ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1719.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1719/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Š. J., zastoupenému advokátem, proti žalovanému S. N. H., s.p., zastoupenému advokátem, o náhradu živého a mrtvého inventáře, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 22 C 253/95 a 18 C 172/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3.5.2005, čj. 19 Co 748/2005-298, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení 11.097 Kč k rukám jeho právního zástupce, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady za mrtvý a živý inventář jako oprávněná osoba podle §20 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), a to zaplacením částky 406.862 Kč.V řízení, zahájeném 17.11.1995, byl jeho návrh nejprve pravomocně zamítnut s odůvodněním, že není dosud rozhodnuto o tom, zda mu budou vydány zemědělské pozemky v řízení před pozemkovým úřadem podle §9 citovaného zákona. Zamítavý rozsudek soudu prvního stupně i potvrzující rozsudek odvolacího soudu byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 15.11.2000, sp.zn. II. ÚS 63/99, na základě jeho závěru, že dosud nebylo zrušeno původní rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byla schválena dohoda mezi žalobcem a povinnou osobou o vydání pozemků.
Poté, co pozemkový úřad posléze pravomocně rozhodl o tom, že žalobce je vlastníkem předmětných pozemků, Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25.1.2005, čj.18 C 172/2000-271, vyhověl žalobě do výše 289.901 Kč. Ve zbývající částce 116.961 Kč žalobu zamítl, stejně tak i návrh na zaplacení úroků z prodlení z přisouzené částky. K odvolání žalobce, jež směřovalo proti zamítavému výroku soudu prvního stupně, Krajský soud Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 3.5.2005, čj. 748/2005-298, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Podle jeho skutkových zjištění existovaly dostatečné písemné důkazy o rozsahu živého a mrtvého inventáře (dále též jen „ inventář“), který byl odňat právním předchůdcům žalobce, a není proto důvod použít pro výpočet náhrady vládního nařízení č. 20/1992 Sb., kterým se stanoví způsob výpočtu výše náhrad za živý a mrtvý inventář a zásoby; výše náhrady byla zjištěna znaleckým posudkem. Dohoda o vydání náhrady za živý a mrtvý inventář, kterou žalobce s žalovaným podepsali dne 9.5.1994, nezavazuje žalovaného k plnění, navíc ani není důvod pro stanovení výše náhrady podle této dohody. Ta vycházela z výpočtu podle citovaného vládního nařízení, ač k tomu nebyl důvod - do náhrady bylo započteno i odnětí krmiva, steliva a osiva, které odňaty nebyly. Navíc náhradu neměl podle dohody plnit žalovaný, ale subjekt, který nebyl jejím účastníkem.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež považuje za přípustné podle občanského soudního řádu ve znění platném před 1.1.2001, i podle znění platného od tohoto dne. Namítá nesprávné zjištění skutkových okolností i nesprávné právní posouzení věci. Dohoda z 9.5.1994 je podle něj platná v ustanoveních, týkajících se rozsahu (výše) náhrady, tato ustanovení nebyla dotčena tím, že náhrada dohodnutým způsobem (postoupení pohledávky) se nerealizovala. Soud mohl rozhodnout jen o způsobu náhrady, nikoli o její výši, jež byla dohodnuta. Nesprávný je podle něj právní závěr, že vládní nařízení č. 20/1992 Sb., lze použít jen na některé položky - §20 odst. 5 zákona o půdě jasně říká, že toto vládní nařízení se použije tam, kde nelze zjistit rozsah odejmutého majetku. Za nesprávný považuje dovolatel i zamítnutí návrhu na zaplacení z úroků z prodlení, a domnívá se, že nelze oprávněnou osobu omezit v jejím právu požadovat úroky z prodlení z důvodu, že řízení probíhá neúměrně dlouhou dobu. Pokud jde o náklady řízení, soudy měly vzít v úvahu i náklady vzniklé žalobci v souvislosti s řízením u Ústavního soudu. Dovolatel považuje za otázky zásadního právního významu
1/ zda výše náhrady za živý a mrtvý inventář, uvedená v dohodě mezi oprávněnou a povinnou osobou, je závazná pro soud v případě rozhodování o této náhradě,
2/ zda dohoda, v níž je předpokládáno pozdější postoupení pohledávky, je platná v ostatních ustanoveních v případě, že k postoupení pohledávky nedojde,
3/ zda je nárok na úrok z prodlení a od jaké doby v případě, že soudy nebyly schopny rozhodnout v přiměřené lhůtě, když řízení trvalo 10 let,
4/ zda do nákladů řízení, vzniklých při uplatňování práva, lze započítávat i náklady řízení před Ústavním soudem, který tyto nároky nepřiznal.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, pokud jeho návrh zamítl.
Žalovaný zaslal k dovolání písemné vyjádření, v němž se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry odvolacího soudu. Dohoda z 9.5.1994 je podle něj neplatná podle 39 obč. zák. jako celek pro rozpor se zákonem, protože výše náhrady v ní uvedená je v rozporu s ustanovením §20 zákona o půdě, když neodpovídá množství a rozsahu skutečně převzatého inventáře od původního vlastníka. Množství a složení převzatého inventáře bylo zcela nepochybně zjištěno z písemných listinných důkazů a žalobce nenabídl žádný důkaz o tom, že by soupisy převzatého inventáře byly chybné. Za správné považoval žalovaný použití vládního nařízení č. 20/1992 Sb. jen u mrtvého inventáře, z něhož nemohl znalec stanovit jeho současnou hodnotu, i rozhodnutí o úrocích z prodlení, protože žalobce odmítl převzít za náhradu zemědělský inventář, i dobytek. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Dovolací soud v prvé řadě zkoumal, zda dovolání (jež splňuje po formální stránce náležitosti stanovené zákonem), je přípustné. Přípustnost dovolání se řídí občanským soudním řádem ve znění platném po 1.1.2001. Nejedná se o případ, na nějž by se vztahovalo přechodné ustanovení uvedené v hlavě I. bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., protože řízení u soudu prvního stupně skončilo vydáním rozsudku dne 25.1.2005, a nešlo tedy o řízení provedené podle předpisů platných do 31.12.2000. Dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm.a) o.s.ř., protože rozsudkem odvolacího soudu nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, ani podle §237 odst. 1 písm.b) o.s.ř., protože soud prvního stupně nerozhodl v zamítavé části, (ohledně níž je žalobce aktivně legitimován k podání dovolání) jinak než ve svých původních rozsudcích. Dovolací soud proto zvažoval, zda napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o.s.ř.). Tak tomu zajisté není v otázce správnosti výroku o nákladech řízení; jde o nemeritorní rozhodnutí, jež není zahrnuto mezi případy výslovně uvedené v §239 o.s.ř., u nichž je přípustnost dovolání dána.
Dovolací soud také neshledal zásadní význam napadeného rozhodnutí v otázce. od kdy lze přiznat úroky z prodlení v případě, že náhradu za inventář uložil soud v penězích. Touto otázkou se dovolací soud již opakovaně zabýval a jde o ustálenou judikaturu soudů, s níž je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu.
Dovolací soud také nemůže přezkoumávat skutková zjištění soudu v případě, že přípustnost dovolání není dána podle §237 odst. 1 písm.a) nebo b) o.s.ř. Zbývá proto posoudit, zda rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam v otázce posouzení závaznosti části dohody o výši náhrady, když účelem dohody bylo poskytnutí náhrady formou, k niž nedošlo. Dovolací soud takto postavenou právní otázku v souvislosti s rozhodováním o náhradě inventáře výslovně neřešil a proto v tomto rozsahu dovolání připustil podle §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
V prvé řadě je třeba konstatovat, že odvolací soud neučinil výslovný závěr, že dohoda účastníků z 9.5.1994 je neplatná. Uzavřel však, že z ní pro žalovaného nevyplývá žádný závazek; tento závěr dovolatel ani nenapadá. Dovolací soud pak považuje za logický následný závěr, že z toho důvodu žalovaného nemůže zavazovat ani část dohody, v níž byla uvedena výše náhrady za inventář. Navíc soud zjistil, že z právního předchůdce žalobce na žalovaného nepřešla část inventáře, s níž se v dohodě počítalo. Jestliže tedy část dohody odporuje skutkovým zjištěním provedeným soudem, žalovaný se této skutečnosti dovolává a k peněžitému plnění se nikdy nezavázal, nelze tuto část dohody považovat za jakési jeho uznání dluhu. Odvolací soud také v souladu s judikaturou dovolacího soudu odůvodnil, v kterých případech je možno náhradu inventáře počítat podle vládního nařízení č. 20/1992 Sb., totiž že nárok na náhradu nevyplývá přímo z tohoto právního předpisu, ale z prokázané skutečnosti. Nelze podle něj postupovat v případě, kdy bylo prokázáno, že k odnětí inventáře, resp. odnětí některé jeho části, nedošlo.
Dovolací soud se proto se závěry odvolacího ztotožnil a dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.).
Povinnost žalobce zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení je dána tím, že žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch ( §243b odst. 5, §224 odst.1, §142 odst. 1 o.s.ř.). Náklady spočívají v odměně právního zástupce žalovaného podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., z punkta 116.961 Kč (§3 bod 5), snížené při jednom právním úkonu, tj. vyjádření k dovolání, o jednu polovinu (18 odst. 1) , a jednom paušálním poplatku za hotové výdaje ve výši 75 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu