ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1592.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1592/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce T. T., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Bytovému podniku P. - státní podnik v likvidaci, zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 127/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26.2.2004, č.j. 20 Co 12/2004-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 12.9.2002 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal se žalobce určení, že O. T., narozený dne 1.8.1858, byl ke dni své smrti dne 8.5.1942 spoluvlastníkem ideální ½ domu č.p. 730 a pozemku parcely č. 836 v k.ú. S., obec město P. a B. T., narozený dne 20.4.1892, byl ke dni své smrti dne 6.6.1967 spoluvlastníkem ideální ½ domu č.p. 730 a pozemku parcely č. 836 v k.ú. S., obec město P.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14.10.2003, č.j. 12 C 127/2002-30, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobce byli spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to domu č.p. 730 na parcele č. 836, k.ú. S., obec město P. Dále vzal za prokázáno, že na základě kupní smlouvy ze dne 10.6.1936 přešly uvedené nemovitosti do vlastnictví P. m. p. Dále zjistil, že žalobce se žalobou podanou dne 20.12.1994 u Obvodního soudu pro Prahu 1 domáhal uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., přičemž rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23.5.1996, sp. zn. 28 C 185/94, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 445/96 byla žaloba zamítnuta z důvodu, že ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb. nebyl nárok (neuspokojený po 25.2.1948) uplatněn podle §1 odst. 2 zákona č. 128/1946 Sb. Věc posoudil podle §80 písm c) o.s.ř. Dospěl k závěru, že v dané věci je třeba aplikovat restituční zákon, t.j. zákon speciální, který upravuje konkrétní podmínky, při jejichž splnění lze obnovit některá vlastnická práva a nelze proto použít na ochranu vlastnického práva obecných předpisů. Dále konstatoval, že rodina žalobce byla v minulosti výrazně postižena, avšak tato skutečnost není okolností, která by mohla přivodit příznivější výsledek sporu.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26.2.2004, č.j. 20 Co 12/2004-41, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že na posouzení žalobou vymezeného předmětu řízení nelze použít obecné předpisy na ochranu vlastnického práva. Podle odvolacího soudu pouze při absenci speciální úpravy v zákoně zvláštním lze hledat řešení v obecném právním předpise. Vyslovil, že žalobce se v podstatě domáhá určení vlastnického práva svých předků podle obecných předpisů jen proto, že proti žalovanému neuspěl se svým nárokem podle restitučního zákona pro nesplnění podmínky předchozího uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/46 Sb. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.1.2003, sp.zn. 1222/2001 (vztah užití obecných předpisů a §6 zákona č. 229/91 Sb.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 24.5.2004 dovolání, jehož přípustnost dovozoval zřejmě z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném posouzení věci. Namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť judikatura se dosud vztahem obecných norem občanského resp. soukromého práva a zákona č. 128/1946 Sb. a s existencí, případně vznikem a zánikem příslušných nároků nezabývala. Podle právního názoru dovolatele platí, že pokud vlastnické právo osob, které byly vlastníkem nemovitostí v březnu 1939, za jejich života nezaniklo (zejména ne trhovou smlouvou ze dne 10.6.1939, ač byla vložena do pozemkových knih), nemohly mít na tuto skutečnost žádný vliv pozdější restituční zákony. Konstatoval, že účelem zákona č. 128/1946 Sb. (i restitučních zákonů z doby po roce 1989) bylo zlepšení situace postižených osob, resp. náprava některých majetkových křivd vznikem nových nároků a otevřením nových lhůt podle restitučních zákonů, nikoliv snad rušení nároků a omezování lhůt podle dosavadních předpisů včetně obecných. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17.,hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“).
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
K problematice řešené odvolacím soudem zaujal Nejvyšší soud České republiky, jmenovitě velký senát občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) názor vyjádřený v rozsudku ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Podle něj mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (25.2.1948 až 1.1.1990) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. §126 o.z.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o.s.ř. Pro úplnost lze odkázat též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.6.2004, sp. zn. 28 Cdo 532/2003 a ze dne 7.9.2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004, v nichž je řešena obdobná problematika.
Uvedené závěry odpovídají smyslu a úpravě restitučních zákonů, které sledovaly zmínění některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období mocenskými akty státu a byly v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Skutkové vylíčení žaloby, jakož i důkazy k nim provedené, přitom svědčí pro závěr, že v této věci došlo k přechodu předmětu vlastnictví na československý stát v rozhodném období. V předpisech restituční povahy byl vymezen osobní, věcný a časový rámec, v němž bylo na oprávněných osobách, aby postupem v zákonu uvedeným docílily nápravy protiprávního stavu. Nestalo-li se tak, schází zákonný podklad pro vyhovění žaloby na určení vlastnictví v té podobě, jak byla v této věci podána.
Lze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, pokud při svém rozhodování vycházel z priority předpisů zvláštních před obecnými. Posouzení věci odvolacím soudem tedy odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu