ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1876.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1876/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a) MUDr. P. Ř., b) J. C., c) M. C., d) D. C., všichni žalobci zastoupeni advokátem, proti žalovanému České republice – Ministerstvu vnitra České republiky se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o vyklizení nemovitostí oproti vyplacení částky 363.151,- Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 11/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 5. 2004, č. j. 5 Co 887/2004-467, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 3. 2004, č. j. 16 C 11/2004-447, kterým bylo žalovanému uloženo do 15-ti dnů od právní moci rozsudku vyklidit a předat (do podílového spoluvlastnictví, podle určených dílů) žalobcům dům č.p. 191 s pozemky parc. č. 314 (zast. plocha a nádvoří) a 315/2 (zahrada) včetně příslušenství, vše v k. ú. Č.; to proti povinnosti žalobců zaplatit, v částkách adekvátních spoluvlastnickým podílům, žalovanému celkem 363.151,- Kč v téže lhůtě. Žádnému účastníku nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že řízení je postiženo vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (měl být proveden revizní znalecký posudek, navržený žalovaným) a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci spatřoval zejména
- v mylné aplikaci §399 odst. 2 občanského zákoníku (dále „o. z.“) ve znění platném v době uzavření rozhodné smlouvy z 8. 2. 1988 (uzavřené mezi prvním žalobcem a právní předchůdkyní dalších žalobců jako převodci a státem jako nabyvatelem); odvolací soud nezohlednil, že zaplacená kupní cena nebyla dohodnuta, ale stanovena cenovým předpisem;
- v nepřípustné argumentaci žalobců cenovým rozdílem; ti obdrželi více, než stanovil cenový předpis, a dokonce žádali o další navýšení kupní ceny;
- posledně zmíněné jednání žalobců navíc odporuje dobrým mravům.
Žalovaný žádal, aby dovolací soud přiznal takto nastoleným otázkám zásadní právní význam a aby poté zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli ve vyjádření k dovolání jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný podal dovolání včas; před případným posouzením dovolacích důvodů však musel vyřešit otázku, zda je dovolání přípustné. Vzhledem ke konformitě rozsudků nižších instancí, jak byly vydány po kasačním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2003, totiž přicházela v úvahu jen přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu - dále „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
V případě přezkumu z hlediska přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku nebylo možné zohlednit ryze procesní námitku dovolatele (nedostatečné dokazování znaleckým posudkem), neboť tento druh přípustnosti dovolání se po věcné stránce, podle již konstantní judikatury dovolacího soudu, pojí jen s nesprávným právním posouzením věci (srov. též dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Ale ani ostatní tvrzení dovolatele nevykazují znaky pro věc určující právní otázky ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Poněvadž dovolací soud již vyslovil k věci závazný právní názor, a námitky dovolatele byly obsahově shodné s jeho argumentací v průběhu řízení, odkazuje dovolací soud podstatnou měrou na odůvodnění svého výše zmíněného kasačního usnesení. Přesto považuje za vhodné alespoň ve stručnosti k dovolacím námitkám uvést následující:
- dovolatel opomněl, že podle tehdejšího znění §399 odst. 2 o. z. nesměla dohodnutá cena koupené věci přesahovat cenu stanovenou podle cenových předpisů; šlo tedy nikoli o cenu pouze stanovenou cenovým předpisem, ale o cenu, jejíž horní hranice byla v intencích tehdejší právní regulace limitována cenovým předpisem (jak již vysvětlil i soud odvolací);
- právnímu posouzení věci není na závadu, že na základě kupní smlouvy z 8. 2. 1988 obdrželi převodci více, než měli dostat v případě náležité aplikace cenového předpisu – neplatnost smlouvy pro překročení cenového limitu (zde překročení podstatné, o více než 50 %) nebyla vázána na prospěch či škodu některého z účastníků smlouvy; ostatně při aplikaci pouze cenové vyhlášky č. 128/1984 Sb., k čemuž nepřímo mířila tvrzení dovolatele, by opět nastoupil následek neplatnosti smlouvy (a z hlediska vyhlášky č. 90/1984 Sb., o správě národního majetku, by byl poškozen stát);
- argument o případné kontradikci jednání žalobců a dobrých mravů (§3 odst. 1 o. z.) přiléhavě, a to na podkladě důkazních zjištění první instance, vyvrací odvolací soud v závěru svého odůvodnění rozsudku; cenový prospěch převodců ze smlouvy byl více než kompenzován skutečností, že tito byli vystaveni nátlaku ze strany orgánů tehdejší Státní bezpečnosti, bez něhož by k převodu nedošlo.
Podmínka přípustnosti dovolání (zásadní právní význam napadeného rozsudku) podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. tedy nebyla vzhledem ke správnému hmotněprávnímu posouzení věci odvolacím soudem, nepříčícímu se ani konstantní judikatuře, naplněna a dovolací soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
Žalobci se sice stali v řízení úspěšnou stranou, ale náklady za písemné vyjádření k dovolání jejich právní zástupce neúčtoval a dovolací soud – s přihlédnutím k předchozímu vzdání se práva na náhradu nákladů řízení touto procesní stranou – rozhodl, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů v této fázi řízení právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. února 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu