ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.184.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 184/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce P., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Statutárnímu městu K., zastoupenému advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 19 C 170/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, č. j. 31 Cdo 340/2004-251, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na nákladech řízení o dovolání žalovanému částku 1.625,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. J. L.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 3. 2004, č. j. 19 C 170/2003-223. Soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobcem kupní smlouvu o prodeji jednotek nebytových prostor, zapsaných na LV č. 29232 a 29233 pro obec K., k. ú. K., situovaných v domech č. p. 2415, 2416, 2417, 2419, 2420 stojících na pozemku parc.č. 3777, jak byly dále identifikovány (dílna, provozovna,též byt); to včetně spoluvlastnických podílů na společných částech domů a za v žalobním petitu navržené kupní ceny. Odvolací soud zavázal žalobce k náhradě nákladů odvolacího řízení, vzniklých žalovanému.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaný jako vlastník domů pronajal nájemními smlouvami v období od dubna roku 2000 žalovanému předmětné nebytové prostory, se skončením nájmu, v důsledku výpovědi dané žalovaným, dnem 30. 9. 2003. V mezidobí žalobce obdržel od žalovaného dne 26. 2. 2003 listinu označenou jako nabídku koupě prostor a reagoval na ni pozitivně vyplněnými formuláři dne 24. 3. 2003 i dalšími dopisy s tím, že požádal o snížení kupní ceny o 40 % a poté o 60 % z důvodu své předchozí investice do předmětu koupě. Rada Statutárního města K. s tím souhlasila, ke sjednání kupní smlouvy však nakonec nedošlo.
Druhá instance sdílela právní názor soudu prvního stupně, že žalovanému vlastníku nebytových prostor nevznikla nabídková povinnost podle §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, a žalobci tak nevzniklo právo na koupi; citované ustanovení se totiž nevztahuje na tento druh nebytových prostor (srov. §22 odst. 6, 7 cit. zák. a contrario). Mezi stranami nedošlo ani k uzavření smlouvy o budoucí kupní smlouvě podle §50a občanského zákoníku, neboť jejich shora uvedené písemné projevy vůle postrádají podstatné náležitosti – jednoznačný projev vlastníka směřující k uzavření smlouvy a údaj o čase jejího uzavření.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil v něm zásadní právní význam napadeného rozsudku a vzhledem k nesprávnému právnímu posouzení věci následné naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Otázku zásadního právního významu vymezil tak, že nájemce nebytového prostoru by měl mít v případě jeho privatizace právo na přednostní nabídku jeho odkoupení, je-li takové právo zakotveno v interním předpise obce jako vlastníka nebytového prostoru. Z dále citovaných pasáží Zásad pro prodej domů v majetku města K., které byly předmětem dokazování, pak za pomoci odkazu na §22 zákona č. 72/1994 Sb. vyvozoval, že město bylo vázáno svou nabídkou a vznikla mu povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání žádal, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce podal prostřednictvím advokáta dovolání včas (§240 odst.1, §241 odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na konformitu rozsudků soudů nižších instancí, bez předchozí kasace ze strany odvolacího soudu s odlišným právním názorem, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí.
Dovolání však není přípustné.
Zásady pro prodej domů v majetku města K. (aktuální ze dne 26. 2. 2002) jsou zajisté aktem normativní povahy, vydaným samosprávným subjektem, se závazností jak pro obec tak i pro ostatní relevantní subjekty práva. Lze připustit i alternativu, že Zásady přípustně rozšířily prodej nebytových prostor nad rámec, který je pro převod vlastnictví nebytových jednotek stanoven v §22 odst. 6, 7 zákona č. 72/1994 Sb. (postupem podle uvedeného zákona lze smluvně převádět jen ateliéry a prostory civilní ochrany). Jinou věcí však je, zda byl postup, stanovený zákonem a snad i předvídaný Zásadami, v posuzované věci dodržen.
Žalovaná obec totiž dopisem ze dne 26. 2. 2003 (viz č. l. 17 a násl. spisu) zjevně vůbec neučinila nabídku prodeje nebytových prostor, která by v intencích §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. obsahovala náležitosti kupní smlouvy (identifikace předmětu koupě, kupní cena v Kč, její splatnost, atd.), ač takový obsah nabídky považuje již konstantní judikatura k §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. za nezbytný ke vzniku smlouvy po následném akceptu nabídky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1562/2002, 28 Cdo 934/2002; též viz komentář Zákon o vlastnictví bytů autorů Fialy, Novotného a Oehma k citovanému ustanovení, C. H. Beck). Je přitom pozoruhodné, že Zásady pro prodej domů města K., odkazující úvodem na zákon č. 72/1994 Sb., si tu protiřečí (viz č. l. 261 a násl. spisu) – na jedné straně hovoří, zřejmě v zákonném smyslu, o nabídce (čl. I. bod 6.), na straně druhé se však uvádí v jejich čl. III. bodu 3. jen tolik, že se nájemci nebytových prostor vyjádří na základě jim doručeného informačního materiálu na určeném tiskopise, zda mají či nemají zájem o převod jednotky. A právě k takovému postupu v nyní posuzované věci došlo; zjevně až pak měl následovat kontraktační proces, který ostatně také započal a nevedl k oboustranné shodě.
Nelze tedy učinit závěr, že by mezi účastníky byla uzavřena kupní smlouva o převodu předmětných nebytových prostor. Stejně tak nelze považovat, jak již správně dovodily nižší instance, obsah projevů stran za pactum de contrahendo podle §50a občanského zákoníku. Žalobci chybí zákonný či jiným právní aktem založený přímus, který by mohl vést k úspěchu jeho žaloby.
Právní otázka, jak byla vymezena žalobcem, není určující pro rozhodnutí ve věci samé a z výše řečeného je současně patrno, že pro nenaplnění kteréhokoli ze zákonných atributů podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. napadené rozhodnutí postrádá zásadní právní význam.
Dovolací soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Odmítnutí dovolání založilo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. povinnost žalobce nahradit protistraně náklady dovolacího řízení. Ty spočívaly v odměně za jeden právní úkon (vyjádření k dovolání), dvakrát krácený o 50 % (§15, §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Představovala-li výchozí odměna advokáta za úkon částku 6.200,- Kč (§7 písm. e/ cit. vyhl.), pak výše nákladů zastoupení žalovaného činila po zmíněné redukci 1.550,- Kč plus 75,- Kč režijního paušálu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu