ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1661.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1661/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) J. Š., B) H. P., a C) E. D., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému Městu O., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 13/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.5.2004, č.j. 8 Co 205/2004-148, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Novém Jičíně dne 27.1.1999, domáhali se žalobci uložení povinnosti žalovanému vydání hrubé nedokončené stavby, blíže popsané v petitu žaloby, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Upraveným návrhem došlým témuž soudu dne 23.3.1999, k výzvě soudu ze dne 12.3.1999, sp. zn. 12 C 13/99-12, domáhali se žalobci určení, že jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to první žalobce a druhá žalobkyně každý k ¼ a třetí žalobkyně k ½.
Okresní soud v Novém Jičíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9.12.2002, sp. zn. 12 C 13/99- 80, žalobu zamítl. K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 18.6.2003, sp. zn. 8 Co 290/2003-102, rozsudek soud prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že je nutno posoudit, zda na požadovaném určení je naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 20.10.2003, č.j. 12 C 13/99-129, ve znění opravného usnesení ze dne 20.1.2004, č.j. 12 C 13/99-134, žalobu opět zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že vlastníkem parcel č. 857, 858 a 859, první dvě zastavěná plocha zbořeniště, třetí zahrada, je žalovaný, přičemž vlastnictví nabyl ze zákona č. 172/1991 Sb. Vzal za prokázané, že podle odevzdací listiny ze dne 9.11.1939 bylo vloženo vlastnické právo pro A. B. Dále zjistil, že na základě výměru KNV v O. ze dne 17.10.1950, sp.zn. 562-19/9-1950/VIII nebylo vyhověno odvolání A. B. proti vyhlášce ONV ze dne 21.10.1946, sp.zn. 23.071-X/20, jíž byl konfiskován předmětný nemovitý majetek. Dále vzal za prokázané, že rozhodnutím Správního soudu v Bratislavě ze dne 15.8.1951, sp. zn. 1919/1950 byla zamítnuta stížnost A. B. proti rozhodnutí KNV v O. ze dne 17.10.1950 o konfiskaci majetku. Dále vzal za prokázané, že žalobou podanou dne 7.12.1993 domáhali se žalobci vůči žalovanému Městu O. vydání předmětných nemovitostí s odůvodněním, že stát převzal veškeré nemovitosti bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť podmínky pro konfiskaci majetku A. B. nebyly splněny. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6.2.1995, sp.zn. 13 C 306/93, byla však žaloba zamítnuta, poněvadž nebyla u soudu uplatněna nejpozději dne 1.4.1992 podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb., proto nárok žalobců zanikl, přičemž k odvolání žalobců byl výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.10.1995, sp. zn. 11 Co 418/95. Dále rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.11.1997, sp. zn. 2 Cdon 316/96, bylo ve výše uvedené věci zamítnuto dovolání žalobců s tím, že lhůtu stanovenou v ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je nutno považovat za lhůtu propadnou. Soud prvního stupně věc posoudil ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. s tím, že u žalobců nebyla splněna podmínka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, proto je nutno žalobu zamítnout. Posuzování dalších otázek, jako otázky kontinuity budovy, zda jde o novou budovu či rekonstruovanou, považoval za bezvýznamné. Uzavřel, že žalobci neprokázali, že jejich předchůdkyně byla ke dni svého úmrtí vlastnicí předmětných nemovitostí, a že toto její právo na ně přešlo smrtí zůstavitelky.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze 6.5.2004, č.j. 8 Co 205/2004 - 148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. není v projednávané věci dán. Zaujal názor, že obecný právní předpis lze aplikovat pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním. Uzavřel, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, se tedy nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, zejména tedy podle §126 odst. 1 o.z., a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř., mohla-li žádat vydání věci podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali podle obsahu dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítali, že jde o otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2b o.s.ř. Podle dovolatelů zákon č. 87/1991 Sb. nezrušil obecná ustanovení občanského zákoníku, jejich platnost nepozastavil a pro daný případ lze tedy aplikovat obecný právní předpis. Konstatovali, že mají naléhavý právní zájem nyní se domáhat svého práva podle občanského zákoníku. Dále v dovolání poukazovali na nedostatky skutkových zjištění soudů obou stupňů s odůvodněním, že konfiskace majetku A. B. byla neplatná a v daném případě nebyly pro ni dány podmínky. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání.
Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 9.12.2002, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení. Dovolací soud tak mohl soustředit svou pozornost pouze na otázku, zda žalobci se mohou domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř.
K problematice řešené odvolacím soudem zaujal Nejvyšší soud České republiky, jmenovitě velký senát občanskoprávního kolegia ( viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) názor vyjádřený v rozsudku ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Podle něj mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době ( 25.2.1948 až 1.1.1990 ) bez právního důvodu, žádat o vydání těchto nemovitostí podle §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (srov. např. §126 o.z.), a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o.s.ř. Pro úplnost lze odkázat též na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.6.2004, sp. zn. 28 Cdo 532/2003 a ze dne 7.9.2004, sp. zn. 28 Cdo 1686/2004, v nichž je řešena obdobná problematika.
Uvedené závěry odpovídají smyslu a úpravě restitučních zákonů, které sledovaly zmínění některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období mocenskými akty státu a byly v rozporu se zásadami demokratické společnosti. Skutkové vylíčení žaloby, jakož i důkazy k nim provedené, přitom svědčí pro závěr, že v této věci došlo k přechodu předmětu vlastnictví na československý stát v rozhodném období. V předpisech restituční povahy byl vymezen osobní, věcný a časový rámec, v němž bylo na oprávněných osobách, aby postupem v zákonu uvedeným docílily nápravy protiprávního stavu. Nestalo-li se tak, schází zákonný podklad pro vyhovění žaloby na určení vlastnictví v té podobě, jak byla v této věci podána.
Dovolací soud se ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu, že pokud mohla oprávněná osoba žádat vydání věci podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., nemůže se domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, zejména tedy podle §126 odst. 1 o.z., a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o.s.ř. Lze tedy přisvědčit odvolacímu soudu, když při svém rozhodování vycházel z priority předpisů zvláštních před obecnými. Dovolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že obecné právní předpisy lze aplikovat pouze tehdy, chybí-li speciální úprava v zákoně zvláštním.
Posouzení věci odvolacím soudem tedy odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobcům, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu