ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1425.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1425/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhod v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání a) Ing. H. P. a b) A. K., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně z 2. 12. 2004, sp. zn. 60 Co 118/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 413/97 (žalobců Ing. H. P. a A. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1. L. K., zastoupené advokátem, a 2. Statutárnímu městu Z., zastoupenému advokátkou, o neplatnost dohody o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 2. 9. 1996, se žalobci domáhali, aby soud svým rozsudkem určil, že je neplatná dohoda o vydání domu čp. 56 a pozemků parc. č. 3964 a parc. č. 600/71 v katastrálním území Z., uzavřená podle zákona č. 403/1990 Sb. dne 1. 4. 1992 mezi žalovanou L. K. a Podnikem bytového hospodářství Z., s. p. Podle názoru žalobců nebyla žalovaná L. K. oprávněnou osobou podle zákona č. 403/1990 Sb. ohledně uvedených nemovitostí, které přešly v říjnu 1959 na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. rozhodnutím finančního odboru bývalého Městského národního výboru v tehdejším G. Proto žalobci pokládají uvedenou dohodu z 1. 4. 1992 za neplatnou podle ustanovení §39 občanského zákoníku.
Ze strany žalovaných bylo navrhováno zamítnutí žaloby s tím, že žalobci nemají naléhavý právní zájem (srov. §80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení neplatnosti dohody z 1. 4. 1992. Žalobci nejsou, podle názoru žalovaných, dědici původního vlastníka nemovitostí A. K., zemřelého 12. 10. 1984, jímž byli z dědictví po něm vyděděni; žaloba Ing. H. P. a A. K. o určení neplatnosti závěti A. K. z 25. 4. 1983 a o určení neplatnosti vydědění těchto žalujících z 25. 4. 1983 byla v řízení u Městského soudu v Brně, vedeném pod sp. zn. 21 C 129/91, pravomocně zamítnuta.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně z 30. 3.2004, čj. 9 C 413/97-161, bylo ve vztahu mezi žalobci a žalovanou L. K. určeno, že je neplatná dohoda podle zákona č. 403/1990 Sb., uzavřená 1. 4. 1992 mezi vydávajícím Podnikem bytového hospodářství, státním podnikem (se sídlem ve Z., Z. 428) a přejímající L. K., o vydání domu čp. 56 ve Z. s pozemky parc. č. 3964 a parc. č. 600/71 v katastrálním území Z. Proti žalovanému Statutárnímu městu Z. byla tato žaloba zamítnuta. Žalované L. K. bylo uloženo zaplatit žalobcům Ing. H. P. a A. K. na náhradu nákladů řízení 12.316,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Mezi žalobci a žalovaným Statutárním městem Z. nebyla žádnému z nich přiznána náhrada nákladů řízení. Žalované L. K. bylo také uloženo zaplatit na účet Okresního soudu ve Zlíně na náhradu placeného znalečného 9.310,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v řízení bylo zjištěno, že žalobci jsou dětmi A. K., zemřelého 12. 10. 1984, který byl původním vlastníkem domu čp. 56 a pozemků parc. č. 3964 a parc. č. 600/71 v katastrálním území Z., jež pak rozhodnutím finančního odboru bývalého Městského národního výboru ve Z. ze 6. 10. 1959, čj. 10/88/59, přešly podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. do vlastnictví státu.
Žalobci Ing. H. P. a A. K. podali výzvu k vydání nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, u Podniku bytového hospodářství Z. a s tímto podnikem dne 7. 2. 1991 uzavřeli dohodu o vydání věcí podle zákona č. 403/1990 Sb. Dříve, než mohla být tato dohoda předložena bývalému Státnímu notářství ve Zlíně k tehdy potřebné registraci smluv, aby se uváděná dohoda stala účinnou, obdržel Podnik bytového hospodářství Z. výzvu k vydání týchž nemovitostí od žalované L. K., která byla doložena i závětí zemřelého původního vlastníka nemovitostí A. K. i rozhodnutím bývalého Státního notářství Brno-město z 8. 4. 1985, č.j. 4 D 1145/84, potvrzujícím nabytí tohoto dědictví L. K.; proti uvedené závěti A. K. nebyly uplatněny námitky ze strany dětí A. K. Podnik bytového hospodářství Z. uzavřel proto dne 24. 5. 1991 novou dohodu o vydání týchž nemovitostí v katastrálním území Z. se žalovanou L. K. Tato dohoda byla dne 1. 4. 1992 registrována bývalým Státním notářstvím ve Zlíně; dne 29. 4. 1992 byly nemovitosti vydány Podnikem bytového hospodářství Z. L. K.
U Městského soudu v Brně probíhalo pod sp. zn. 21 C 129/91 řízení o neplatnost závěti A. K. z 25. 4. 1983. V tomto řízení byl zpracován i znalecký posudek znalce MUDr. K. N.; podle závěru tohoto posudku nebyl A. K. pro duševní chorobu způsobilý k pořízení o svém majetku pro případ smrti. Žaloba žalobců Ing. H. P. a A. K. byla však rozsudkem Městského soudu v Brně z 19. 12. 1966, čj. 21 C 129/91-159 (potvrzeným i rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 6. 4. 2000, sp. zn. 14 Co 173/97) zamítnuta ohledně žalobci tvrzené neplatnosti závěti, neboť soud vycházel z jiného znaleckého posouzení duševního onemocnění pořizovatele závěti i vydědění A. K. Avšak v této právní věci o neplatnost dohody o vydání nemovitostí Okresní soud ve Zlíně ve svém rozsudku z 30. 3. 2004, čj. 9 C 413/97-116, dovozoval, že si mohl v tomto řízení vyřešit odlišně předběžnou otázku způsobilosti A. K. k sepsání závěti z 25. 4. 1983; dospěl proto k závěru (opírajícím se o závěr již uváděného znaleckého posudku, pořízeného v občanském soudním řízení sp. zn. 21 C 129/91 Městského soudu v Brně), že závěť z 25. 4. 1983, ani listinu o vydědění, pořízenou tehdy také A. K., nelze považovat pro jeho duševní chorobu za platnou. Soud prvního stupně dospěl tedy ve svém rozsudku z 30. 3. 2004 k výslednému závěru, že žalovaná L. K. nebyla další oprávněnou osobou po zemřelém původním vlastníku nemovitostí A. K. a že proto je nutno považovat dohodu z 1. 4. 1992, jež byla uzavřena mezi Podnikem bytového hospodářství Z. a L. K., za neplatnou ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku. Žalobě žalobců o neplatnost této dohody soud prvního stupně tedy vyhověl, pokud směřovala proti žalované L. K.; proti žalovanému Statutárnímu městu Z. byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta pro nedostatek pasívní legitimace na straně tohoto žalovaného města s odůvodněním, že tento žalovaný nebyl účastníkem dohody z 1. 4. 1992 o vydání nemovitosti L. K.
O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalované L. K. proti uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Zlíně z 30. 3. 2004, čj. 9 C 413/97-188, rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem z 2. 12. 2004, sp. zn. 60 Co 118/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobců o neplatnost dohody z 1. 4. 1992, uzavřené L. K. s Podnikem bytového hospodářství Z., byla zamítnuta. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalované L. K. na náhradu nákladů řízení 17.677,90 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Dále bylo žalobcům uloženo nahradit společně a nerozdílně žalovanému Statutárnímu městu Z. na náhradu nákladů řízení 5.375,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně Okresnímu soudu ve Zlíně na náhradu státem placeného znalečného 9.310,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované L. K. nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud byl toho názoru, že z výroku rozsudku soudu prvního stupně (označeného I.) nevyplývalo, že by se týkal po právu pouze žalobců a žalované L. K. a nikoli také žalovaného Statutárního města Z. Odvolací soud zdůrazňoval, že v řízení o neplatnost dohody uzavřené mezi povinnou osobou a oprávněnou osobou o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb. musí být účastníky řízení všichni, kdo tuto dohodu uzavřeli (popřípadě jejich nástupci), a to ať už jako žalobci nebo žalovaní. Proto i účastníky tohoto řízení, vedeného v právní věci sp. zn. 9 C 413/97 Okresního soudu ve Zlíně, musí být všichni účastníci z dohody vyplývajícího právního vztahu, tedy jak L. K., tak Statutární město Z.; nebylo tu proto možné rozhodovat o neplatnosti dohody jen vůči některému ze smluvních stran. Odvolací soud proto byl toho názoru, že odvoláním žalované L. K. byl rozsudek soudu prvního stupně napaden i ve vztahu k žalovanému Statutárnímu městu Z.
Podle názoru odvolacího soudu byl soudem prvního stupně dostatečně zjištěn skutkový stav, ale věc byla nesprávně posouzena po právní stránce. Odvolací soud měl za to, že tu žalobci neměli a ani nemohli mít naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohod z 1. 4. 1992 o vydání nemovitostí. Není tu totiž dán předpoklad, že by na straně žalobců bez požadovaného určení bylo ohroženo jejich právo nebo právní vztah, popřípadě že by se bez tohoto určení jejich právní postavení stalo nejistým. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu (§80 písm. c/ občanského soudního řádu) je tu tedy důvodem, pro který nemůže určovací žaloba žalobců obstát a tento důvod vede k zamítnutí žaloby, „niž by se soud zabýval meritem věci“. K cílům sledovaným žalobci (tj. navrácení v předešlý stav a obnovení vlastnických poměrů panujících v době před účinností dohody o vydání nemovitostí) nemůže vést žaloba o určení neplatnosti dohody. Rozhodnutí určující neplatnost právního úkonu, týkajícího se nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, není listinou, která by byla způsobilá pro zápis vlastnického práva záznamem do katastru nemovitostí. Záležitost, kdy věc byla pro uplatnění nároku vydána podle zákona č. 403/1990 Sb. jen jedné z oprávněných osob, může být řešena žalobou na plnění ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. Toto ustanovení dopadá na vztah oprávněných osob, jejichž nárok nebyl uspokojen, vůči osobě, již byla věc vydána. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že tu žalobci nemají na uplatnění určovací žaloby naléhavý právní zájem a tedy jejich určovací žaloba tu není přípustná ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu. Proto odvolací soud změnil podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu výroky rozsudku soudu prvního stupně (označené I. a IV.) tak, že žalobu žalobců zamítl.
O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 11. 1. 2005 a dovolání ze strany žalobců bylo dne 9. 3. 2005 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Zlíně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé ve svém dovolání navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Své přípustné dovolání, směřující proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu, odůvodňovali dovolatelé především poukazem na výsledek předchozího soudního řízení, v němž žalobci neuspěli se svou žalobou na plnění, a to právě proto, že soud byl toho názoru, že tu měla být ze strany žalobců podána žaloba určovací. V této právní věci sp. zn. 9 C 413/97 Okresního soudu ve Zlíně však odvolací soud zaujal naopak zcela protichůdný právní závěr. Dovolatelé byli ještě toho názoru, že odvolací soud tu svůj právní názor odůvodňoval „ustálenou judikaturou“ z období 2003 – 2004, avšak dovolatelé měli za to, že před tímto obdobím judikatura soudů nebyla ještě ustálena v uvedeném smyslu, takže „nelze, aby při změně stanoviska soudů nesli dovolatelé právní následky“ z toho vyplývající.
Při posuzování dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z přechodných ustanovení upravených zákonem č. 30/2000 Sb. (v druhé části, hlavě první, bodu 1, jak jsou tato ustanovení obsažena ve znění tohoto zákona), podle něhož platí ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. (jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád – zákon č. 99/1963 Sb.) i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).
Dovolání dovolatelů tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, protože směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Z obsahu dovolání dovolatelů v daném případě vyplývalo, že toto dovolání bylo podáno z toho důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu). Toto právní posouzení věci se tu týkalo jednak ustanovení §3 odst. 1 a §9 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. (tj. 1. 11. 1990).
Podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., zemřel-li původní vlastník věci, která má být ve smyslu ustanovení §2 téhož zákona vydána, vydá se odňatá věc dalším oprávněným osobám v pořadí tímto ustanovením stanoveném, a to především dědici ze závěti (§3 odst. 1 písm. a/ tohoto zákona), který se dožil účinnosti zákona č. 403/1990 Sb. (tj. 1. 11. 1990).
Podle ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. mohou osoby, které uplatnily názor ve lhůtě uvedené v §19 téhož zákona (tj. do 6 měsíců od účinnosti zákona č. 403/1990 Sb., tedy od 1. 11. 1990) a jejich nároky nebyly uspokojeny, uplatnit tyto své nároky vůči osobám, kterým věc byla vydána, u soudu ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona.
Podle ustanovení §39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon pro rozpor se zákonem či pro jeho obcházení.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo (na str. 108 /242/): „V ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. nejde o nárok vyplývající z ustanovení občanského zákoníku o dědění, nýbrž o nárok dalších oprávněných osob, založený přímo zákonem č. 403/1990 Sb. Došlo-li proto např. v řízení o dědictví po zemřelé osobě, které byla již dříve věc odňata na základě předpisů uvedených v ustanovení §1 zákona č. 403/1990 Sb., k odmítnutí dědictví po této osobě ze strany některé z dalších oprávněných osob (uvedených v §3 zákona č. 403/1990 Sb.), které učinily jako dědici zemřelého, nemá to význam pro vznik nároku ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Pro nárok těchto dalších oprávněných osob nemá právní význam, zda se jako neopomenutelní dědicové dovolali neplatnosti závěti zůstavitele vůči dědicům ze závěti (§40 a §479 občanského zákoníku.“ „Ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. zdůrazňuje, že jen není-li osob uvedených v ustanovení §3 odst. 1 téhož zákona, vydá se věc dědici vlastníka (tj. tedy nikoli dědid i ze zákona, který patří mezi osoby uvedené pod písm. a/ v §3 odst. 1 uvedeného zákona).“ „Dědicem ze závěti (§3 odst. 1 písm. a/ zákona č. 403/1990 Sb. není ten, kdo měl podle závěti obdržet pouze individuálně určenou věc (věci) nebo právo (práva), pokud ovšem nejde přímo o věc, která byla odňata ve smyslu ustanovení §1 zákona č. 403/1990 Sb.“.
V občanském soudním řízení o neplatnost dohody, uzavřené mezi povinnou osobou a oprávněnou osobou (oprávněnými osobami) o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb., musí být účastníky všichni, kdo tuto dohodu uzavřeli (popřípadě jejich právní nástupci), a to ať jako žalobci nebo žalovaní. Ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. dopadá na vztah oprávněných osob, jejichž nárok nebyl uspokojen, vůči osobě (osobám), jíž byla věc vydána (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 42/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že „naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ občanského soudního řádu) na určení je dán zejména tam, kde bez tohoto určení by bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení jeho právní postavení se stalo nejistým“.
Z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), které pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě, vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozhodnutí z 2. 12. 2004 (sp. zn. 60 Co 118/2004 Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně), proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů. Odvolací soud tu nedospěl k závěru o naléhavém právním zájmu na straně žalobců na určení neplatné dohody o vydání věci podle ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb., podle níž byl majetek odňatý původnímu vlastníku nemovitosti podle dříve platného vládního nařízení č. 15/1959 Sb. vydán dědičce ze závěti původního vlastníka (§3 odst. 1 písm. a/ zákona č. 403/1990 Sb.), a to na základě existující závěti, která nadto ani v řízení o dědictví a ani v občanském soudním řízení o neplatnost závěti a listiny o vydědění nebyla shledána neplatnou. Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že rozhodnutí o zamítnutí žalobního určovacího návrhu žalobců spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že je tedy rozhodnutím nesprávným ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů jako dovolání nedůvodného rovněž podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu