ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2081.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2081/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelů: 1. Dr. P. E. d. J., a 2. P. E. d. J., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 26.4.2005, sp.zn. 20 Co 445/2004, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 39 C 213/2001 (žalobců Dr. P. E. d. J. a P. E. d. J., zastoupených advokátkou, proti žalovaným: A. R. C., s.r.o., zastoupené JUDr. V. P., a B. A. D., s.r.o., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 4.12.2001, aby bylo rozsudkem určeno, že žalobci jsou vlastníky objektu čp. 351 a pozemků parc. č. 931/3 (o výměře 1358 m2), parc. č. 931/15 (o výměře 451 m2) v katastrálním území Z., jakož i průmyslového objektu s pozemkem parc. č. 931/14 (o výměře 373 m2) v katastrálním území Z. Zároveň se žalobci domáhali, aby soud rozsudkem také určil, že tyto nemovitosti náleží do dědictví po E. O. (E. O.), zemřelém 1.4.1962 v New Yorku (USA), a po K. O. d. J., zemřelé 30.11.1990 v New Yorku (USA). V žalobě bylo uvedeno, že M. O. a H. O. (pradědeček a prababička žalobce Dr. P. E. d. J.) a také E. O., strýc uvedeného žalobce, byli společníky veřejné obchodní společnosti B. a O. v B.; dědici po již zemřelých E. O. (O.) a K. O. d. J. jsou oba žalobci. Žalobci uváděné nemovitosti byly v průběhu války tzv. arizovány. V poválečném období podal E. O. restituční návrh podle zákona č. 128/1946 Sb. ohledně firmy B. a O., ale po 25.2.1948 už nedošlo k vyřízení tohoto restitučního návrhu a 5.10.1950 bylo podle výměru Ministerstva průmyslu zapsáno vlastnické právo ve prospěch státu. Žalobci poukazovali na to, že tomuto občanskému řízení předcházelo řízení u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 34 C 9/2000 a v souvislosti s tímto dřívějším řízením došlo k dohodě o narovnání, do níž však „nedopatřením byly zahrnuty“ i obě žalované společnosti s ručením omezeným, které „nebyly účastníky dohody o narovnání“.
Žalovaná veřejná obchodní společnost R., která byla právní předchůdkyní nyní žalované R. C., s.r.o., navrhla zamítnutí žaloby žalobců jako nedůvodné. Byla také toho názoru, že žalobci nedoložili ani to, zda jsou dědici po E. O. a K. d. J. Nedoložili ani své tvrzení o tzv. arizaci předválečné veřejné obchodní společnosti B. a O., ani o poválečném restitučním řízení ohledně majetku této společnosti. Žalovaná byla toho názoru, že restituce podle zákona č. 128/1946 Sb. umožňovala takovou restituci jen fyzickým osobám a nikoli právnickým osobám. Žalobci uváděné nemovitosti byly nabyty touto žalovanou kupní smlouvou v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb., zatím co žalobci podle tohoto zákona své nároky v zákonem stanovené lhůtě neuplatnili.
Žalovaná společnost s ručením omezeným A. D. navrhla zamítnutí žaloby žalobců. Měla za to, že na straně žalobců není dán naléhavý právní zájem k požadovanému určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu. Také tato žalovaná získala nemovitosti koupí podle zákona č. 92/1991 Sb. a kupní cena byla v celém rozsahu zaplacena. Ze strany žalobců jde v podstatě o restituční návrh, k němuž už lhůty podle zákona č. 87/1991 Sb. uplynuly.
Usnesením Městského soudu v Brně ze 16.8.2002, čj. 39 C 213/2001-35, byla připuštěna změna žalobního návrhu žalobců v tom smyslu, že se domáhají jen určení, že žalobci uváděné nemovitosti patřily do dědictví po zůstavitelích E. O. a K. d. J., rozené O.
Rozsudkem Městského soudu v Brně z 23.8.2002, čj. 29 C 213/2001-42, bylo rozhodnuto, že se zamítá žalobní návrh žalobců na určení, že do dědictví po K. d. J., rozené O., zemřelé 29.11.1990, náleží jedna ideální polovina průmyslového objektu č. 351 a pozemku parc. č. 931/3 (o výměře 1.358 m2) a pozemku parc. č. 931/15 (o výměře 421 m2) v katastrálním území Z., jakož i ideální třetina průmyslového objektu a pozemku parc. č. 931/14 (o výměře 373 m2) v katastrálním území Z. Byl zamítnut také žalobní návrh žalobců na určení, že do dědictví po E. O. (později E. O.), zemřelém 1.4.1962, náleží ideální třetina průmyslového objektu čp. 351 a pozemků parc. č. 931/3 a parc. č. 931/15 v katastrálním území Z., jakož i ideální třetina průmyslového objektu s pozemkem parc. č. 931/14 v katastrálním území Z. Žalobcům bylo uloženo zaplatit na náhradu nákladů řízení každé ze žalovaných po 10.300 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobci nedoložili v tomto řízení naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že do dědictví po K. d. J. a E. O. spadají v žalobě uvedené nemovitosti. Pokud žalobci poukazovali na poválečné restituční řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., nelze se spokojit jen s obecným údajem žalobců, že toto řízení nemohlo být po 25.2.1948 skončeno, když toto tvrzení nebylo v tomto řízení ničím doloženo. Pokud žalobci byli posuzováni jako oprávněné osoby podle ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. „došlo by tu stejně k prekluzi restitučních lhůt“ k uplatnění nároku na vydání nemovitosti.
Soud prvního stupně poukazoval dále na to, že žalované společnosti nabyly žalobci uváděné nemovitosti na základě řádně uzavřených kupních smluv bez jakéhokoli zvýhodnění, a to převážně podle zákona č. 92/1991 Sb. Soud prvního stupně byl toho názoru, že nebyl v tomto občanském soudním řízení oprávněn řešit otázku, zda „privatizace proběhla oprávněně či nikoli“. Žalobci měli možnost přihlásit se se svými nároky v rámci privatizace, a to u F. n. m., a tato okolnost mohla být zohledněna v privatizačním projektu; podle názoru soudu prvního stupně tu došlo k prekluzi lhůty podle zákona č. 92/1991 Sb. k uplatnění takového nároku.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobců zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Městský soud v Brně vydal ještě dne 17.12.2004 usnesení čj. 39 C 313/2001-73, jímž došlo k opravě usnesení téhož soudu ze 16.8.2002, čj. 39 C 213/200-35, ohledně připuštění změny žalobního návrhu žalobců. Městský soud v Brně dále vydal i usnesení ze 17.12.2004, čj. 29 C 213/2001-75, jímž opravil výrok rozsudku Městského soudu v Brně z 23.8.2002, čj. 39 C 213/2004-42.
Krajský soud v Brně vydal dne 26.1.2005 usnesení sp.zn. 20 Co 445/2004, jímž připustil, aby na místo veřejné obchodní společnosti R., vystupovala v řízení nadále společnost s ručením omezeným R.
O odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Brně z 23.8.2002, čj. 39 C 213/2001-42 (ve znění opravného usnesení ze 17.12.2004, čj. 39 C 213/2001-75), rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem z 26.4.2005, sp.zn. 20 Co 445/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (označeném I.) potvrzen. Ve výrocích o nákladech řízení (označených II. a III.) byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že povinnost žalobců hradit žalovaným tyto náklady řízení byla žalobcům uložena společně a nerozdílně. Také bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovaným náklady odvolacího řízení, a to každé ze žalovaných po 10.225 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným; odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, „i když z jiných důvodů“.
Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) byl toho názoru, že tu jde o spor podle ustanovení §175y odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolací soud měl za to, že „vzhledem k osudu sporného majetku“ bylo nutno se v této právní věci zabývat právními dopady dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. Odvolací soud doplnil dokazování konstatováním obsahu kupní smlouvy z 13.9.1941, uzavřené mezi německou firmou S. a Co. a veřejnou obchodní společností B. a O., při níž ovšem za převádějící jednal německý zmocněnec T. A. na základě zmocnění daného tehdejším říšským protektorem v Čechách a na Moravě; touto smlouvou došlo k tzv. arizaci židovského majetku právních předchůdců žalobců. V poválečném období byla v pozemkové knize ohledně nemovitostí, uváděných žalobci, poznamenána dne 10.1.1946 národní správa a dne 17.7.1948 bylo poznamenáno podání restitučního návrhu podle zákona č. 128/1946 Sb. ohledně majetku firmy B. a O., a to ve spise Městského soudu v Brně sp.zn. Nc XIX 35/48; uvedený spis se však v archivu nepodařilo nalézt. Žalobci výsledky tohoto řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. neprokázali, stejně jako neprokázali, že by probíhalo v souvislosti s jejich nárokem správní řízení o vrácení majetku podle §24 dekretu č. 4/1945 Sb. Podle názoru odvolacího soudu nebylo tedy možné v tomto občanském soudním řízení vycházet pouze z té zjištěné skutečnosti, že restituční návrh podle zákona č. 128/1946 Sb. byl za firmu B. a O. podán, aniž by žalobci prokázali výsledek tohoto řízení. Žalobcům se rovněž nepodařilo prokázat obnovení vlastnických práv jejich právních předchůdců podle dekretu č. 5/1945 Sb. Nebylo tedy v tomto občanském řízení prokázáno, že by právní předchůdci žalobců byli ke dni svého úmrtí vlastníky sporných nemovitostí. Odvolací soud ještě dodával, že se žalobci „nevešli do podmínek restitučních předpisů“ (zejména podle zákona č. 87/1991 Sb.), když žalobci nemají státní občanství České republiky“.
Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem odvolací soud potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně, „byť i z jiných důvodů a na základě doplnění dokazování v rámci odvolacího řízení“. O nákladech řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §220 odst. 1, §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, dne 30.5.2005 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Městského soudu v Brně dne 31.5.2005, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, když „podobná věc nebyla soudy řešena, respektive byla řešena pouze ve vztahu k restitučním zákonům“. Dovolatelé jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé nepokládali za správný názor odvolacího soudu, že žalobci neprokázali, že by probíhalo řízení podle dekretu č. 5/1945 Sb. o vrácení majetku firmy Bauer a Ornstein a že neprokázali skončení restitučního řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. ohledně téhož majetku. Dovolatelé byli naopak toho názoru, že byla-li podána žádost o restituci majetku podle zákona č. 128/1946 Sb., ale nelze zjistit, zda a jak rozhodl soud o této žádosti, je třeba (pokud nejsou zjištěny zákonné překážky, které bránily restituci majetku) vycházet z toho, že této žádosti bylo vyhověno; účinky restituce tu pak nastaly ex tunc, tedy k okamžiku přechodu majetku za války na Německou říši; dovolatelé v této souvislosti zdůrazňovali, že obnovení vlastnického práva k majetku, který byl vrácen podle ustanovení §24 dekretu č. 5/1945 Sb., nevyžadovalo uplatnění restitučního nároku u soudu. Dovolatelé proto mají za to, že byla-li restituční žádost podána, došlo k obnovení vlastnického práva ex tunc, protože nemůže být platná kupní smlouva z roku 1941, uzavřená prostřednictvím zmocněnce firmy B. a O., který byl tehdy k tomuto úkonu ustanoven německým říšským protektorem, což bylo podle článku 6 odst. 1 písm. a/ ústavního dekretu č. 11/1944 Úředního věstníku úkonem nicotným; šlo tu o rasovou diskriminaci a dále o zakázaný cíl ve smyslu uvedeného ústavního dekretu.
Dovolatelé byli dále toho názoru, že nemůže jít k tíži žalobců, že došlo v době před listopadem 1989 ke zničení spisů o řízení podle zákona č. 128/1946 Sb. Žalobci pak dne 28.11.2002 navrhli pokračování v restitučním řízení podle uvedeného zákona; soud však neučinil nějaké kroky k provedení rekonstrukce spisu. Dovolatelé mají proto za to, že tu došlo k porušení jejich práva na spravedlivý proces, když soudy takto přenesly neúnosné a nepřiměřené důkazní břemeno doložení něčeho, co soudy ztrátou spisu způsobily.
Žalovaná společnost s ručením omezeným A.-D. navrhla, aby dovolací soud dovolání dovolatelů odmítl jako nepřípustné; pokud by dovolací soud dospěl k závěru o přípustnosti tohoto dovoláním mělo by toto dovolání být však zamítnuto jako nedůvodné.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce ve věci zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 39 C 213/2001 Městského soudu v Brně), ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozhodnutím, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil ve svém rozhodnutí, napadeném dovolání, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Podle ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu lze žalobou uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení §175y občanského soudního řádu nebrání nezařazení majetku nebo dluhu do aktiv a pasív dědictví v důsledku postupu podle §175k odst. 3 nebo §175 l odst. 1, věty druhé, občanského soudního řádu, aby se účastníci řízení domáhali žalobou svého nároku mimo řízení o dědictví.
V daném případě se žalobci domáhali svou žalobou určení, že do dědictví po jejích právních předchůdcích, zemřelých v roce 1962 a v roce 1990, náležely nemovitosti uváděné v jejich žalobě. Postup v řízení o dědictví, předpokládaný v ustanovení §175y občanského soudního řádu tu nepředcházel.
V ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) je stanoveno, že oprávněnou osobou podle tohoto zákona je též fyzická osoba, která v době přechodu věci na stát podle §6 zákona č. 87/1991 Sb. měla na ni nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle tohoto zvláštního předpisu, došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25.2.1948 uspokojen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb.
Nelze přičítat k tíži restituentovi, že nesplnil povinnost podání návrhu k soudu podle ustanovení §10 zákona č. 128/19464 Sb. o neplatnosti některých majetkově právních jednáních z době nesvobody (srov. nález Ústavního soudu ČR z 9.12.1998, II. ÚS 3/98, uveřejněný pod č. 152 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V §24 dekretu č. 5/1945 Sb. se uvádělo, že majetek daný pod národní správu, který patřil mimo jiné živnostníkům či drobným a středním podnikatelům (pokud nešlo o osoby uvedené v §4 dekretu č. 5/1945 Sb.), bude vyňat z národní správy a ihned vrácen dřívějším majitelům, respektive jejich dědicům, a to k žádosti těchto osob, o které rozhodoval příslušný orgán podle §7 dekretu č. 5/1945 Sb.
Tato ustanovení právních předpisů a uvedené právní závěry z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR měl dovolací soud na zřeteli při posuzování toho, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, kterou by dosud neřešil ve svém rozhodování dovolací soud.
V daném případě ani žalobci ve své žalobě a ani v průběhu řízení netvrdili, že by v tomto řízení uplatňovali nárok podle předpisů restituční povahy, jmenovitě podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. A pouze tento předpis obsahoval již citované ustanovení o tom, jak lze na základě této právní úpravy uplatňovat nároky, které oprávněná osoba měla v době přechodu věci na stát podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., a to třeba i když takový nárok nebyl uplatněn podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb.
Z uvedené právní úpravy, obsažené v ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění zákona č. 116/1994 Sb.) tedy naopak vyplývá závěr, že v jiných případech, na něž se nevztahuje zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je třeba realizaci nároků tohoto druhu doložit buď rozhodnutím příslušného orgánu správního podle ustanovení dekretu č. 5/1945 Sb. (jmenovitě podle §24 tohoto dekretu) nebo návrhu vyhovující rozhodnutí soudu podle ustanovení zákona č. 128/1946 Sb.
Z tohoto právního závěru vycházel však i odvolací soud v daném případě ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelů, když totiž odvolací soud dospěl k výslednému závěru, že žalobci neprokázali, že by v době úmrtí jejich právních předchůdců K. d. J., rozené O., a E. O. (E. O.) náležely (jak se určení takové okolnosti žalobci domáhali) nemovitosti, o něž v tomto řízení šlo, a to v důsledku jejich předchozího vydání podle dekretu č. 5/1945 Sb. (zejména podle §24 tohoto dekretu), nebo na základě restitučnímu návrhu vyhovujícího rozhodnutí soudu podle zákona č. 128/1946 Sb.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním dovolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože tu nešlo v rozhodnutí odvolacího soudu, jak již bylo shora uvedeno, ani o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.
Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 1 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů řízení vynaložených žalovanou A. D., s.r.o., na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu ustanovení §150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání žalobců, v němž žalovaná společnost s ručením omezeným A. D. rekapitulovala ve stručném znění svá procesní vyjádření učiněná v podstatě již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu