ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1889.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1889/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání M. Š., zast. advokátem, podanému proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2004, sp. zn. 30 Co 146/2004, (v právní věci žalobkyně V. Š. proti žalovanému M. Š., zast. advokátem, o určení spoluvlastnictví k bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 155/2001) takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27.4. 2004, č.j. 30 Co 146/2004-60 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 27.4. 2004 pod č.j. 30 Co 146/2004-60 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9.12. 2003, č.j. 32 C 155/2001-46, kterým prvoinstanční soud určil, že žalobkyně je podílovým spoluvlastníkem bytu č. 1507/2, včetně spoluvlastnického podílu id. 592/7794 na společných částech domu čp. 1507 a spoluvlastnického podílu id. 592/7794 na pozemku č. 2575, vše zapsáno v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu P. na listu vlastnictví č. 3191 pro obec P. a kat. úz. N. s tím, že její spoluvlastnický podíl činí ideální jednu polovinu.
Soudy obou instancí při svém rozhodování vycházely z nesporných skutkových zjištění, podle kterých se žalovaný ještě před uzavřením manželství se žalovanou stal členem bytového družstva, které mu rovněž před uzavřením manželství přidělilo sporný byt a uzavřelo s ním dohodu o užívání bytu. Vzhledem k tomu, že ke všem těmto skutečnostem došlo před účinnosti zák. č. 509/1991 Sb., vzniklo žalovanému jako výlučnému členu družstva právo osobního užívání družstevního bytu, které se uzavřením manželství dne 7.7. 1990 změnilo na právo společného užívání bytu manžely ve smyslu ustanovení §176 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění. Nevzniklo však společné členství v družstvu ve smyslu ustanovení §175 odst. 2 obč. zák. v tehdy platném znění. Ve smyslu ustanovení §871 odst. 1 zákona č. 509/1991 Sb. se pak toto právo změnilo na společný nájem, přičemž členem družstva i nadále zůstal pouze žalovaný. Dotčené bytové družstvo následně uzavřelo (v souladu s ustanovením §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů) smlouvu o převodu družstevního bytu výlučně se žalovaným. Tato dohoda o převodu bytu do vlastnictví člena byla uzavřena dne 29.4. 1997, ještě za trvání manželství účastníků, které bylo pravomocně rozvedeno ke dni 2.12. 1997.
Na tomto skutkovém základu dospěl odvolací soud k právnímu závěru, podle kterého sporný byt (spolu s odpovídajícím majetkovým podílem na domu) nabytý žalovaným za trvání manželství spadá do režimu bezpodílového spoluvlastnictví manželů podle ustanovení §143 občanského zákoníku ve znění do 31.12. 1997. Bezpodílové spoluvlastnictví účastníků nebylo zúženo dohodou ve smyslu ustanovení §143a obč. zákoníku účinného ke dni 2.5. 1997, kdy nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva žalovaného k bytu do katastru nemovitostí, ani nebylo soudem zrušeno postupem podle §148 odst. 2 obč. zákoníku v tehdy platném znění. Pokud tedy bezpodílové spoluvlastnictví v rozhodné době existovalo, je při posouzení jeho rozsahu nutné vycházet z ustanovení §143 obč. zák., které taxativně vymezuje věci, jež jsou z masy BSM vyloučeny. Nabytí bytové jednotky postupem podle ustanovení §23 zák. č. 72/1994 Sb. takovouto výjimkou není a toto ustanovení není ani ustanovením speciálním ve vztahu k §143 obč. zák. Pokud tedy za trvání manželství jeden z manželů jako výlučný člen družstva uzavře podle citovaného ustanovení dohodu o převodu družstevního bytu, stane se spoluvlastníkem i druhý z manželů, neboť bytová jednotka se stává součástí BSM (nyní již SJM).
Jako důvodnou odvolací soud neuznal ani námitku žalovaného stran smluvní autonomie, která byla vznesena v souvislosti se smlouvou o vypořádání BSM účastníků. Tuto dohodu nelze považovat za smlouvu o zúžení BSM podle ustanovení §143a obč. zákoníku a jako taková nemohla mít dopad na výše uvedený právní závěr. Na základě těchto právních úvah odvolací soud potvrdil rozsudek nalézacího soudu, který určil spoluvlastnické právo žalobkyně k ideální jedné polovině předmětu sporu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Podle dovolatele je zákon č. 72/1994 Sb. speciální právní normou upravující převody bytů do osobního vlastnictví, a to včetně §23 citovaného zákona, podle kterého nabývá byt do vlastnictví pouze ten z manželů, který je členem bytového družstva. Tato zvláštní norma upravuje transformaci družstevních práv a sporný byt byl proto zcela oprávněně převeden do jeho výlučného vlastnictví. Výklad podle kterého byla bytová jednotka převedena do SJM by znamenal bezdůvodné zvýhodnění druhého z manželů.
K tomuto dovolání podala žalobkyně vyjádření, ve kterém uvádí, že uplatněnou žalobou se nedomáhala žádné majetkové výhody, která by jí nenáležela. Žalobkyně chtěla pouze odvrátit hrozbu vystěhování ze sporného bytu, který nyní užívá společně s dětmi účastníků.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolání bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným v dovolacím řízení advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), bylo podáno ve lhůtě určené v §240 odst. 1 o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Uplatněné dovolání je rovněž přípustné, a to podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., podle kterého je založena přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (a proti usnesení odvolacího soudu), kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tato situace nastala v předmětné věci, kdy Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodoval dvakrát, přičemž byl při svém pozdějším (opačném) rozsudku ze dne 9.12. 2003, čj. 32 C 155/2001-46 vázán právním názorem obsaženým ve zrušujícím usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.5. 2003, čj. 21 Co 132/2003-34. Dovolací soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§242 odst. 1,3 o.s.ř.), když nezjistil žádné vady ve smyslu ustanovení §229 odst. l o.s.ř.
Předmětem dovolacího řízení je otázka, zda nabytí bytové jednotky (spolu se souvisejícím podílem na domu) postupem podle ustanovení §23 zák. č. 72/1994 Sb. manželem, který je výlučným členem bytového družstva ústí do vzniku jeho výlučného vlastnického práva k předmětu převodu, nebo zda dojde k založení spoluvlastnického práva obou manželů ve smyslu §143 občanského zákoníku. Odvolací soud se přiklonil k zařazení sporných nemovitostí do režimu společného jmění manželů (SJM), s tímto názorem však nelze souhlasit.
Podle ustanovení §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. o vlastnictví bytů: „Byt v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva, jehož nájemcem je fyzická osoba - člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva.“ Podle názoru dovolacího soudu je toto ustanovení nutné považovat za úpravu speciální k obecné úpravě nabývání majetku za trvání manželství obsažené v ustanovení §143 občanského zákoníku. Citované ustanovení zákona č. 72/1994 SB. jasně a jednoznačně zakotvuje převod do vlastnictví pouze toho z manželů, který je členem družstva. Přednost této zvláštní úpravy nelze překlenout žádným právním výkladem.
Dotčené bytové družstvo proto nijak nepochybilo, když sporný byt převedlo do vlastnictví žalovaného, který byl výlučným členem družstva. Oprávněnost takového postupu ostatně Nejvyšší soud ČR dovodil už v rozsudku ze dne 13.4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1668/2003, ve kterém vycházel z konstrukce transformace členského podílu. Podle citovaného rozhodnutí: „Družstevní byt v domě ve vlastnictví bytového družstva není ve vlastnictví člena bytového družstva, nicméně členský podíl, který může být předmětem převodu nebo dědění, má majetkovou hodnotu, jejíž cena se stanoví jako cena obvyklá, tj. cena, kterou by bylo možno za převod členského podílu v rozhodné době a místě dosáhnout (rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 2428/2000, publikovaný pod č. C 1528 ve svazku 21 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Je-li členem bytového družstva jen jeden z manželů, v případě zániku manželství členský podíl připadá ze zákona tomuto manželovi. Z uvedeného jasně vyplývá, že zákon v těchto případech chrání majetková práva toho, kdo získal právo na uzavření zmíněné dohody před uzavřením manželství; členský podíl, pokud má majetkovou hodnotu, lze považovat za jeho majetek. Nevzniklo-li společné členství manželů v bytovém družstvu, pak byt [jednotka ve smyslu §2 písm. h) zákona o vlastnictví bytů], který nabyl do vlastnictví podle §23 odst. 1 věta první zákona o vlastnictví bytů a §24 zákona č. 42/1992 Sb., ten z manželů, který se stal členem družstva, není ve společném jmění manželů.“
V souzené věci byl členem bytového družstva jen žalovaný, který také byl jako člen výlučně oprávněn vyzvat družstvo k převodu bytu do vlastnictví. Dovolací soud si je vědom toho, že výslovná úprava transformace výlučného majetku jednoho z manželů („majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela“) - tvořící výjimku z masy majetku spadající do SJM – byla do znění §143 občanského zákoníku vnesena až zákonem č. 91/1998 Sb. s účinností k 1.8. 1998, nemůže však pominout, že toto právní východisko bylo judikaturou plně osvojeno již dříve.
Dovolací soud proto nemohl souhlasit s právním názorem přiznávajícím žalobkyni spoluvlastnické právo k předmětu sporu. K vyjádření žalobkyně argumentující hrozící sociální situací pro její osobu a její děti, dovolací soud uvádí, že tyto námitky nebylo možné v dané právní úvaze zohlednit, ale jistě mohou být předloženy v eventuelním řízení o vyklizení sporného bytu.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud nemohl napadené rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nezbylo mu proto, než jej v souladu s citovaným ustanovením zrušit. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu nedopadají na rozhodnutí soudu nalézacího, který svůj původní právní názor změnil až poté, co k tomu byl zavázán soudem odvolacím, vrací se věc v souladu s ustanovením §243b odst. 3 o.s.ř. k dalšímu řízení odvolací instanci.
V tomto dalším řízení bude odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu