ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1789.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1789/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců a/ M. R., b/ J. R., oba zastoupeni advokátem, proti žalovanému I. R., s. r. o., o náhradu škody, zaplacení částky 3.384.789,- Kč s příslušenstvím a o smluvní pokutu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 9 C 187/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.10.2003, č.j. 15 Co 253/2003-257, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 8.1.2002, č.j. 9 C 187/2000-209, kterým byl zamítnut žalobní návrh, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobcům smluvní pokutu ve výši 1.000 Kč,- za každý den prodlení ode dne 1.5.1998 do právní moci rozhodnutí, zálohu ve výši 3.384.789,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 0,72 % za každý den prodlení ode dne 1.5.1998 do zaplacení, jakož i náhradu škody ve výši 1.540.844,60 Kč.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že mezi žalobcem a žalovaným (původně I. R., a.s.) byla dne 14.12.1995 uzavřena smlouva o uzavření budoucí kupní smlouvy, následně doplněná čtyřmi dodatky, vztahující se k bytové jednotce označené F 42 v objektu v areálu P. v P.- Ž., společně s garážovým stáním. Tato smlouva byla shledána absolutně neplatnou pro neexistenci sjednaného předmětu plnění. Konkrétně šlo o uvedení jiné podlahové plochy bytu oproti skutečnému stavu a označení jiného podlaží, ve kterém se bytová jednotka měla nacházet. Neplatnost pacta de contrahendo ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále „o. z.“) pak vyloučila možnost oprávněného uplatnění jakýchkoli dalších nároků ze smlouvy žalobci, včetně smluvní pokuty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Tvrdili, že závěr o neplatnosti předmětné smlouvy je nesprávný. Podle dodatku č. 3 ke smlouvě mělo být patro chápáno jako nadzemní podlaží, což odstranilo případnou neurčitost smlouvy ohledně označení podlaží. Projev vůle stran byl odvolacím soudem vyložen jak v rozporu s ustanoveními §35 odst. 2 a §37 odst.1, 2 o. z. o právních úkonech a jejich určitosti, tak i v kontradikci s judikaturou (R 35/2001). Určitost předmětu plnění se vztahuje i na výměru bytu; je tu třeba vycházet ze zásady, že pochybnosti se vykládají k tíži toho, kdo jako první výrazu (resp. údaje) použil. Poněvadž negativní závěr odvolacího soudu ohledně platnosti smlouvy zasáhl i související výroky o meritu věci, dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, totéž učinil i vůči rozsudku soudu prvního stupně a vrátil věc posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání podali žalobci, zastoupení advokátem, v otevřené lhůtě. Jimi vylíčený dovolací důvod obsahově koresponduje s §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., podle něhož může být napadený rozsudek založen na nesprávném právním posouzení věci; dovolací soud však musel nejprve zkoumat, zda lze přičíst – v intencích dovolacích tvrzení – napadenému rozsudku zásadní právní význam podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“).
V průběhu řízení před soudy obou instancí bylo se prokázalo, že ve smlouvě specifikovaná bytová jednotka se v uvedeném objektu nenachází. Ve IV. nadzemním podlaží existuje pouze jednotka svými parametry odlišná – tento byt, včetně garážového stání, následně nabídl žalovaný žalobcům. Po nepřijetí dodatečné nabídky žalovaný vrátil žalobcům zálohu na koupi bytu (která zůstala jedním ze žalobních nároků), včetně 10 % úroku z prodlení. Každopádně sjednaný předmět smlouvy nikdy neexistoval, což sice lze přičíst k tíži žalovanému, ale ten vrácením předběžného plnění, včetně příslušenství, následky svého konání i neplatnosti smlouvy reparoval. Dovolacímu soudu se tu jeví správným i hmotněprávní závěr nižší instance o neplatnosti akcesorického ujednání o smluvní pokutě; nelze též přisvědčit dovolatelům, pokud dovodili vznik škody opřené o §424 o. z. Ani citace R 35/2001 není přiléhavá – označení předmětu budoucího plnění nelze klást na roveň identifikaci polohy bytu pro účely posouzení platnosti výpovědi z nájmu.
Dovolatelé, jejichž doplňující podání (učiněné po dvouměsíční lhůtě) již dovolací soud nepřezkoumával, nevzali v úvahu, že přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku je výjimečným instrumentem, směřujícím především ke sjednocování a doplňování judikatury. Dovolací soud shledal v rámci svých přezkumných oprávnění, že hmotněprávní posouzení věci nevykazuje podstatné vady; judikatorní přesah věci pak není patrný, neboť jde o konkrétní a skutkově jedinečný problém posouzení platnosti právního úkonu z hlediska jeho určitosti.
Zásadní právní význam tedy dovolací soud napadenému rozsudku nepřiznal a dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl (§243b odst.5 věta první, §218 písm.c/ o. s. ř.).
Žalovanému nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu