ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.189.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 189/2005-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce JUDr. T. H., proti žalovanému LBD P. 10, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu družstevního bytu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 525/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25.2.2004, č.j. 11 Cmo 284/2003-56, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25.2.2004, č.j. 11 Cmo 284/2003-56, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.5.2003, č.j. 49 Cm 525/98-43 jako soudu prvního stupně. Uvedeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému uzavřít se žalobcem smlouvu o převodu družstevního bytu č. 11 v 5. podlaží, domu č.p. 680, R. ul., P. 10, do vlastnictví žalobce.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, podle nichž dědeček žalobce J. H. byl od 21.3.1924 členem Obecně prospěšného družstva, později LBD v P. a po jeho smrti byl nepatrný majetek vydán pozůstalé manželce A. H. a LBD v P. bylo přikázáno uvolnit členský podíl k volné dispozici pozůstalé manželce. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že po smrti babičky žalobce zůstatková hodnota členského podílu ve výši 100,- Kč přešla dědictvím na pozůstalého syna Z. H. (otce žalobce). Na základě osvědčení bývalého ONV v P. 10 – odboru bytového hospodářství ze dne 29.5.1986 dále zjistil, že Z. H. se stal uživatelem předmětného bytu po matce A. H. a žije zde sám. Též bylo prokázáno, že po smrti žalobcova otce bylo usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28.6.1995 zastaveno řízení o projednání dědictví a majetek nepatrné hodnoty byl vydán pozůstalému synovi JUDr. T. H., který dopisem ze dne 17.12.1994 uplatnil u žalovaného družstva nárok na převedení bytu do vlastnictví člena družstva. Soudy obou stupňů dále vzaly za prokázané, že dopisem ze dne 10.1.1995 LBD P. 10 vyzvalo k vyklizení bytu, neboť otec žalobce nebyl členem družstva. Dospěl k závěru, že prarodičům žalobce vzniklo právo společného užívání předmětného bytu podle ustanovení §179 odst. 1 o.z. platného od 1.4.1964 a po smrti J. H. se stala výlučnou uživatelkou předmětného bytu jeho pozůstalá manželka A. H. ve smyslu §180 odst. 1 o.z. v tehdy platném znění. Ztotožnil se rovněž z větší části s právním hodnocením soudu prvního stupně o tom, že otec žalobce Z. H. se po smrti své matky nestal automaticky členem družstva, nýbrž mu náležel pouze nárok na výplatu členského podílu, čemuž odpovídá i znění stanov LBD P. Na rozdíl od soudu prvního stupně však uzavřel, že otci žalobce po smrti jeho matky vzniklo právo užívat předmětný byt podle §179 odst. 1 v tehdy platném znění. Shodně se soudem prvního stupně vyslovil závěr, že pokud otec žalobce se nestal členem družstva LBD P., nemohl se stát ani členem žalovaného družstva při jeho vzniku 18.1.1993. Zaujal názor, že na žalobce tedy po smrti jeho otce nemohlo přejít členství v žalovaném družstvu a nevznikl mu tedy ani nárok na uzavření smlouvy o převodu předmětného bytu do jeho vlastnictví podle ustanovení §23 zákona č. 72/1994 Sb. v platném znění.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z existence otázky zásadního právního významu, za kterou považuje výklad odvolacího soudu nesoucí se k pojmu přechodu členství žalobce ze svých právních nástupců na svou osobu ve vztahu k původnímu družstvu. Tvrdil, že Lidová bytová družstva, která až do roku 1992 ve své podstatě družstvy nebyla (jednalo se pouze o subjekty, jejichž povinností bylo spravovat majetek, který patřil státu) se dnem 1.1.1992 změnila v souladu s obchodním zákoníkem v plnoprávná družstva mající vlastní majetek, s nímž jsou oprávněna samostatně hospodařit, avšak bez členské základny. Podle dovolatele smyslem právní úpravy bylo vytvořit rovné podmínky pro všechny, kteří v domech Lidových bytových družstev po právu bydleli. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15.,17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.), že však jde o dovolání v této věci nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Odvolací soud při posuzování důvodnosti žaloby správně vycházel z ustanovení §23 odst. 1, věty první zákona č. 72/1994 Sb. Podle něj byt v budově ve vlastnictví, popřípadě spoluvlastnictví bytového družstva (dále jen „družstvo“), jehož nájemce je fyzická osoba – člen družstva, lze převést jen tomuto členu družstva.
Z gramatického znění citovaného ustanovení tak předně plyne závěr, zaujatý již odvolacím soudem, podle něhož je třeba pro vyhovění žaloby směřující k uplatnění nároky plynoucí z tohoto ustanovení, splnit kumulativně obě podmínky, tedy jednak postavení fyzické osoby jako nájemce předmětného bytu, jednak status člena družstva. Odvolací soud správně dovodil, že žalobci svědčí pouze právo na výplatu členského podílu.
V otázce členství žalobce v družstvu vyjádřil pak shora uvedený závěr, podle něhož ani podle předpisů platných v době před přijetím novely občanského zákoníku č. 509/1991 Sb., ani podle stanov LBD v P. ze dne 28.7.1983, nemohlo spolu s právem na výplatu zůstatkové hodnoty členského podílu přejít automaticky na žalobce právo členství v družstvu.
Posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu při řešení výše uvedené otázky tak souvisí s postojem k právní úpravě z let padesátých tendující k omezování samostatného postavení lidových družstev. Proti tomu dovolatel staví ústavně právními předpisy zaručený požadavek rovnosti subjektů povolaných k uplatnění svého práva. Poukazuje zejména na historické aspekty tohoto případu, když předmětný byt se nachází v domě vystavěném Obecně prospěšným družstvem v roce 1924, jehož členy byli jeho prarodiče. Po razantní změně právního řádu po roce 1952 bylo toto družstvo transformováno a následně sloučeno do LBD P. Jeho právní povaha se svým obsahem blížila bytům ve státním vlastnictví a nikoli bytům družstevním. To mimo jiné způsobovalo, že nedocházelo k dědění členství, ale k přechodu užívacího práva, za souhlasu orgánů státní správy. Přesto však v dědických řízeních byl členských podíl v LBD P. předmětem dědického práva. Dovolatel akcentuje nerovné postavení, do něhož se původní členové družstva a jejich přímí potomci na straně jedné a uživatelé bytů v domech žalovaného, kteří tyto byty vyměnili za byty ve státním vlastnictví, fakticky dostali. Podle dovolatele smyslem právní úpravy, jak provedené obchodním zákoníkem, tak následně zákonem o transformaci družstev, měl zákonodárce na mysli vytvořit rovné podmínky pro všechny, kteří v domech lidových bytových družstev po právu bydleli. Rozhodnutí odvolacího soudu zůstalo na rovině pozitivně právní úpravy, kterou vyložila minulé složité období.
Dovolací soud nemá důvodu popírat argumentaci dovolatele vztahující se k charakteru lidových bytových družstev a stavebních bytových družstev. V tomto směru skutečně plyne ze zákonné úpravy, že práva plynoucí z členství ve stavebním družstvu typicky zahrnovala v případě stavebních bytových družstev jednak nárok na přidělení bytu orgánem družstva (po splnění zákonem stanovených předpokladů), právo majetkové povahy vážící se k členskému podílu (rubem čehož byla povinnost tento podíl složit) a konečně právo podílet se na správě družstva.
Ve vztahu k lidovým bytovým družstvům spočívala odlišnost ve způsobu přidělování bytů LBD, když tato byla přidělována v administrativním režimu správními orgány podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník. Zůstával nicméně zachován podíl na správě a řízení družstva, jakož i právo na výplatu členského podílu v případě zániku členství člena v LBD.
Už z uvedené pozitivněprávní úpravy je tak patrna distinkce, která byla zřejmě odůvodněna dobovými ideologickými názory.
Shora uvedené právní odlišné postavení členů stavebních bytových družstev a lidových bytových družstev byla však jistě zákonodárci známa v době přijetí zákona č. 72/1994 Sb. Pokud při formulaci předpokladů podmiňujících právo fyzické osoby zvolil shora uvedenou dikci v §23 odst. 1 větě první zákona, nezbývá zřejmě, než takovéto vymezení ve výkladové praxi respektovat. Mimochodem v této souvislosti dovolací soud zmiňuje, že touto cestou se ubírala i judikatura soudů vyšších stupňů. Tak kupříkladu v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. 14 Cmo 367/2003, publikovaném v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 4/2004, pod pořadovým číslem 75 byl vysloven právní závěr k přechodu členství zůstavitele na dědice členského podílu. Podle tam uvedené právní věty ustanovení §42 zákona č. 176/1990 Sb., o bytovém spotřebním a jiném družstevnictví, nedopadalo na členství v lidovém bytovém družstvu. Přechod členství zůstavitele na dědice členského podílu byl v lidovém bytovém družstvu možný, jen pokud to stanovy výslovně upravily.
Ve vztahu k projednávané věci dovolací soud připomíná, že z jednoznačné formulace ustanovení §23 odst. 1 větě první zákona plyne závěr zaujatý již soudy obou stupňů, o jejichž správnosti ani dovolací soud nemá pochybnosti, podle něhož předpokladem vzniku práva zde uvedeného je současné splnění obou podmínek, tedy nejen existence nájmu, ale rovněž existence členského poměru fyzické osoby k lidovému bytovému družstvu. Při absenci jedné z těchto podmínek nemůže být uvedený nárok úspěšně vymáhán. O takový případ jde v posuzované věci, kdy žalobci členství LBD P., resp. nyní LBD v P. 10, nevzniklo.
Dovolací soud se tedy ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu, že otec žalobce se nestal členem LBD P., proto ani na žalobce nemohlo po jeho smrti přejít členství v žalovaném družstvu. Lze též přisvědčit odvolacímu soudu, že žalobci nevznikl v dané věci nárok na uzavření smlouvy o převodu předmětného bytu do jeho vlastnictví. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neřeší otázku zásadního právního významu, když posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury.
Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný, žalovanému pak v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu