ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2008.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2008/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřich Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) České republice - Ministerstvu zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov 17 a 2) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze, pobočka České Budějovice, Mánesova 3, o určení osoby povinné k poskytnutí restituční náhrady, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 214/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2004, č.j. 19 Co 2893/2003-198, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2004, č.j. 19 Co 2893/2003-198, jakož i rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 7. 2003, č.j. 10 C 214/2001-155, se v rozsahu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně a výroků o nákladech řízení zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že povinnou osobou ve věci vydání náhrady za nevydané nemovitosti podle rozhodnutí Okresního úřadu, Okresního pozemkového úřadu v Č. ze dne 5. 5. 2000, č.j. OPÚ/R-116/00/265/93, je Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových; stejně tak bylo potvrzeno zamítnutí žaloby, že touto povinnou osobou je Česká republika – Ministerstvo zemědělství. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před oběma instancemi.
Odvolací soud rozhodoval o určovací žalobě v relaci k nemovitostem, ohledně nichž bylo vydáno rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Č., že oprávněná osoba M. B. (ta pak postoupila pohledávku žalobci) není vlastníkem dále identifikovaných nemovitostí; nárok byl kvalifikován podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Předmětem rozhodnutí byl dům čp. 196 s pozemkem stav. parc. č. 262 a kolna a garáž s pozemkem parc. č. st. 263, vše v k.ú. V. Nemovitosti přešly na stát v důsledku trestního rozsudku sp. zn. T 112/59 ze dne 25. 6. 1959 a stát je poté prodal dne 7. 5. 1973 fyzickým osobám, které je podle §5 zákona o půdě nevydávají. Žalobce tedy, jako postupník přebírající práva jinak oprávněné osoby, požadoval náhradu za nemovitosti a poněvadž jeho výzvy orgánům státu, okresu i obce nenašly odezvu, podal oběma soudními instancemi procesně akceptovanou žalobu na určení, kdo je povinnou osobou k poskytnutí této náhrady. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že nemovitosti prodal Čs. stát – S. g., n. p. v P. Poněvadž podle §16 odst. 2 zákona o půdě má poskytnout náhradu právnická osoba resp. její právní nástupce, která věc převedla na osoby nevydávající nemovitost, sledoval odvolací soud nástupnictví v osobě národního podniku. Ten byl zrušen ministrem životního prostředí dne 29. 12. 1990 bez likvidace a jeho majetek přešel na státní akciovou společnost S. g., která pak byla dalším ministerským rozhodnutím ze 14. 8. 1992 zrušena s dosud probíhající likvidací. Posledně zmíněná společnost je tedy podle odvolacího soudu právním nástupcem osoby povinné k poskytnutí náhrady a pokud byla žalována Česká republika s označením jiných organizačních složek, pak žaloba nebyla v obou navrhovaných určovacích výrocích oprávněná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Připisoval napadenému rozsudku zásadní právní význam a nesouhlasil se závěry o sukcesi v osobě povinné, jak je dovodil, ostatně ve shodě se soudem prvního stupně, odvolací soud. Zdůrazňoval, že majetek S. g., a. s., vzniklé k 1. 1. 1991, byl výsledkem privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, a závazek k restituční náhradě tedy na tohoto nabyvatele z privatizace nemohl přejít – ke dni 1. 1. 1991 totiž ještě nenabyl zákon o půdě účinnost (stalo se tak 24. 6. 1991). Dovolatel také namítal, že mu šlo v řízení též o alternativu konkrétní pozemkové náhrady (parc.č. PK 587-orná půda), která by byla poskytnuta P. f. ČR, a proto proti němu rozšířil žalobu (s petitem na uzavření dohody o převodu vlastnictví k tomuto pozemku). Řízení ohledně tohoto nároku nemělo být, jak se stalo usnesením soudu prvního stupně ze dne 23. 7. 2003, vyloučeno k samostatnému projednání; obě věci spolu souvisí skutkově i právně. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Žádný ze žalovaných se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas. Vzhledem k potvrzení prvostupňového rozsudku odvolacím soudem připadala v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“), tedy přípustnost pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozhodnutí. V případě této přípustnosti dovolání pak mohl dovolací soud posoudit obsah dovolání z hlediska jeho tvrzených dovolacích důvodů, tj. nesprávného právního posouzení věci a procesní vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/, b/ o.s.ř.).
Dovolání je zčásti důvodné.
Právní úprava náhrady za pozemky, které nelze vydat, je obsažena v §16 zákona o půdě. V tomto případě jde o „ostatní náhrady“ podle §16 odst. 2; toto ustanovení si nižší soudy nevyložily přiléhavě. Přednost musí dostat výklad teleologický, podporující uspokojení restitučních nároků. Účelem sukcese do nároku na náhradu za nemovitosti, upravené v §16 odst. 2 zákona o půdě, není zbavit stát povinnosti nahradit újmu, která oprávněným osobám odnětím nemovitosti vznikla. Tou právnickou osobou, která má povinnost poskytnout náhradu, nemůže být právnická osoba (akciová společnost), která je po řadu let v likvidaci. Racionalitu nelze upřít ani argumentaci dovolatele o časovém sledu případné sukcese nároku na náhradu a privatizace majetku převodce nemovitostí (národního podniku). V případě, že se eventuální sukcesor do náhrady nachází v likvidaci, je podle názoru dovolacího soudu namístě aplikovat analogicky postup podle §16 odst. 1 zákona o půdě (platící pro pozemky) a dovodit, že povinnost poskytnout náhradu za pozemky má v posuzované věci stát resp. jeho jménem příslušná organizační složka. Touto složkou je podle §10 odst. 1 písm. b/, i/ zákona č. 243/1992 Sb. (o úpravě některých otázek souvisejících se zákonem č. 229/1991 Sb.) ministerstvo zemědělství.
Tyto závěry se týkají hmotněprávního posouzení věci oběma instancemi. Pokud jde o procesně zaměřený dovolací důvod, pak ten sice směřuje nad rámec dovolacího přezkumu, lze však konstatovat, že soud prvního stupně nepostupoval hospodárně, vyloučil-li žalobu proti P. f. ČR k samostatnému projednání. Žalobce sice nemůže nárokovat vůči P. f. jím označený náhradní pozemek (úvaha ohledně pozemkové náhrady náleží fondu), ale skutková i právní souvislost obou žalob je zjevná. Ani hmotněprávní aspekt věci, podle něhož fond prozatím není pasivně legitimován (byl by legitimován jen v případě převzetí závazku státu na poskytnutí náhrady, což je v této věci možné) a žalobu proti němu by bylo nutno i z tohoto důvodu zamítnout, nelze považovat za překážku žádoucího společného projednání obou žalob.
Dovolání žalobce tedy bylo přípustné pro nesprávné řešení hmotněprávní otázky, určující pro rozhodnutí ve věci samé; z dovolacích důvodů pak byl naplněn důvod tvrdící nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), a to ve vztahu k potvrzenému zamítavému určovacímu výroku II. rozsudku soudu prvního stupně o ČR – Ministerstvu zemědělství jako povinné osobě k poskytnutí náhrady (a k nákladovému výroku III. téhož soudu).
Dovolací soud proto v tomto rozsahu zrušil rozsudky obou instancí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o.s.ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž budou nižší instance vázány právním názorem dovolacího soudu, se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu