ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.1908.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 1908/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jedličky, CSc. v právní věci žalobce Obce V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému JUDr. J. C., správci konkurzní podstaty úpadce Ú. u. ř. v likvidaci, zastoupenému advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 5 C 285/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2004, č. j. 15 Co 464/2001-112, 115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně výše označeným rozsudkem (s doplňujícím usnesením ze dne 30. 3. 2004) změnil rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 30. 1. 1998, č. j. 5 C 285/93-70, a to tak, že žalovaný je povinen vyklidit budovu č. p. 38 se stavební parcelou č. 33 a budovu č. p. 70 se stavební parcelou č. 78, obojí v obci a k. ú. V. Žalovaný byl vůči žalobci zavázán k náhradě nákladů řízení před soudy obou nižších instancí; ve výroku o nákladech státu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Návrh žalovaného na připuštění dovolání ohledně otázky, zda nová výrobní hala (viz budova č. p. 70) podléhá režimu restituce či privatizace, byl zamítnut pro nedostatek zásadního právního významu.
Odvolací soud sice formálně změnil prvostupňový rozsudek ve výroku o meritu věci, sám však vysvětlil, že věcně se jedná o potvrzení napadeného rozsudku; formulace o jeho změně byla vyvolána odlišným zněním výroku v důsledku upřesnění petitu žaloby (označení nemovitostí) v odvolacím řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Označil v něm dovolací důvody podle §241 odst. 3 písm. b/, c/, d/ občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“), dovodil přípustnost dovolání podle §238 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. (vzhledem ke změně prvostupňového rozsudku odvolacím soudem), a přičítal nadále právním otázkám, ve věci určujícím, zásadní právní význam. V dovolacích námitkách se podává, že řízení s nedostatečným znaleckým dokazováním bylo završeno rozsudkem, který nemůže sloužit za podklad pro výkon rozhodnutí. Tvrdí se, že sporná výrobní hala je samostatnou věcí (nikoli přístavbou), a že vzhledem ke svému stavebnímu charakteru i k období, v němž byla vystavěna, nemohla přejít na žalující obec ve smyslu §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Dovolatel žádal, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v otevřené lhůtě. Dovolací řízení bylo s ohledem na datum vydání prvostupňového rozsudku vedeno, stejně jako řízení odvolací, podle znění o. s. ř. před nabytím účinnosti novely č. 30/2000 Sb. tj. před datem 1. 1. 2001 (část dvanáctá, hlava I, bod 17 posledně citovaného zákona). Namísto přezkumu uplatněných dovolacích důvodů se tedy musel dovolací soud, při nevyhovění návrhu žalovaného na vyslovení přípustnosti dovolání odvolacím soudem, zabývat v intencích §239 odst. 2 o. s. ř. otázkou, zda lze přičíst dovoláním napadenému rozhodnutí zásadní právní význam.
Výkladová praxe Nejvyššího i Ústavního soudu se pro období do 1. 1. 2001 ustálila na názoru o exkluzivitě zásadního právního významu rozhodnutí s tím, že jej lze přiznat jen rozhodnutí, které se odchyluje od konstantní judikatury resp. přináší nový právní názor, přístupný generalizaci a tedy dopadající na rozhodování soudů v obdobných případech (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1638/99, publikovaný v Souboru rozhodnutí a stanovisek NS, svazek 2, poř. č. C 148, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp.zn. III. ÚS 181/95, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení ve svazku 4 pod č. 19).
Dovoláním napadený rozsudek však znaky zásadního právního významu nevykazuje. Právní otázky, určující pro rozhodnutí (zejména otázka posouzení přístavby jako součásti věci hlavní v souvislosti s přechodem nemovitostí na obec podle zákona č. 172/1991 Sb.), nejsou nastoleny nově a byly opakovaně řešeny nyní již konstantní judikaturou. Problematika, která je obsahem rozsudku odvolacího soudu i tvrzení dovolatele, je tedy v obecné rovině dostatečně vyřešena a v konkrétnostech je natolik jedinečná, že nemůže být jakýmkoli judikatorním přínosem.
Pokud jde o procesní námitky dovolatele, pak v relaci ke znaleckému dokazování není dovolací soud oprávněn zasahovat do skutkového základu věci, zjištěného nižšími instancemi. Rozsudečný výrok o vyklizení nemovitostí je také exekvovatelný – nutno tu posuzovat výroky odvolacího soudu (včetně doplnění) i soudu prvního stupně celistvě a ve vzájemné návaznosti. Záporné stanovisko dovolacího soudu k podanému dovolání neumožnilo vyhovět návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 4, §218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobci nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu