ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1838.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1838/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání A. F., zast. advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5.2. 2004, sp. zn. 62 Co 23/2004 (v právní věci žalobců A/ B. spol. s r. o., a B/ J. O., obou zast. advokátkou, proti žalovanému A. F., zast. advokátem, o vyklizení atelieru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 72/99), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým usnesením ze dne 5. února 2004, č.j. 62 Co 23/2004-125, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. září 2003, č.j. 6 C 5/2003-112, jímž soud prvního stupně předmětné řízení zastavil.
Důvodem zastavení řízení bylo podání žalobců došlé obvodnímu soudu dne 4.2. 2003, kterým tito vzali žalobu v celém rozsahu zpět. Na tomto základě dovodily obě soudní instance oprávněnost závěru o zastavení řízení ve smyslu §96 odst. 1, 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Důvodům žalovaného, který se zpětvzetím nesouhlasil, nebyla přiznána relevance ve smyslu třetího odstavce citovaného ustanovení (upravujícího možnost přehodnocení zpětvzetí soudem), a to jednak s odkazem na to, že žalovaný podepsal „Zápis o převzetí nebytových prostor v domě M. H. s datem 13.5. 2002“, a jednak vzhledem k další bezpředmětnosti řízení o vyklizení již vyklizených prostor.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný včasné dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolatel má vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, protože dohoda o vyklizení sporného ateliéru byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, na základě ekonomického tlaku protistrany. Vyklizením předmět řízení neodpadl a zpětvzetí žaloby je v rozporu se zájmy žalovaného.
K dovolání žalovaného podali žalobci vyjádření. Žalovaný vyklidil ateliér dobrovolně a využil jinou možnost jeho ubytování, kterou měl ostatně dlouhodobě. Rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolání patří odmítnout.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve musel zabývat tím, zda je podané dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení o zastavení odvolacího řízení pro zpětvzetí návrhu však není usnesením ve věci samé. Věcí samou se rozumí nárok, který je předmětem řízení (v daném případě nárok na vyklizení ateliéru). Napadeným usnesením o tomto nároku věcně rozhodováno nebylo, podle §237 o.s.ř. tedy přípustnost uplatněného mimořádného opravného prostředku dána není.
Přípustnost dovolání není založena ani na základě ustanovení §238, §238a a §239 o.s.ř., a to proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Podle §239 odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. je sice přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, avšak pouze pokud k zastavení řízení došlo podle §104 odst. 1 o.s.ř. (pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení), popř. podle §107 odst. 5 o.s.ř. (neumožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení poté, co v jeho průběhu některý z účastníků ztratil způsobilost být účastníkem řízení); o takový případ se však v dané věci nejedná. Z uvedeného plyne závěr, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro zpětvzetí žalobního návrhu dle §96 o.s.ř., není přípustné.
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. b/ a c/ o.s.ř.).
Žalovaný sice z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, a žalobcům vznikly náklady tohoto řízení (sepisem vyjádření k dovolání); podání žalobců však nemělo žádný dopad na čistě procesní rozhodnutí dovolacího soudu. Vyjádření žalující strany proto nebylo možné uznat jako účelné uplatnění nebo bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud proto za použití ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř., §224 odst.1 o.s.ř. a §151 odst. 1 o.s.ř. dospěl k závěru o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu