ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1746.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1746/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně I. P., zastoupené advokátem, proti žalované D. L., zastoupené advokátem, o určení nájemního vztahu a vzájemného návrhu na vyklizení, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 775/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22.3.2005, č.j. 23 Co 33/2005-73, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Okresního soudu v Nymburce dne 16.6.2004 domáhala se žalobkyně určení, že trvá nájemní poměr, blíže popsaný v petitu a rovněž se domáhala vydání předběžného opatření, kterým by byla žalované uložena povinnost zpřístupnit žalobkyni nebytové prostory, blíže specifikovaného v petitu.
Okresní soud v Nymburce jako soud prvního stupně usnesením ze dne 17.6.2004, č.j. 10 C 775/2004-3, zamítl návrh na vydání předběžného opatření, blíže popsaného v usnesení soudu prvního stupně. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31.8.2004, č.j. 23 Co 417/2004-32, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 25.11.2004, č.j. 10 C 775/2004-58, zamítl žalobu na určení, že nájemní poměr založený nájemní smlouvy ze dne 1.4.1998 mezi žalobkyní I. P., nájemkyní, a M. K. a Ing. J. K., pronajimateli, k nebytovým prostorám v domě č.p. 10/II v P., a to k jedné provozní místnosti o výměře 22 m2 s WC a umyvadlem, trvá (odstavec I. výroku rozsudku).
Uložil dále žalobkyni povinnost vyklidit nebytové prostory – jednu provozní místnost a WC s umyvadlem, obě místnosti pod společným uzavřením, nacházející se v přízemí proti vchodovým dveřím (z pohledu ulice H.) domu č.p. 10 na st. 61 v k.ú. P., do 15 dnů od právní moci rozsudku (odstavec II. výroku rozsudku). Žalobkyni zavázal k úhradě nákladů žalované (odstavec III. výroku rozsudku).
Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 1.4.1998 s právními předchůdci žalované Ing. J. K. a M. K. smlouvu o nájmu nebytových prostor na dobu do 31.3.2008 za účelem zřízení provozovny kadeřnictví, holičství a podobných služeb za nájemné ve výši 1.000,- Kč měsíčně splatné vždy za kalendářní čtvrtletí vždy do 15. dne měsíce následujícího po ukončení kalendářního čtvrtletí. Vzal za prokázané, že platby za služby měly být hrazeny na základě samostatně měřených odběrů. Též zjistil, že Městský úřad v P. vydal předchozí souhlas k pronájmu nebytových prostor. Dále vzal za prokázané, že na základě dodatku k výše uvedené smlouvě pronajímatel souhlasil s užíváním nebytových prostor další osobou.
Zamítavý výrok na určení, že nájemní poměr mezi shora uvedenými účastníky trvá, odůvodnil nedostatkem naléhavého právního zájmu ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř.
Pokud jde o protinávrh, kterým se žalovaná domáhala vyklizení nebytových prostor s tím, že nájemní poměr zanikl po podané výpovědi k 31.5.2004, vyšel soud ze zjištění obsahu smlouvy o nájmu nebytových prostor z 1.4.1998, podle níž nájemné bylo stanoveno ve výši 1.000 Kč měsíčně splatné za kalendářní čtvrtletí vždy do 15.dne měsíce následujícího po ukončení kalendářního čtvrtletí. Platby za služby měly být hrazeny na základě samostatně měřených odběrů a účastníci prohlásili, že Městský úřad v P. vydal předchozí souhlas k pronájmu nebytových prostor. Dodatkem k uvedené smlouvy ze dne 11.8.1999 vzal za prokázáno, že pronajímatel souhlasil s užíváním nebytových prostor další osobou.
Věc posoudil ve smyslu ustanovení §3 odst. 1,3,4 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor s tím, že výše uvedená smlouva je neplatná, neboť není v ní uveden způsob placení nájemného. Dospěl k závěru, že žalobkyně tedy užívá nebytové prostory bez právního důvodu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22.3.2005, č.j. 23 Co 33/2005-73, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o nájmu nebytových prostor je neplatná, neboť v ní není uvedena jedna z podstatných náležitostí, taxativně uvedených v ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., a to způsob placení nájemného. Podle odvolacího soudu tato skutečnost způsobuje podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 116/1990 Sb. absolutní neplatnost. Dále vyslovil, že v dané věci proto není třeba se dále zabývat přezkoumáním věci z hlediska správnosti a důvodnosti ukončení nájmu nebytových prostor z důvodu neplacení nájemného. Ztotožnil se též s právním posouzením soudu prvního stupně s tím, že žalobkyně jako vlastník má právo na ochranu svého vlastnického práva ve smyslu §126 o.z.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to v plném rozsahu, podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř. Namítala, že rozsudek odvolacího soudu ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Vytýkala soudům obou stupňů, že se nezabývaly otázkou výpovědního důvodu, a že otázku platnosti smlouvy vyložily v rozporu s hmotným právem. Dovolací důvod podle §241a odst. a) o.s.ř. spatřovala v tom, že soud nezohlednil její podání ze dne 29.6.2004, v němž se domáhala vydání rozsudku o zpřístupnění nebytových prostor. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), avšak jde o dovolání nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Pokud jde o tu část výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, vztahují se účinky tohoto výroku na zamítavou část výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to ve vztahu k určovací žalobě. Zde dovolací soud nemá pochybnosti o tom, že při absenci naléhavého právního zájmu, jak to ostatně konstatoval už soud prvního stupně, bylo namístě rozhodnutí soudu prvního stupně v této části potvrdit. Proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu by dovolání bylo přípustné jen za podmínek stanovených ve shora uvedených zákonných ustanoveních. Protože rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá přiléhavě na posouzení otázky zásadního právního významu v souladu s dosavadní, dnes již konstantní, rozhodovací praxí soudů vyšších stupňů, nezbylo dovolacímu soudu, než dovolání v tomto směru odmítnout.
Pokud jde o posouzení důvodnosti protinávrhu, tedy žaloby na vyklizení prostor specifikovaných náležitým slovním vylíčením v protinávrhu a následně převzatým do enunciátu rozsudku soudu, bylo rozhodnutí odvolacího soudu závislé na zjištění, zda smlouva o nájmu nebytových prostor, uzavřená dne 1.4.1998, je absolutně neplatným právním úkonem.
Dovolací soud se proto ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu o tom, že předmětná smlouva je neplatná, a to z důvodu absence jedné z podstatných náležitostí ve smyslu ustanovení §3 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, způsobu placení nájemného. Pro úplnost sice lze připustit, že v některých případech náležitost uvedení „způsobu placení nájemného“ může být naplněna i při absenci výslovného ujednání ve smlouvě. Tak je tomu typicky v případech, kdy právní poměr založený mezi účastníky smlouvou postrádající výslovné uvedení způsobu platby (v hotovosti, poštovní poukázkou, bezhotovostním převodem z účtu nájemce na účet pronajimatele apod.) je fakticky po relativně delší dobu, zpravidla však bezprostředně od počátku, konzumován bezporuchově, v procesu předávání a přijímání plateb způsobem, který účastníci vzájemně akceptovali. Uvedené hodnocení se nabízí zejména s ohledem na respektování důsledků plynoucích ze zásady dobré víry, nabytých práv a respektování smluvní autonomie účastníků smluvního vztahu. Nelze totiž vycházet z doktrinálního, formálního pojetí přísných důsledků odvíjejících se z konstatování absolutní neplatnosti právních úkonů. Tento důsledek nastupuje jen tehdy, pokud ze smyslu zákonné úpravy a významu porušeného právem chráněného zájmu plyne, že společnost (ústy zákonodárce) má prvořadý zájem na odepření platnosti smluvního ujednání, které jinak účastníci dobrovolně respektovali, z tohoto titulu po relativně dlouho dobu si navzájem plnili, dokonce s důsledky projevujícími se v oblasti veřejnoprávních předpisů (tak typicky zákona o účetnictví, zákona o dani z příjmů právnických a fyzických osob, zákona o dani z přiděné hodnoty apod.).
Podmínky pro zohlednění uvedených kritérií ovšem v projednávané věci absentují. Z obsahu spisu je naopak patrno, že pominutí srozumitelné, výslovné, úpravy o způsobu placení, bylo na počátku neshod mezi účastníků. Ostatně z výsledků dokazování v této konkrétní věci plyne, že právě rozpory při předávání úplaty za užívání nebytových prostor (nájemného) byly předmětem úporného dokazování, a to zejména z hlediska důvodnosti odmítání převzetí plnění se strany právní nástupkyně pronajimatelů. Z těchto důvodů posouzení věci odvolacím soudem, tedy závěru o absolutní neplatnosti předmětné nájemní smlouvy, je třeba považovat za správné.
Stejně tak je správný závěr odvolacího soudu, že námitky žalobkyně směřující ke zpochybnění důvodnosti výpovědi z nájmu předmětných prostor nelze považovat za rozhodující pro posouzení dané věci. Pro posouzení žaloby podané podle ustanovení §126 o.z. je rozhodující, zda žalované straně svědčí dosud platný právní titul k užívání předmětu nájmu. Střet v tvrzeních žaloby nesoucích se k zániku nájemního vztahu v důsledku výpovědi a okolnosti seznatelné z obsahu spisu, totiž závěru o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy, k níž soud musí z úřední povinnosti přihlížet, je třeba řešit ve prospěch posledně uvedeného závěru. Soud je nejen oprávněn, nýbrž přímo povinen, z úřední povinnosti zkoumat platnost závazkového vztahu, ohledně něhož je tvrzen zániku z titulu výpovědi. Dospěje-li k závěru, že samotný závazkový vztah trpí absolutní neplatností, je důsledek z toho plynoucí pro aplikaci §126 o.z. shodný. Jde o situaci, kdy žalované straně platný právní titul pro užívání předmětu nájmu (respektive v daném případě prostor ve výlučném vlastnictví žalobkyně) nesvědčí. Dovolací soud shodně s odvolacím soudem tak dospívá k závěru, že žalobkyně užívá předmětné nebytové prostory bez právního důvodu a tím zasahuje do vlastnického práva žalované. Odvolací soud tak správně aplikoval v dané věci na zjištěný skutkový stav ustanovení §126 odst. 1 o.z.
Všechny dosud uvedené závěry odvolacího soudu plynou jednak z prostého gramatického výkladu zákonných ustanovení, jednak odpovídají ustálené výkladové soudní praxi. Dovolací soud neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem trpělo jakýmkoli jiným pochybením, jež by přivodilo věcnou nesprávnost rozsudku tohoto soudu. Nedošlo tedy k řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem. Stejně tak nelze dovodit, že by právní otázky určující pro napadené rozhodnutí protiřečily konstantní judikatuře dovolacího soudu nebo odvolacích soudů, nebo že by šlo o otázky dosud neřešené.
K dovolací námitce žalobkyně, podle níž spor zahájený k její určovací žalobě, skončil nakonec vyhověním protinávrhu žalované nutno uvést:
1. je věcí procesní opatrnosti a předvídavosti každého z účastníků soudního řízení, aby zvážil, zda a nakolik jsou jeho tvrzení způsobilá přivodit prokázání skutečností jim tvrzených a právním závěrům z toho plynoucím. Při respektování zásady rovnosti postavení účastníků v občanském soudním řízení vztahuje se tato premisa jak na žalobce, tak na žalovaného. Žalovanému nelze upřít možnost využít svého práva na podání protinávrhu, jsou-li pro jeho uplatnění splněny zákonné předpoklady. Výsledek řízení se odvíjí od zásad plynoucích z povinnosti tvrzení, z unesení důkazního břemene a v důsledku toho z právního posouzení soudu na základě jím zjištěných skutečnosti.
Pakliže v dané věci neuspěla žalobkyně se svou žalobou na určení, bylo zajisté povinností soudu vypořádat se i s osudem protinávrhu, směřujícího na plnění. Z důvodů výše uvedených shledaly soudy obou stupňů důvody pro vyhovění proti návrhu. Z této samotné okolnosti nelze proto dovozovat nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu.
2. samotná okolnost, že v předchozím řízení (v tomto případě v řízení o vyklizení nebytových prostor vedeném pod sp. zn. 7 C 1365/2003 Okresního soudu v Nymburce) došlo k zamítnutí žaloby (rozsudkem ze dne 24.2.2004, č.j. 7 C 1365/2003-22), nezakládá ještě překážku věci rozsouzené ve vztahu k protinávrhu uplatněnému v nyní projednávané věci. Důvodem je rozdílnost předmětu řízení. Ten je vymezen jednak okruhem účastníků (který je zde shodný), jednak tvrzeními žaloby a s tím souvisejícím žalobním petitem. Ve shora zmíněné předchozí věci opírala se tvrzení žaloby o údajnou existenci platné nájemní smlouvy a její zánik v důsledku výpovědi se strany pronajímatelky ze srpna 2003, z důvodu, že žalovaná poskytla předmětné prostory bez souhlasu pronajímatele do podnájmu jiné osobě a dále z důvodu, že předmětné prostory užívá k jinému než sjednanému účelu nájmu. Soud v uvedeném řízení se nezabýval otázkou samotné platnosti nájemní smlouvy.Proti tomu v řízení o protinávrhu odvozovala žalovaná jeho důvodnost na základě údajně platné výpovědi z 26.2.2004, a to pro tvrzené porušení nájemní smlouvy pro opožděné placení nájemného.
Už z pouhého porovnání předmětu sporu v obou řízeních je tak patrná diformita, daná odlišností věcných tvrzení, i rozdílností časovou. Nebránilo proto nic odvolacímu soudu ve vydání potvrzujícího výroku v tomto rozsahu, neboť nešlo o případ překážky věci rozsouzené.
Pokud v dovolání žalobkyně namítla, že soud prvního stupně nerozhodl o jejím návrhu ze dne 29.6.2004 o zpřístupnění nebytových prostor, aniž by toto pochybení napravil odvolací soud, je namístě uvést, že zcela jistě jak pro soud prvního stupně, tak pro soud odvolací platí zásada plynoucí z ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř. Aplikováno na projednávaný případ, nelze upřít žalobkyni pravdivost tvrzení, podle něhož shora uvedené podání obsahuje náležitosti samostatného návrhu, jak plyne nejen z vylíčení skutkových okolností, ale rovněž z důkazů k němu nabídnutých a následně k tomu se upínajícího petitu. Samotná okolnost, že toto podání zůstalo stranou posouzení a rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. i soudu odvolacího, nezakládá však vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jak to tvrdí dovolatelka zřejmě za účelem uplatnění §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Žalobkyni totiž zůstává zachováno právo, aby soud prvního stupně o této části předmětu řízení rozhodl, pokud na něm bude žalobkyně i nadále trvat.
Pro úplnost nutno uvést, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř., dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka sice neměla se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl.č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu