ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1674.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1674/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyně Z. Z., zastoupené advokátem, proti žalovanému Agrodružstvu Ž., zastoupenému advokátem, o náhradu za znehodnocené stavby, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 935/93, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2004, č. j. 27 Co 56/2004-383, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na nákladech dovolacího řízení žalovanému částku 11.507,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 10. 2003, č. j. 5 C 935/93-354, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl žalobkyni povinen zaplatit na náhradách za znehodnocení nemovitostí v k.ú. D. u Ž. částku celkem 948.815,- Kč s příslušenstvím. Žalobkyně byla zavázána k náhradě nákladů řízení žalovaného před soudy obou stupňů.
Zamítavý právní závěr odvolacího soudu se opíral o zánik pohledávky žalobkyně v důsledku započtení provedeného žalovaným, jenž uplatnil proti pohledávce žalobkyně svůj nárok na zhodnocení nemovitostí v témž areálu do výše pohledávky žalobkyně. Pohledávky stran se střetly dne 7. 3. 1995 a na straně žalovaného nedošlo k promlčení započtené pohledávky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že došlo k vadě řízení i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřovala ve dvou otázkách, a to
1. zda podání žalovaného směřující během řízení dne 28. 1. 2003 k započtení pohledávky, splňuje obecné procesní náležitosti podle §42 odst. 4 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) zejména z hlediska specifikace nároku, a zda toto podání obstojí jako platné z pohledu hmotného práva;
2. zda je projev směřující k započtení jako takový právem, podléhajícím promlčení podle §100 odst. 2 občanského zákoníku.
Podle obsahu dovolání měla být odpověď na první položenou otázku záporná, na druhou naopak kladná; dovolatelka proto navrhla, aby byly zrušeny rozsudky obou nižších instancí a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný považoval ve vyjádření k dovolání toto za zjevně nedůvodné a navrhl jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání včas. Poté se však musel zabývat přípustností dovolání; vzhledem ke shodě rozsudků obou nižších instancí, a bez předchozí kasace takového rozsudku nižší instance, jež by byl odchylný od nynějšího, přicházela v úvahu jen alternativa přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Tato alternativa přípustnosti dovolání zkrátila dovolací přezkum o čistě procesní námitky dovolatelky (úvodem dovolání vytknuté vady řízení); dovolací soud se ovšem při posouzení dovolacích tvrzení cítil vázán těmi otázkami, kterým sub 1, 2 přičítala dovolatelka zásadní právní význam. Musel však konstatovat, že položené otázky nemířily k podstatě věci.
Dovolatelka totiž chybně jako určující akcentovala podání žalovaného ze dne 28. 1. 2003 (byť explicitně označené jako započtení pohledávky), a též zavádějící tezi soudu prvního stupně o nepromlčitelnosti práva vznést námitku započtení. Tato teze má jistě důvodný aspekt v tom, že námitku započtení lze z procesního pohledu uplatnit kdykoli během řízení. Dovolatelka však přehlédla, že odvolací soud, proti jehož rozsudku brojila, tyto stránky právního posouzení věci odsunul do pozadí a zabýval se otázkami skutečně pro rozhodnutí určujícími, tedy hmotněprávními aspekty započtení.
V řízení nebylo sporu o věcné legitimaci žalobkyně jako osoby oprávněné a žalovaného jako osoby povinné, ani o existenci restitučního důvodu podle zákona č. 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Ostatně toto konstatovali účastnící i v dohodě o vydání nemovitostí (domu, hospodářských stavení a pozemků), sepsané 24. 8. 1992 a schválené Okresním pozemkovým úřadem v N. s právní mocí dne 15. 9. 1992. Konfliktní stav však nastal ohledně povinnosti k náhradě za znehodnocení nemovitostí, oproti žalovaným požadované náhradě peněžního rozdílu za zhodnocení nemovitostí (§14 odst. 2, 3 zákona č. 229/1991 Sb.). Bylo tu možné vycházet z článků IX., X. dohody o vydání nemovitostí jen potud, že si účastníci sjednali peněžní způsob vypořádání sporných nároků (srov. §16 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.). V dohodě byl sice stanoven termín 30. 9. 1992 k ujednání o vypořádání náhrad, k tomu však nedošlo.
Zatímco o následném včasném uplatnění nároku na náhradu za znehodnocení budov žalobkyní nevznikly pochybnosti (žaloba podána 24. 8. 1993), včasností projevu vůle žalovaného směřujícího k započtení pohledávky (případný rozdíl v důsledku zhodnocení staveb) se odvolací soud zabýval podrobněji. Přiznal právní relevanci dopisu žalovaného žalobci ze dne 16. 6. 1993; podobný obsah vykazuje i procesní projev žalovaného doručený soudu 22. 2. 1995. Žalovaný měl výhrady k posouzení cenového rozdílu znalcem (tehdy 662 tis. Kč) a poukázal na rekonstrukci a modernizaci hospodářských objektů v roce 1982 i na průběžnou údržbu areálu; nabídl zároveň žalobkyni dohodu o „nulovém zhodnocení či znehodnocení“ staveb. V pozdějším procesním projevu pak příkladmo hovořil o zhodnocení objektu sýpky, o novostavbě kravína a uplatnil zhodnocení budov „oproti znehodnocení“ uváděnému žalobkyní.
Projev vůle směřující k započtení má identifikovat pohledávku a její výši. Dovolací soud má ve shodě s odvolacím soudem zato, že již samotný dopis ze 16. 6. 1993 tyto požadavky splňuje. Požadavek vzít v úvahu zhodnocení budov je z něj patrný a skutečnost, že žalovaný nespecifikoval nárok nominálně, ale navrhoval takové vypořádání, podle něhož po vydání nemovitostí dohodou nebude další peněžní částka kteroukoli stranou vyplacena, neprotiřečí svým účelem postulátu uplatnit nárok v určité výši. Poněvadž občanský zákoník nestanoví v §580 obligatorní písemnou formu pro projev vůle směřující k započtení, bylo tím spíše nutno vycházet, ve smyslu §35 odst. 1, 2 téhož předpisu, z okolností projev vůle provázejících. V době počátku konfliktu o náhradě byly vydávané nemovitosti mezi účastníky přesně specifikovány (viz obsah dohody o jejich vydání i rozhodnutí pozemkového úřadu), cenový rozdíl bylo možné rekonstruovat porovnáním tehdejších posudků znalce ing. N. (ceny v roce 1948 a 1992), a při fyzickém převzetí objektů dne 12. 2. 1993 došlo podle protokolu k podrobnému seznámení žalobkyně jak se stavem jednotlivých budov, tak i (podle předaných dokumentů) s daty povolení výstavby nových objektů v mezidobí či rekonstrukce objektů již dříve postavených. Konečně i v dopise datovaném 17. 5. 1994 hovoří žalovaný o probíhajícím sporu o „stanovení výše znehodnocení příp. zhodnocení stavebních objektů“. Rekapitulace takto znějících doprovodných úkonů stran jen posiluje vyslovený závěr, že žalovaný platně namítl již nejdříve 16. 6. 1993 započtení. Při posouzení běhu obecné promlčecí lhůty, který začal 15. 9. 1992 (právní moc rozhodnutí pozemkového úřadu) a skončil po uplynutí tří let (§101 občanského zákoníku), lze doplnit, že k započtení došlo včas. Pokud jde o procesní projev žalovaného datovaný – vůči výši náhrady uplatněné žalobkyní v definitivní částce po provedeném rozšíření – dne 28. 1. 2003, pak ten je s ohledem na výše řečené jen deklarací započtení a nemůže nic změnit na již nastalých hmotněprávních účincích projevu vůle žalovaného (účastník samozřejmě může ve smyslu §98 o. s. ř. provést započtení hmotněprávního nároku i procesní cestou).
Odvolací soud tedy nepochybil při hmotněprávním posouzení pro věc určující právní otázky. Současně je nutno konstatovat, že právní závěry v rámci dovolacího přezkumu vyslovené nenalézají kontradikci v dosavadní judikatuře a jsou ostatně po interpretační stránce s ohledem na skutkové okolnosti případu natolik jedinečné, že postrádají v §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. požadovaný judikatorní přesah.
Proto dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Odmítnutím dovolání vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo protistrany na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty spočívaly v odměně za jediný úkon v dovolacím řízení (vyjádření k dovolání), se sazbou krácenou dvakrát o 50 % (§15, §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Představovala-li výchozí odměna za úkon po zaokrouhlení při výpočtu podle §3 odst. 1 cit. vyhl. částku 45.730,- Kč, pak po uvedeném krácení šlo o částku 11.432,- Kč, a s přičtením 75,- Kč režijního paušálu bylo žalovanému přisouzeno 11.507,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. ledna 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu