ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1416.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1416/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání A. N., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 6. 11. 2003, sp. zn. 38 Co 10/2003, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 14/2001 /žalobce P. P., zastoupeného advokátem, o vydání nemovitostí, proti žalovanému A. N., zastoupenému advokátkou/, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 13. 1. 1992, se žalobce P. P. /původně ještě s dalším žalobcem M. P./ domáhal, aby žalovanému bylo uloženo vydat žalobcům dům čp. 47 s pozemky parc. č. 855, parc. č. 856 a parc. č. 857 v katastrálním území S. /obec B./. Tyto nemovitosti propadly ve prospěch státu podle rozsudků Městského soudu v Brně sp. zn. 7 T 744/71 a 7 T 142/72; tato rozhodnutí byla však zrušena podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, usnesením Městského soudu v Brně z 21. 8. 1990 /3 Rt 1238/90/ a ze 14. 1. 1991 /4 Rt 124/90/. Uvedené nemovitosti byly kupní smlouvou z 20. 3. 1979 prodány Obvodním podnikem bytového hospodářství B. žalovanému A. N. a jeho manželce J. N. /po jejímž úmrtí děděním se stala celá tato nemovitost vlastnictvím J. N./. Tento převod byl uskutečněn, podle názoru žalobců, na základě protiprávního zvýhodnění. Žalovaný byl dne 4. 3. 1991 písemně vyzván k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že dům čp. 47 v katastrálním území S. byl získán kupní smlouvou, uzavřenou v souladu s tehdy platnými právními předpisy, bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění. Do domu byly žalovaným a jeho manželkou investovány nemalé finanční prostředky /byla provedena oprava celé fasády, byla zavedena nová elektroinstalace a rozvod vody, oplechování střechy, instalován kotel na plynové vytápění, byla zbudována nová garáž i oprava plotu u vchodu do domu/. Podle názoru žalovaného nebyla ze strany žalobce učiněna řádná výzva k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze 4. 5. 1993, čj. 32 C 18/92-70, bylo rozhodnuto, že žalovaný A. N. je povinen uzavřít do 15 dnů od právní moci rozsudku se žalobcem Ing. P. P. dohodu o vydání domu čp. 1186 v B., a pozemků parc. č. 1257, parc. č. 1257, parc. č. 194/82 a parc. č. 194/102, zapsaných na listu vlastnictví č. 776 pro katastrální území S. u Katastrálního úřadu B. Řízení o žalobě žalobce M. P. bylo zastaveno. Bylo rozhodnuto, že žalobce P. P., ani žalovaný nemají vůči žalobci M. P. právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci P. P. na náhradu nákladů řízení 1.350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo dále uloženo zaplatit Městskému soudu v Brně 500 Kč na úhradu soudního poplatku do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 9. 5. 1995, sp. zn. 16 Co 330, 333/94. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba P. P., aby žalovanému A. N. bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání nemovitostí, uvedených v žalobě tohoto žalobce. Také ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci P. P. a M. P. jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení společně a nerozdílně 1.610 Kč a dále každý částku 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Byl zrušen výrok rozsudku soudu prvního stupně o úhradě soudního poplatku. Žalobci P. P. bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 920 Kč a žalobci M. P. 180 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Tento rozsudek Krajského soudu v Brně z 9. 5. 1995, sp. zn. 16 Co 330/94 a 16 Co 333/94, byl však zrušen /s výjimkou výroků o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem M. P. a žalovaným/ rozsudkem Nejvyššího soudu z 27. 3. 1997, 3 Cdon 344/96, a věc byla vrácen Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že v řízení uplatňoval nesprávný právní závěr, že nelze žalobě o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věci vyhovět jen zčásti /jen ohledně domu a nikoli ohledně pozemků/, a také, že nebyla plně objasněna otázka, zda k pozemkům, uváděným v žalobě žalobců bylo či nebylo zřízeno právo osobního užívání pozemků a ke kterým pozemkům jmenovitě.
V dalším průběhu řízení rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 17. 6. 1998, sp. zn. 20 Co 354/97, tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců o uložení povinnosti žalovanému uzavřít dohodu o vydání domu čp. 47 a pozemků parc. č. 855, parc. č. 856 a parc. č. 857 v katastrálním území S. zapsaných na listu vlastnictví č. 776 pro toto katastrální území u Katastrálního území B. Žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Ve výroku, jímž bylo uloženo zaplatit soudní poplatek, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Žalovanému nebyla přiznána ani náhrada nákladů odvolacího řízení.
Také tento uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně ze 17. 6. 1998, sp. zn. 20 Co 354/97, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu z 5. 3. 1999, 23 Cdo 2223/98, a věc byla vrácena opět k dalšímu řízení u odvolacího soudu. Dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že v řízení nebyla objasněna ještě ani otázka pasivní věcné legitimace na straně žalovaného vzhledem k tomu, že „výsledkem dokazování předloženými listinami v odvolacím řízení bylo zjištění, že kupní smlouvou z 13. 6. 1996 prodal žalovaný své nemovitosti akciové společnosti M. u. a ve prospěch tohoto nabyvatele byl proveden v katastru nemovitostí i vklad práva vlastnického s účinky k 20. 6. 1996“.
Krajský soud v Brně pak usnesením z 12. 12. 2000, sp. zn. 19 Co 268/99, přikročil ke zrušení rozsudku Městského soudu v Brně ze 4. 5. 1993, čj. 32 C 18/92-70 /ve znění opravného usnesení ze 16. 3. 1994, čj. 32 C 18/92-97/ ve výroku o povinnosti žalovaného uzavřít se žalobcem P. P. dohodu o vydání nemovitostí, ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem M. P. a žalovaným, ve výroku o nákladech řízení mezi žalobcem M. P. a žalovaným i ve výroku o nákladech řízení placených státem. V tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. S poukazem na závěry předchozích zrušovacích rozhodnutí dovolacího soudu odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval otázkami věcné pasívní legitimace žalovaného a vzniku práva osobního užívání pozemku ohledně pozemků uváděných v žalobě žalobců.
V dalším pokračujícím řízení rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem z 8. 8. 2002, čj. 32 C 14/2001-98. Tímto rozsudkem bylo uloženo žalovanému A. N., aby vydal žalobci P. P. budovu čp. 47 v B., a pozemky parc. č. 855 /zahradu o výměře 84 m2/, parc. č. 856 /zastavenou plochu a nádvoří o výměře 164 m2/ a parc. č. 857 /zahradu o výměře 254 m2/ v katastrálním území S., zapsané na listu vlastnictví č. 776 pro katastrální území S. /obec B./ u Katastrálního úřadu B., a to do 3 dnů od právní moci rozsudku /uvedené nemovitosti se všemi součástmi a příslušenstvím/. Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci P. P. na náhradu nákladů řízení 7.925 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že žalovaný a dřívější další žalobce M. P. nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů řízení. Rovněž bylo žalovanému uloženo zaplatit Městskému soudu v Brně soudní poplatek 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Zamítnut byl návrh žalobce P. P. na vyslovení předběžné vykonatelnosti tohoto rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce Ing. Pavel Polášek je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. a také dne 4. 9. 1991 včas písemně vyzval žalovaného k vydání nemovitostí; tato výzva byla učiněna jeho zmocněncem /JUDr. M. M./ na základě plné moci z 31. 10. 1990. Podle názoru soudu prvního stupně je žalobce ohledně ½ nemovitostí oprávněnou osobou jako dědic původní vlastnice nemovitostí, tj. již zemřelé /12. 5. 1987/ A. P. /ve smyslu ustanovení §3 odst. 4 písm.c) zákona č. 87/1991 Sb./, když další žalobce M. P. svůj nárok z téhož právního důvodu neuplatnil. Nárok na další ideální polovinu týchž nemovitostí vyplývá z toho, že tento podíl na nemovitostech přešel na stát propadnutím majetku a rozhodnutí trestního soudu o propadnutí majetku bylo zrušeno podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci.
Žalovaného A. N. považoval soud prvního stupně za povinnou osobu podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť získal společně se svou manželkou J. N. od státu dům čp. 47 smlouvou o převodu z 30. 3. 1979 a pozemky parc. č. 855, 856 a 857 dohodou o zřízení práva osobního užívání pozemků z 9. 4. 1979. Při prodeji uvedeného domu nebylo, podle názoru soudu prvního stupně, postupováno podle směrnic Ministerstva financí z 2. 4. 1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, když tento dům nebyl nabídnut ke koupi uživatelce domu A. P., matce žalobce, která tu bydlela od roku 1939, a ani veřejnost nebyla upozorněna na možnost koupě uvedeného rodinného domku z národního majetku. Žalovaný A. N. měl tehdy před koupi domu čp. 47 se svou manželkou k dispozici 3 byty a jeho bytová situace v žádném případě nebyla tak tíživá, aby měl přednost před jinými zájemci o koupi domku. Podle zjištění soudu prvního stupně byl žalovaný A. N. v té době členem i funkcionářem KSČ. Všechny tyto zjištěné skutečnosti vedly soud prvního stupně k závěru, že žalovaný získal v žalobě uvedené nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění, kterým bylo vyloučeno uspokojení širšího společenského zájmu při získávání uvedených nemovitostí.
Ohledně pozemků parc. 855, 856 a 857 v katastrálním území S. vycházel soud prvního stupně z právního názoru, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání pozemků, získala osoba, která nabyla stavbu, stojící na pozemku, za podmínek uvedených v §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., se oprávněné osobě vydá rovněž stejně jako stavba na tomto pozemku.
Pokud žalovaný namítal, že nemovitosti uváděné v žalobě žalobce již nevlastní, protože je převedl kupní smlouvou na jiného nabyvatele, vycházel soud prvního stupně z názoru, že pozbude-li povinná osoba držbu nemovitosti po účinnosti restitučního zákona na základě právního úkonu, že podle zákona č. 87/1991 Sb. je tu rozhodující držení věci v době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.
Soud prvního stupně neshledal důvody k vyslovení předběžné vykonatelnosti rozsudku v této právní věci.
O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně z 8. 8. 2002, čj. 32 14/2001-98, podal odvolání žalovaný. O tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 6. 11. 2003, sp. zn. 38 Co 10/2003, a to tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v odvoláním napadených výrocích rozsudku, označených I., III. a IV. Žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci náklady řízení částkou 4.575 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně učinil správný závěr o skutkovém stavu věci, který vyjádřil v odůvodnění odvoláním napadeného rozsudku, s nímž se odvolací soud ztotožňuje, přičemž v odvolacím řízení nebyly účastníky řízení uplatněny žádné nové skutečnosti, ani nevznikla potřeba dalšího dokazování. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně posoudil věc správně i po právní stránce.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, byl toho názoru, že žalobce P. P. je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 2 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. a jako taková osoba uplatnil také svůj nárok předepsaným způsobem výzvou podle zákona č. 87/1991 Sb. ze 4. 9. 1991. Odvolací soud /rovněž shodně s názorem soudu prvního stupně/ měl za to, že žalovaný je povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., jež nabyla nemovitost od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., přičemž žalovaný spolu se svou tehdejší manželkou J. N. nabyli nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění. Při prodeji domu v B., nebylo postupováno v souladu se směrnicemi Ministerstva financí z 2. 4. 1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům /č. 10/1964 ve Věstníku ministerstva financí 5/1964/, zejména když domek nebyl nabídnut ke koupi uživatelce domu A. P. a když žalovaný a jeho manželka byli při koupi domu upřednostněni před případnými ostatními zájemci na základě doporučení vydaného „s ohledem na tehdejší politickou a stranickou angažovanost žalovaného“. Podle názoru odvolacího soudu se soud prvního stupně správně vypořádal s námitkou žalovaného, týkající se nabytí ideální poloviny nemovitostí dědictvím po zemřelé manželce J. N., jakož i s námitkou, týkající se nemožnosti vydání pozemků, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání, jakož i s námitkou týkající se nemožnosti vydání nemovitostí s ohledem na jejich následný odprodej třetí osobě.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu a o soudním poplatku rozhodl podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalovaného v řízení zastupovala, dne 5. 3. 2004 a dovolání ze strany žalovaného bylo podáno téhož dne u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že jeho dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle názoru dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje jeho dovolání, řeší právní problémy, které nejsou dosavadní judikaturou řešeny a zejména proto je jeho dovolání přípustné.
Vadu řízení spatřoval dovolatel v tom, že rozsudek odvolacího soudu není náležitě zdůvodněn, když se odvolací soud nezabýval námitkami, které byly vzneseny v odvolacím řízení, ale už i v řízení před soudem prvního stupně.
Podle názoru dovolatele odvolací soud řešil svým rozhodnutím některé právní otázky v rozporu s hmotným právem: 1. že žalovaný je povinnou osobou podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., když nabyl dědictví po zemřelé manželce po vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů; 2. že je možné věc vydat i jedné osobě, když původní výzva k vydání nemovitosti byla uplatněna dvěma osobami, avšak žalobu u soudu podala pouze jedna z těchto osob; 3. zda směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku lze chápat jako obecně závazný předpis; 4. zda podle této směrnice bylo třeba nabízet dům osobě, která v nemovitosti bydlela, ale bez právního důvodu; 5. zda bylo možné uložit vydání věcí žalovanému, který věci již nedrží, ani nevlastní; 6. zda tu měla být poskytnuta přiměřená náhrada za nemovitosti, které mají být vydány.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalovaného navrhoval, aby dovolací soud toto dovolání zamítl jako nedůvodné v plném rozsahu.
Při posuzování tohoto dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád /zákon č. 99/1963 Sb./, platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. /tj. před 1. 1. 2001/.
Dovolání dovolatele tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou oprávněnými osobami podle tohoto zákona i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb., splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. /tj. zejména mají-li státní občanství ČR a šlo-li tu o přechod věcí do vlastnictví státu v případech uvedených v §6, ale i v §20 zákona č. 87/1991 Sb./.
Podle ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 /ale i v §20 odst. 1/ zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc těmito osobami byla převedena.
Rozpor s tehdy platnými předpisy je třeba chápat ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku /srov. č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 50 (128)/.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů /vydávané dříve Nejvyšším soudem/ bylo vyloženo, že směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům z 2. 4. 1964, čj. 317/17. 756/64, uveřejněné ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964, nebyly obecně závaznými předpisy, ale pokyny Ministerstva financí pro postup organizací spravujících národní majetek, že však u právních úkonů, uzavřených mezi takovou organizací a občanem v rozporu s pokyny, obsaženými v těchto směrnicích, nelze vyloučit rozpor takového úkonu se zájmy společnosti.
Převodem ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 /in fine/ zákona č. 87/1991 Sb. nejsou míněny případy nabytí věcí např. v souvislosti s vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví nebo nabytí věci děděním. Na tyto nabyvatele však přechází povinnost zemřelé osoby /týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb./ do výše nabytého dědictví, popřípadě do výše toho, co při vypořádání takto získali z toho majetku, který byl získán v rozporu s právními předpisy /platnými v době získání věci od státu/ nebo na základě protiprávního zvýhodnění /srov. č. 34/1993, str. 118 (252) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I ÚS 118/98, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl zaujat právní názor: Při interpretaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba mít na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových i jiných křivd. Způsob interpretace ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. by měl být orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům /oprávněným osobám/. Nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch fyzických osob, jež nabyly věc v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.
Zákon č. 87/1991 Sb. neobsahuje jako zákonný předpoklad vydání věci /uzavření dohody o vydání věci/ tu okolnost, aby v době podání výzvy k vydání věci /popřípadě, je-li nárok již předmětem soudního řízení, pak i v době rozhodování soudu o tomto nároku/ povinná osoba stále věc držela /vlastnila/. Pozbude-li totiž povinná osoba kdykoli po účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. držby /vlastnictví/ věci na základě nějakého právního úkonu, nemá tato skutečnost význam z hlediska důvodnosti nároku na vydání věci, neboť vymezení pasivní legitimace se v ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. váže na ten subjekt, který věc držel ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., tedy k 1. 4. 1991. K tomuto právnímu závěru, z něhož vychází dovolací soud i v tomto případě, dospěl senát Nejvyššího soudu již např. v rozsudku sp. zn. 2 Cdo 1030/97; na tomto právním závěru není třeba nic měnit při nezměněné právní úpravě.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. nemůže povinná osoba ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. věci získané způsobem, který mají na zřeteli ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., převést do vlastnictví jiného, ani přenechat jinému do užívání / s výjimkou bytů získaných na podkladě dohod o výměně bytů/. Takové právní úkony jsou neplatné.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 /na str. 122 (256)/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že v řízení o žalobě může být, ale jen vzájemným návrhem žalovaného / s náležitostmi podle §97 odst. 1 a §79 občanského soudního řádu/ uplatněn nárok na vzájemné vypořádání nároků oprávněné osoby a povinné osoby /zpravidla podle ustanovení §7 zákona č. 87/1991 Sb./.
Z uvedených ustanovení právních předpisů a citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů i nálezů Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě. Musel však zároveň konstatovat, že z týchž ustanovení a z týchž právních závěrů vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele. Nemohl proto dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že dovolání dovolatele splňuje zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nešlo tu totiž o řešení právních otázek, které by byly rozhodovány rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani otázek, které by odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem, popřípadě otázek, které by dosud nebyly vyřešeny v rozhodování dovolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalobce k dovolání žalovaného, rekapitulujícího v podstatě procesní stanoviska žalobce vyjádřená již v průběhu řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. ledna 2005
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu