ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1845.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1845/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ A. K. a B/ K. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému Městu R., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp.zn. 5 C 374/96 a 9 C 2115/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25.3.2005, čj. 20 Co 37/2005-221, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího řízení každý 2.537,50 Kč k rukám jeho právního zástupce, do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Určovací žalobou, podanou u soudu dne 29.5.1996, se žalobci domáhali výroku soudu, že jsou vlastníky pozemků č. 3815, č.3816, č. 3817/4, č.3817/5 a č. 117 v katastrálním území Ž. Okresní soud Praha-západ nejprve rozsudkem ze dne 17.9.1997 žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobců, jenž byl původně vlastníkem předmětných pozemků, své vlastnické právo pozbyl na základě rozhodnutí ONV P. z 12.10.1965. Zabýval se i otázkou vydržení práva žalobci, kteří byli po smrti otce i nadále vedeni v evidenci pozemků jako jejich vlastníci na základě rozhodnutí o nabytí dědictví; dospěl k závěru, že nejsou dány podmínky držby v dobré víře, protože otec žalobců pozemky sám státu nabídl pro účely výstavby stadionu. Pozemky skutečně byly pro tento účel použity.
Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25.2.2002, čj. 20 Co 520/2001-110. Odvolací soud považoval za nutné doplnit řízení důkazy o zápisu vlastnictví k pozemkům v katastru nemovitostí ke dni 24.6.1991, a o režimu pozemků ke dni jejich přechodu do vlastnictví státu v roce 1965. Soud prvého stupně poté rozsudkem ze dne 15.7.2003, čj. 5 C 374/1996-133, žalobě vyhověl, když na danou věc aplikoval ustanovení §28b odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), protože žalovanému se nepodařilo prokázat, že pozemky byly vyňaty ze zemědělského půdního fondu. Tento rozsudek byl rozsudkem odvolacího soud z 4.2.2004 potvrzen, oba rozsudky však byly zrušeny v dovolacím řízení rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, čj. 28 Cdo 1001/2004-177. Dovolací soud vyslovil právní názor, že ustanovení §28b zákona o půdě lze aplikovat jen na nemovitosti, na něž se tento zákon vztahuje, tj. na ty, jež jsou taxativně uvedeny v jeho §1 odst. 1. Ustanovení §30 se výslovně vztahuje jen na právní vztahy při vydání nemovitostí podle druhé části zákona o půdě, a na určení vlastnických vztahů je použít nelze. Rozhodující je proto, zda ke dni účinnosti tohoto ustanovení, resp. účinnosti zákona o půdě, splňovaly předmětné pozemky nejen formální, ale i reálné znaky, které umožňovaly jejich podřazení pod ustanovení §1 odst. 1 zákona o půdě.
Soud prvního stupně poté řízení doplnil v tomto směru a dospěl k závěru, že tomu tak není. Rozsudkem ze dne 25.11.2004, čj. 9 C 2115/2004-193, žalobu zamítl s odůvodněním, že předmětné pozemky nespadají do věcné působnosti zákona o půdě, protože nesplňují znak faktický, materiální, když nebyly ke dni účinnosti tohoto zákona používány pro účely zemědělské, ale jako sportovní hřiště, a to na základě stavebního povolení z roku 1966 a následného kolaudačního rozhodnutí.Soud prvního stupně vyšel při tomto zjištění nejen z úředních listin, ale i z dopisu původního vlastníka A. K. z roku 1959, kterým se vzdával obhospodařování pozemků a dával je k dispozici pro účely vybudování stadionu. Odvolací soud pak rozsudkem ze dne 23.3.2005, čj. 20 Co 37/2005-221, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když shledal správným jeho skutková zjištění i právní závěry.
I proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Rozsudek odvolacího soudu považují za zásadně významný po právní stránce, protože spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §28a odst. 1 zákona o půdě, a neexistuje jiný rozsudek, který by věc řešil. Podle jejich názoru je ustanovení §28a zákona o půdě aplikovatelné i na pozemky, které nespadají pod pojem upravený v §1 odst. 1 zákona o půdě. Je totiž zařazeno v části IV. zákona, v níž je upraven i zánik některých užívacích vztahů k pozemkům, a to i tehdy, nejde-li o pozemky zemědělské. Dovozují to z ustanovení §22 odst. 8 zákona, které stanoví, že pokud nedošlo mezi dosavadním uživatelem a vlastníkem nemovitostí, s výjimkou zemědělské půdy, k jiné dohodě, vznikne mezi nimi nájemní vztah, který lze kdykoli vypovědět. Z toho dovozují, že zákon o půdě se vztahuje i na pozemky, které nemají zemědělský charakter. Nelze proto podle nich dopad ustanovení §28a zákona o půdě vztahovat jen na pozemky, které splňují náležitosti §1 odst. 1 tohoto zákona. Vyslovený právní závěr soudu by znamenal, že by všichni vlastníci v případech, kdy jejich pozemky byly v užívání socialistických organizací a nebyly užívány k zemědělské či lesní činnosti, pozbyli nejen vlastnictví, ale i nároku na případnou náhradu. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyslovuje názor, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není po právní stránce zásadně významné, protože již existuje rozsudek Nejvyššího soudu v této věci, v němž je výklad použití ustanovení §28 odst. 1 zákona o půdě obsažen, a podle něhož může být toto ustanovení aplikováno jen za podmínky, že pozemek ke dni 1.7.1993 existoval a splňoval kriteria zemědělského pozemku podle §1 odst. 1 zákona o půdě. Tím padá argument ve prospěch přípustnosti dovolání, že totiž není znám rozsudek, který by tuto otázku řešil. Podle žalovaného není dán žádný z důvodů přípustnosti dovolání žalobců. Navrhl proto, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto. Ve věci samé vyslovuje názor, že ani ustanovení části čtvrté zákona o půdě nemají obecnou působnost a týkají se jedině vztahů k zemědělskému majetku. Pokud se žalobci dovolávají ustanovení §22 odst. 8 zákona o půdě, i toto ustanovení se vztahuje jen na zemědělský majetek.
Dovolání bylo podáno včas a splňuje formální náležitosti stanovené zákonem. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností, která je dána podle §237 odst. 1 písm.c) občanského soudního řádu (o.s.ř.) za předpokladu, že dovolací soud dospěje k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Otázkou, na který majetek se vztahuje právní úprava, provedená ustanovením §28a odst. 1 o.s.ř., se dovolací soud již podrobně zabýval ve svém předchozím rozsudku v této věci a dospěl k závěru, že ustanovení zákona lze aplikovat jen v rozsahu, na nějž se zákon vztahuje. Jeho zvláštní ustanovení §30, podle něhož se zákon vztahuje i na majetek, který měl zemědělský charakter přede dnem účinnosti zákona,tj. v době, kdy přešel na stát nebo na právnickou osobu, v dané věci použít nejde, protože je omezeno jen na právní vztahy podle druhé části zákona o půdě, tj.na institut vydávání pozemků. O nároku žalobců na vydání pozemků podle §9 zákona o půdě však v této věci nejde. Soudy prvého i druhého stupně se tímto výkladem dovolacího soudu řídily, a z tohoto hlediska proto nemá rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Dovolací soud však se ve svém předchozím rozsudku nezabýval novým argumentem žalobců, kteří okolnost, že zákon o půdě se vztahuje i na nezemědělský majetek, dovozují z §22 odst. 8 tohoto zákona. K výkladu tohoto ustanovení proto připustil dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to v rámci důvodů uplatněných v dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud tedy posoudil právní názor dovolatelů, že pokud §22 odst. 8 zákon o půdě upravuje právní vztahy mezi vlastníkem nemovitostí s výjimkou zemědělské půdy, je nutno dovodit, že tím obecně upravuje právní vztahy k pozemkům nezemědělským. Tak tomu ovšem není.
Úvaha, že zákon se vztahuje (s výslovnou výjimkou uvedenou v §30 pro účely vydání nemovitostí, jež přešly na stát nebo na právnickou osobu, podle §9 a násl. zákona o půdě) jen na majetek zemědělský, není ustanovením §22 odst. 8 zákona o půdě nijak dotčena. I toto ustanovení se totiž vztahuje na majetek zemědělský, jakým jsou budovy a jiné stavby, a na pozemky nezemědělské, jež lze podřadit pod §1 odst. 1 písm. b) a c) zákona o půdě, případně - pro účely jejich vydání podle druhé části tohoto zákona - i ty pozemky, na něž se vztahuje §30 zákona. Okolnost, že v §22 odst. 8 (v nyní platném, znění) se upravují zvlášť právní vztahy k jiným než zemědělským pozemkům, je dána novelizací původního textu zákona. V původním znění zákona o půdě byl vznik nájemního vztahu ze zákona upraven v §22 odst. 2 jednotně ke všem nemovitostem, na něž se zákon vztahoval, tj. jak k zemědělské půdě, tak k ostatnímu nemovitému zemědělskému majetku. Zákonem č. 93/1992 Sb., jímž byl zákon o půdě novelizován, byla tato úprava rozdělena zvlášť pro zemědělskou půdu, a novým ustanovením odstavce 7 zvlášť pro ostatní zemědělský majetek. u nějž se např. nepožadovala roční výpovědní lhůta. Pokud tedy v tomto odstavci (dnes odstavec 8) byl upraven vznik nájemního vztahu s výjimkou zemědělské půdy, stalo se tak jen proto, že nájemní vztah k zemědělské půdě byl upraven v odstavci 2 jiným způsobem. Ani toto ustanovení, ani ustanovení §28b odst. 1 zákona o půdě nelze proto vztahovat na majetek, který nesplňoval kriteria stanovená v §1 odst. 1 zákona o půdě.
Pokud dovolatelé vyslovují názor, že podle uvedeného výkladu by všichni vlastníci pozemků, jež nebyly užívány k zemědělské či lesní činnosti, byli připraveni o vlastnictví, i o náhradu dle zákona o půdě, nelze s takovýmto výkladem souhlasit. Poněvadž podle zjištění soudu uvedené pozemky přešly v roce 1965 na stát podle vládního nařízení č. 15/1059 Sb., měli žalobci jako ostatní oprávněné osoby podle zákon č. 403/1990 Sb., a podle ustálené judikatury, kterou sami zmiňují, i podle zákona o půdě, nárok na jejich vydání, případně na náhradu, pokud by vydány být nemohly. Názor, že jim je tímto výkladem odnímáno vlastnické právo, není namístě proto, že vlastnické právo bylo odňato jejich právnímu předchůdci shora uvedeným postupem. V ostatním lze odkázat na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a odůvodnění předchozího rozsudku dovolacího soudu.
Protože dovolací soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu správným, dovolání podle §243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř. zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu jeho nákladů podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Náhrada spočívá v odměně právního zástupce podle §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., advokátní tarif, snížené při jednom úkonu advokáta na jednu polovinu, tj. 5.000 Kč, a paušální částce hotových výdajů 75 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r. předseda senátu