustanovení odkazuje v případě, kdy náhradu má poskytnout jiná organizace než stát. Tento právní závěr není napaden ani samotnou dovolatelkou, ani její právní zástupkyní, a navíc se jím - v souladu s rozhodnutím odvolacího soudu - již Nejvyšší soud zabýval ve svém rozsudku ze dne 5.3.1996, sp.zn. 3 Cdon 993/1996 , jehož kopie je založena ve spisu na č.l. 29. Dovolací soud proto nepovažuje rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto hlediska po právní stránce za zásadně významné, včetně toho, že takový přezkum by zjevně znamenal překročení rozsahu dovolacího řízení ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. Z toho vyplývá, že dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.
Další závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nepožaduje náhradu ve věcech, není závěrem právním, ale skutkovým zjištěním, jež není důvodem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Pokud by se soud touto otázkou nezabýval, šlo by o vadu řízení ve smyslu §241 odst. 2 písm.a) o.s.ř., kterou by se dovolací soud mohl zabývat v případě, že dovolání by bylo přípustné. Na okraj lze ovšem konstatovat, že odvolací soud musel vzít na vědomí přednes žalobkyně při jednání u odvolacího soudu dne 17.10.2002, že se domáhá náhradě v peněžité formě, protože jiné plnění, jež jí bylo nabízeno, považuje pro sebe za nepoužitelné.
Dovolací soud proto nedospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je přípustný a podle §243b odst. 5 a §218 písm.c) o.s.ř. je odmítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který by podle výsledku tohoto řízení měl nárok na jejich náhradu (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.), prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu