ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.187.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 187/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatele S., s. a z. d., s.r.o., zastoupeného advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 3. 7. 2003, sp. zn. 24 Co 185/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 60/2000 (žalobce A. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému S., s.r.o., zastoupenému JUDr. Z. G., o vyklizení nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 19. 1. 2000, se žalobce domáhal, aby po posouzení toho, že je neplatná nájemní smlouva z 2. 1. 1993, svědčící žalované společnosti s ručením omezeným, bylo žalované uloženo vyklidit do 3 dnů od právní moci rozsudku stavbu na pozemku parc. č. 396/2 v katastrálním území Č. Žalobce poukazoval na to, že uvedená nájemní smlouva, uzavřená žalovanou společností s J. V., nelze považovat za platnou, protože k ní nebyl dán souhlas příslušným správním orgánem podle ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb. Naproti tomu žalobce uzavřel se správcem konkursní podstaty úpadce J. V. – JUDr. J. R. řádnou kupní smlouvu ze 17. 8. 1999 ohledně budovy na pozemku parc. č. 396/2 (o výměře 1603 m2) v katastrálním území Č., zapsaných na listu vlastnictví č. 10460 u Katastrálního úřadu v K.
Žalovaná společnost s ručením omezeným navrhla zamítnutí žaloby. Podle jejího názoru „nebyla nájemní smlouva z 2. 1. 1993 uzavřena a ani nemohla být uzavřena v režimu zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a pronájmu nebytových prostor, neboť předmětem pronájmu tu nebyly nebytové prostory, ale nemovitost jako celek. Jde tu o stodolu, jejíž nájem a pronájem zcela podléhá režimu §663 a násl. občanského zákoníku“. Podle názoru žalované nepodléhala smlouva o nájmu z 2. 1. 1993 schvalovacímu procesu příslušného odboru obchodu a služeb městského úřadu. Předmětem nájmu tu nejsou nebytové prostory, ale nemovitost jako celek, uzavření smlouvy nepodléhalo schválení místním správním orgánem, takže absence tohoto schvalovacího úkonu nemohla vyvolat neplatnost smlouvy. Pokud jde o žalobcem uváděnou nájemní smlouvu z 2. 1. 1993, šlo v ní o zpřesnění nájemní smlouvy z 1. 7. 1992, která obsahovala i předkupní právo nájemce na předmět nájemní smlouvy. Žalobce se při uzavírání kupní smlouvy v roce 1999 vůbec neseznámil s právním stavem nemovitosti. Žalovaná společnost s ručením omezeným zaplatila také nájemné podle uvedené nájemní smlouvy jednorázově na celé období nájmu (na 25 roků).
Okresní soud v Kutné Hoře rozhodl o žalobě žalobce rozsudkem z 30. 9. 2002, čj. 4 C 60/2000-103. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalobnímu návrhu žalobce vyhověno a žalované společnosti s ručením omezeným bylo uloženo vyklidit a vyklizené předat žalobci do 3 měsíců od právní moci rozsudku hospodářskou budovu nacházející se na stavebním pozemku č. 396/2 v katastrálním území Č. Žalované společnosti bylo uloženo uhradit žalobci na náhradu nákladů řízení 10.343 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že nárok žalobce je po právu, neboť bylo prokázáno, že se stal vlastníkem sporné nemovitosti a to pozemkové parcely č. 396/2 v katastrálním území Č a hospodářských budov na ní postavených. Soud prvního stupně měl za prokázáno, že právní předchůdce žalobce A. B. – J. V. se stal vlastníkem sporných nemovitostí teprve na základě rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v K. z 26. 4. 1999 podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a tedy nájemní smlouva z 2. 1. 1993 byla uzavřena v době, kdy J. V. nebyl vlastníkem předmětných nemovitostí a neměl tedy ani právo s těmito nemovitostmi nakládat.
O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §142 občanského soudního řádu.
O odvolání žalované společnosti s ručením omezeným proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně z 30. 9. 2002 rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 3. 7. 2003, sp. zn. 24 Co 185/2003. Uvedeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku ve věci samé (označeném I.), týkajícím se uložení povinnosti vyklidit žalobcem uváděné nemovitosti, a to v tomto znění formulovaném odvolacím soudem: „Žalovaný je povinen vyklidit a vyklizenou předat žalobci hospodářskou budovu na stavební parcele č. 386/2 v katastrálním území Č. do tří měsíců od právní moci rozsudku“. Ve výroku o nákladech řízení (označeném II.) byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v tomto rozsahu byla věc ještě vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po doplnění dokazování opakovaným výslechem svědka JUDr. J. R., správce konkurzní podstaty úpadce J. V., učinil odvolací soud shodná zjištění jako soud prvního stupně. Žalobce je vlastníkem hospodářské budovy bez čísla popisného, stojící na pozemku parc. č. 396/2 v katastrálním území Č., na základě kupní smlouvy ze 17. 8. 1999 (jejíž právní účinky nastaly vkladem do katastru nemovitostí dnem 6. 10. 1999), kterou uzavřel jako kupující s JUDr. J. R., správcem konkursní podstaty úpadce J. V., jako prodávajícím. Na majetek J. V. byl prohlášen konkurs Krajským obchodním soudem v Praze pod sp. zn. 98 K 11/97 s právními účinky dnem 30. 1. 1998; správcem konkursní podstaty byl soudem ustanoven JUDr. J. R.
V době, kdy byl na úpadce J. V. prohlášen konkurs, uplatnil J. V. u Okresního pozemkového úřadu v K. restituční nárok, týkající se i nemovitostí, o něž jde v tomto soudním řízení. Okresní pozemkový úřad v K. rozhodl o tomto restitučním nároku J. V. dne 26. 4. 1999 (pod čj. 917/91) a toto rozhodnutí nabylo právní moci 29. 5. 1999. Tímto rozhodnutím bylo určeno také, že oprávněná osoba J. V. je vlastníkem hospodářské budovy na pozemku parc. č. 396/2 v katastrálním území Č.
V době, kdy J. V. uzavíral 12. 1. 1993 se žalovanou společností S. nájemní smlouvu však pouze ještě jen uplatňoval svůj restituční nárok. Měl sice s povinnou osobou (J., spotřebním družstvem v Č.); dohodu o vydání nemovitostí (týkající se i nemovitostí, o něž jde v tomto řízení); šlo však o dohodu, která podléhala schválení pozemkovým úřadem; dohoda tu ovšem pozemkovým úřadem schválena nebyla, protože od této dohody její účastníci odstoupili. J. V. při uzavírání smlouvy z 2. 1. 1993 (jíž byl zrušen smluvní vztah, založený mezi účastníky ohledně předmětné nemovitosti dne 1. 7. 1992) nebyl jako nevlastník oprávněn uvedené nemovitosti v katastrálním území Č. žalované společnosti pronajmout.
Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že nájemní smlouva z 2. 1. 1993 nepředstavuje právní titul užívání budovy na pozemku parc. č. 396/2 v katastrálním území Č. Žalovaná společnost S., s.r.o., nemá proto žádný právem uznaný důvod k užívání této nemovitosti a užívá ji neoprávněně, když nájemní smlouva, od níž žalovaná společnost odvozuje svůj právní titul užívání nemovitosti, je podle názoru odvolacího soudu neplatná. Odvolací soud nesdílel ani právní názor žalované společnosti, že by J. V. při uzavírání nájemní smlouvy byl oprávněným držitelem nemovitosti, neboť (zejména vzhledem k obsahu dohody o vydání nemovitostí ze 17. 3. 1992) nemohl být, podle názoru odvolacího soudu, v dobré víře, že mu nemovitost patří.
Odvolací soud proto výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, když pouze zpřesnil formulaci tohoto výroku. Zrušen však byl výrok o nákladech řízení a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude rozhodnuto o těchto nákladech.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalovanou společnost S., s.r.o., v řízení zastupovala, dne 8. 9. 2003 a dovolání ze strany žalované bylo předáno v pondělí dne 10. 11. 2003 na poště k doručení Okresnímu soudu v Kutné Hoře, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 (s přihlédnutím k ustanovení §57 odst. 2) občanského soudního řádu.
Dovolávající se společnost s ručením omezeným ve svém dovolání navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání dovolatelky vyplývalo, že má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka pokládala především za nesprávný právní názor odvolacího soudu, že právní předchůdce žalobce J. V. uzavřel nájemní smlouvu z 2. 1. 1993 se žalovanou společností jako nevlastník. Dovolatelka zdůrazňovala, že nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, byly vydány J. V. již 17. 3. 1992 (dnem podpisu dohody o vydání nemovitostí, uzavřené s J., spotřebním družstvem v Č.) a od tohoto okamžiku s ní nakládal jako s vlastní věcí plným vlastnickým právem a jako vlastník nemovitostí plnil také své povinnosti daňové vůči státu. Dovolatelka pokládala za nesprávný názor, vyslovený v tomto řízení správcem konkursní podstaty, postižené později uvaleným konkursem na majetek J. V., že i tento úpadce vedl nemovitosti, o něž v tomto řízení jde, jen „jako nárok a nikoli jako majetek“; toto tvrzení správce konkursní podstaty nebylo v řízení nijak doloženo a bylo rovněž v rozporu s údaji J. V.
V dohodě ze 17. 3. 1972, uzavřené mezi J. V. a J. Č., bylo sice citováno ustanovení §9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ale na straně J. V. nebylo možné z tohoto odkazu odvíjet to, že žalovaná společnost s ručením omezeným nebyla v držbě nemovitostí v dobré víře po uzavření nájemní smlouvy s J. V., protože tímto odkazem ve smlouvě mezi J. V. a J. Č. bylo dáno jen to, že dohoda o vydání nemovitostí podléhá schválení pozemkovým úřadem. Dovolatelka je naopak toho názoru, že neschválení dohody příslušným orgánem státní správy podle zákona č. 229/1991 Sb. nezakládá neplatnost smlouvy mezi J. V. a žalovanou společností s ručením omezeným.
Dovolatelka byla také toho názoru, že nebyla správně posouzena ta okolnost, že odstoupení od smlouvy od dohody o vydání věcí ze 17. 3. 1992, učiněné nikoli účastníkem této dohody J. V., ale správcem konkursní podstaty po uvalení konkursu na majetek úpadce J. V., nebylo po právu, protože toto odstoupení od dohody nebylo v kompetenci správce konkursní podstaty, neboť prohlášením konkursu nepozbyl úpadce právní subjektivitu a správce konkursní podstaty mohl činit pouze úkony směřující ke správě majetku úpadce a k realizaci tohoto majetku. V této souvislosti dovolatelka vyslovovala názor, že pokud tu došlo k platnému odstoupení od smlouvy od dohody o vydání nemovitostí a nová dohoda by nebyla uzavřena, pak by byl obnoven restituční nárok D. V., matky J. V., jako oprávněné osoby. Z toho dovolatelka dovozovala, že rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v K., čj. PÚ/233/99, bylo vadné, neboť bylo vydáno v rozporu se zákonem č. 229/1991 Sb.; soudy obou stupňů potom v tomto soudním řízení pochybily, když ve svém rozhodnutí vycházely z uvedeného rozhodnutí pozemkového úřadu.
Podle názoru dovolatelky byla soudy obou stupňů nesprávně vyřešena i otázka oprávněné držby v době mezi sjednáním dohody o vydání nemovitostí a schválením této dohody pozemkovým úřadem (popřípadě vydáním rozhodnutí tohoto úřadu o vlastnictví oprávněné osoby) a také otázka rozsahu oprávnění správce konkursní podstaty činit za úpadce hmotněprávní úkony směřující ke zrušení dohody o vydání nemovitostí ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovoláni i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 4 C 60/2000 Okresního soudu v Kutné Hoře), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud ve svém rozhodnutí z 3. 7. 2003 (sp. zn. 24 Co 185/2003 Krajského soudu v Praze) poukazoval zejména na ustanovení §37 odst. 2 občanského zákoníku a na ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §37 odst. 2 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že nemožnost plnění může být fyzická, ale i nemožnost právní.
Podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je třeba nárok podle tohoto zákona uplatnit u pozemkového úřadu a zároveň vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí. Povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou do 60 dnů od podání výzvy dohodu o vydání nemovitostí. Dohoda podléhá schválení pozemkovým úřadem formou rozhodnutí ve správním řízení (§9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.). Nedojde-li k dohodě o vydání nemovitostí, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad (§9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo zdůrazněno (na str. 111 /245/), že písemná dohoda, uzavřená mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání nemovitostí, podléhá vkladu do katastru nemovitostí (ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 265/1992 Sb.).
Podle ustanovení §663 občanského zákoníku nájemní smlouvou pronajimatel přenechává za úplatu nájemci věc, aby ji dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral užitky. Ze znění tohoto ustanovení vyplývá, že pronajimatel musí být oprávněn s předmětem nájmu disponovat; pronajimatelem je nepochybně vlastník věci; pokud jde o osobu odlišnou od vlastníka, muselo by jeho oprávnění věc pronajmout vyplývat buď z právní úpravy anebo z úpravy smluvní; není-li oprávnění pronajimatele věc pronajmout dána zákonem či smluvní úpravou, nejde tu o nájemní smlouvu ve smyslu ustanovení §663 občanského zákoníku.
V rozhodnutích uveřejněných pod č. 48/2004 a pod č. 63/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo také zevrubně vysvětlena otázka přípustnosti zpeněžení majetku, patřícího do konkursní podstaty, a to i prodejen mimo dražbu (srov. §27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byl zaujat právní názor, že v řízení, v němž se žalobce domáhá vyklizení nemovitosti, může soud předběžně posoudit otázku platnosti smluv, i když účastníky řízení nejsou všechny osoby, které smlouvu uzavřely.
Dovolací soud z těchto uváděných ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel i v tomto případě. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že z těchto ustanovení právních předpisů i citovaných právních závěrů vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolávající se společnosti s ručením omezený. Nebylo proto možné přisvědčit názoru dovolatelky, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože odvolací soud, jak již bylo shora uvedeno, neřešil svým rozhodnutím ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně, musel dovolací sodu dospět k závěru, že u dovolání dovolateleky nejsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle některého jiného ustanovení téhož právního předpisu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Ohledně úhrady nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně zbývá ještě soudu prvního stupně rozhodnout o nich ve smyslu zrušovacího výroku rozsudku Krajského soudu v Praze z 3. 7. 2003, sp. zn. 24 Co 185/2003, označeném I.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. prosince 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu