ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1441.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1441/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce B. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1/ České republice, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Brno, Orlí 27, 2/ Stavebnímu bytovému družstvu R. I., zastoupenému advokátem, 3/ Městu I., o povinnost uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 4 C 347/92, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2003, č.j. 54 Co 195/2003-244, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 5. 2003, č. j. 54 Co 195/2003-244, jakož i usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 3. 12. 2002, č. j. 4 C 347/92-231, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Brno-venkov k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně potvrdil svým usnesením, s argumentací blízkou nižší instanci, usnesení Okresního soudu Brno-venkov. Soud prvního stupně odmítl žalobu na určení vlastnictví žalobce k id. ½ nemovitostí v k. ú. I. – pozemků parc. č. 71/1, 71/4 a 161; současně též odmítl žalobu na určení, že tyto pozemky patří do dědictví po MUDr. V. A., zemřelé dne 24. 9. 1993. Zároveň se pozemky spolu s domem č. p. 134 (na pozemku parc. č. 71/1) staly předmětem dalšího, nepřípustností petitu motivovaného, odmítnutí žaloby, kterou žalobce požadoval po prvním, eventuálně druhém, či eventuálně třetím žalovaném, aby byli povinni s ním uzavřít dohodu (v žalobním petitu vypsanou vůči každému žalovanému zvlášť) o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. Zatímco prvostupňový soud zavázal žalobce k náhradě nákladů řízení druhého žalovaného, před odvolací instancí nebyl žádný z účastníků zavázán k náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Považoval žalobní návrh rozsudku za projednatelný a navrhoval, aby dovolací soud zrušil obě usnesení nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud konstatoval přípustnost (§239 odst. 3 o. s. ř.) včas podaného dovolání a poté shledal, že dovolání je vzhledem k procesní vadě řízení před nižšími instancemi (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) důvodné.
Podstatnou část žalobního petitu tvoří opakovaně uváděný text dohody o vydání nemovitostí, kterou žalobce navrhoval cestou rozsudku nahrazujícího prohlášení vůle uzavřít s tím žalovaným, vůči kterému (jak vyplývá z obsahu žalobcových podání, viz bod II. na č. l. 223 k vlastnictví pozemků a stavby) soud dovodí důvodnost uplatněného restitučního nároku. Svá tvrzení žalobce doplnil a shrnul, spolu se závěrečným návrhem rozsudku, v podání ze dne 5. 12. 2002 (č. l. 221 a násl.).
Soud prvního stupně a poté soud odvolací dospěly ke shodnému závěru o nemožnosti takto koncipovaný petit projednat. Soud prvního stupně se opřel o §43 odst. 1, 2 o. s. ř. (tato ustanovení však aplikoval na předchozí pokyn odvolacího soudu v relaci k žalobním tvrzením, a vada byla odstraněna – č. l. 206 – 210), zatímco odvolací soud dovodil, že „není možné podmiňovat přisouzení nároku neúspěchem proti jednomu či některému ze žalovaných“.
Žalobce si zajisté počínal během řízení po procesní stránce nedůsledně a někdy i nesrozumitelně. To však nic nemění na tom, že petit žaloby je v části o povinnosti některé žalované strany uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí projednatelný. Žalobce nežádá nic jiného, než aby některý ze žalovaných byl shledán povinným uzavřít restituční dohodu (s případným vyřešením vztahu vlastnictví stavby a pozemků). Předpokládá, že vůči tomu žalovanému, u něhož soud neposoudí žalobu jako důvodnou, tuto zamítne. Podobné žaloby jsou v restitučních věcech zcela běžné; účastníci pouze obvykle neopisují v petitu dohodu vícekrát, ale hovoří (nepřesně) o „povinnosti žalovaných uzavřít dohodu“ či lépe o povinnosti „prvního, případně druhého či třetího žalovaného“ takovou dohodu uzavřít. Svým podrobným až formalistickým petitem v podání ze dne 5. 12. 2002 zřejmě žalobce zmátl soudy obou instancí natolik, že si přípustnou podstatu resp. smysl upraveného petitu neuvědomily. Vůči odvolacímu soudu se jeví vhodným zdůraznit, že procesní nauka se sice skromně věnuje petitu in eventum ve vztahu k věcnému obsahu nároku, ani ona ani zákon však nebrání, aby byla petitorní eventualita použita i v relaci k účastníkům řízení.
Tyto závěry ovšem neplatí ve vztahu ke dvěma určovacím částem petitu, o nichž bylo rozhodnuto na samém počátku výroku první instance. Ze spisu jsou patrny nejasnosti, vyvolané nepřehledným substancováním žalobních tvrzení. Ve zmiňovaném podání z 5. 12. 2002 na č. l. 222 a násl. žalobce odůvodňuje jen petit o restitučních dohodách; zdálo by se tedy, že na jiných, tj. určovacích, výrocích již netrvá. Současně však říká, že svůj petit, obsahující dohody o vydání věcí, jen „doplňuje“.
Za tohoto procesního stavu soud prvního stupně zastaví řízení o zmíněných určovacích návrzích, nevyjasní-li ohledně nich žalobce svá tvrzení resp. žalobní petit v přiměřeném časovém odstupu po doručení tohoto usnesení. Učiní tak bez dalšího poučení, neboť žalobce tu byl během řízení procesně poučen dostatečně; nepřímo se tak děje i nyní. V řízení o návrhu žalobce na uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí však bude v řízení pokračováno.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů zrušil usnesení obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.). V dalším průběhu řízení rozhodne soud prvního stupně též o nákladech řízení dovolacího.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. února 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu