ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2087.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2087/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce BP města N. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. V. a 2) M. V., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 70/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.1.2004, č.j. 42 Co 603/2003-74, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23.1.2004, č.j. 42 Co 603/2003-74, a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17.4.2003, č.j. 13 C 70/2003-25, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Novém Jičíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 14.3.2003 u Okresního soudu v Novém Jičíně domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž měla být žalovaným uložena povinnost vyklidit byt blíže popsaný v petitu žaloby a vyklizený předat, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Okresní soud v Novém Jičíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17.4.2003, č.j. 13 C 70/2003-25, uložil žalovaným povinnost vyklidit byt blíže popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že předmětný byt byl dán původně do nájmu K. H. s tím, že dohoda o užívání bytu byla uzavřena dne 14.9.1989. Vzal za prokázáno, že dne 29.1.2003 uzavřeli manželé H. s žalobcem dohodu o ukončení nájmu ke dni 31.1.2003. Dále vzal za prokázáno, že dne 30.1.2003 manželé H. čestně prohlásili, že předmětný byt neužívají a neoprávněně se v něm zdržují žalovaní. Dále zjistil, že žalobce je příspěvková organizace města N. J., jenž spravuje bytový fond ve vlastnictví města N. J. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §685 odst. 1, §719 odst. 1 o.z. Dospěl k závěru, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního důvodu, neboť daný byt nebyl pronajat žalovaným, nýbrž manželům H.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23.1.2004, č.j. 42 Co 603/2003-74, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaní k předmětnému bytu neuzavřeli nájemní smlouvu a rovněž nebylo zjištěno, že by ve prospěch žalovaných svědčila jiná skutečnost, která by zakládala jejich právo předmětný byt užívat. Dovodil, že žalovaní v bytě bydlí bez právního důvodu, když se do předmětného bytu nastěhovali pouze se souhlasem bývalých nájemců. Uzavřel, že žalobce se tedy po právu domáhá ochrany vlastnického práva ve smyslu ustanovení §126 o.s.ř.. Dále vyslovil závěr, že vázat povinnost k vyklizení na zajištění bytové náhrady v dané věci nepřichází v úvahu, neboť institut bytové náhrady se podle zákona upíná jen k ukončení nájemního poměru, který však žalovaným nikdy k předmětnému bytu nevznikl. Odvolací soud též neshledal důvod pro zrušení věci podle §221 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť ve věci nerozhodoval vyloučený soudce.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdili existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu. Poukazovali na skutečnost, že se do předmětného bytu nenastěhovali protiprávně, nýbrž se souhlasem tehdejších nájemníků, manželů H., s nimiž uzavřeli podnájemní smlouvu. Nesouhlasily se závěry soudů obou stupňů, že výkon práva žalobce není v rozporu s dobrými mravy. Namítali nedostatek aktivní legitimace žalobce k podání žaloby o vyklizení bytové jednotky. Podle dovolatelů v řízení jako účastník vystupoval ten, kdo neměl způsobilost být účastníkem řízení. Dále tvrdili, že v dané věci se jedná o otázku po právní stránce zásadního významu, neboť její výklad se dosud neustálil a odvolací soud posoudil danou právní otázku odlišně od rozhodnutí Nejvyššího soudu. Odkazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1246/97, 26 Cdo 87/99, 26 Cdo 193/2000 a 22 Cdo 1630/2002, v nichž Nejvyšší soud zaujal právní názor, že při úvaze o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst 1 o.z., je třeba brát v úvahu jak okolnosti na straně nájemce, tak okolnosti na straně pronajímatele. Tvrdili, že soudy obou stupňů se nezabývaly okolnostmi na straně žalovaných. Dále odkazovali na rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1986, pod poř. č. 39 (dále jen judikát R 39/86) a ročník 2001, pod poř. č. 5 (R 5/2001) s tím, že prostřednictvím ustanovení §3 odst. 1 o.z. nelze založit právo, ale důsledkem jeho aplikace není konstituování nového práva, ale omezení práva existujícího. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a současně odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak bude dále uvedeno. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Posouzení přípustnosti dovolání, které v této věci směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) se odvíjí od zjištění, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O posledně uvedenou alternativu jde v této věci, takže dovolání, které je důvodné podle §241a odst. 2, písm. a) o.s.ř. (jak bude dále vyloženo) je rovněž důvodné ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Předmětem řízení v této věci byla žaloba na vyklizení opírající se o ustanovení §126 o.z. K uplatnění takového nároku je oprávněn vlastník věci.
V řízení o vyklizení bytu je povinností žalobce tvrdit a ovšemže prokázat, že mu svědčí k předmětu vyklizení vlastnické právo, resp. právo věc užívat, jakož i okolnost, že žalovaná strana předmět vyklizení užívá bez právního důvodu. Obrana žalovaného může spočívat v tvrzení (a prokázání), že mu k předmětu vyklizení (bytu) přísluší právo, ať už ze smlouvy či ze zákona nebo z jiné právní skutečnosti.
Okruh zjištění potřebných skutečností a z toho plynoucí právní závěry soudu tak musejí zahrnovat prvořadě okolnost, zda žalobci přísluší právo, z něhož odvozuje svou aktivní legitimaci k podání žaloby na vyklizení. Není-li tento předpoklad splněn, musí to vést k zamítnutí žaloby na vyklizení, aniž bylo třeba zkoumat případné námitky žalovaného.
V uvažovaných souvislostech nelze přehlédnout právní závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.12.2001, sp. zn. 26 Cdo 446/2001, v němž Nejvyšší soud vyslovil názor, že podle §126 odst. 1 o.z. má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje, zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje. Podle odstavce 2 téhož ustanovení „má obdobné právo na ochranu i ten, kdo je oprávněn mít věc u sebe“. Nositelem tohoto oprávnění je oprávněný držitel (129 o.z.) i oprávněný detentor. Tak např. při nájmu věci je jejím držitelem vlastník věci a nájemce je detentorem věci a zároveň držitelem práva nájemního. Ve výše uvedeném rozhodnutí dovolací soud zaujal názor, že odvolací soud správně dovodil, že aktivní legitimace žalobce vyplývá z ustanovení §126 odst. 2 o.z., neboť toto ustanovení dává oprávněnému detentorovi (nájemci) právo na ochranu proti zásahům do jeho práva obdobného právu na ochranu vlastníka (např. vyklizení věci, kterou má v nájmu), a do něhož třetí osoba neoprávněně zasahuje.
V projednávané věci se z obsahu spisu naznačuje, že jako vlastník domu, v němž se předmětný byt nachází je Město N. J. Žaloba však nebyla podána tímto subjektem, nýbrž BP města N. J. Takto označený subjekt už v žalobě tvrdil jednak výlučné vlastnictví Města N. J., jednak se označoval za správce bytového fondu zřizovatele, totiž Města N. J., na základě zřizovací listiny a příloh s tím, že součástí spravovaného bytového fondu je i dům, v němž se nachází byt užívaný bez právního důvodu žalovanými. Z obsahu spisu je sice patrno, že soud provedl důkaz obsahem zřizovací listiny a příloh, z jejího obsahu však nevyvodil žádné důsledky z hlediska aktivní legitimace žalobce. Právní poměr mezi účastníky totiž posuzoval podle §685 odst. 1 o.z., ač jinak uzavřel, že žalovaní užívají byt bez právního důvodu. Odvolací soud přiléhavě hodnotil povahu žaloby jako instrumentu k odstranění zásahu do vlastnického práva žalobce podle §126 o.z. Převzal však současně skutková zjištění soudu I. stupně o tom, že žalobcem je příspěvková organizace města N. J., aniž blíže prováděl právní kvalifikaci takového subjektu v řízení o vyklizení.
Dovolací soud nemohl ponechat stranou námitky dovolatelů, podle nichž ani ze Zřizovací listiny příspěvkové organizace BP Města N. J. z 9.2.2001, ani z její přílohy č. 1 nevyplývá oprávnění žalobce vlastním jménem podávat žaloby o vyklizení namísto vlastníka nemovitostí, jímž je Město N. J. Takové oprávnění nelze vyčíst ani z textu čl. VIII., bodu 1, podle něhož „BP Města N. J. vlastním jménem a na vlastní odpovědnost vykonává všechna práva a povinnosti pronajímatele podle podmínek nájemních smluv, včetně ukončení smluv i podávání návrhu na zahájení řízení a účastí před soudy a jinými orgány státu při porušení vztahů z nájemních smluv vyplývajících.“ Proti tomu ze znění článku VIII,bodu 4 téže zřizovací listiny platí, že „práva k majetku svěřenému organizaci neudělená organizaci touto Zřizovací listinou vykonává zřizovatel“. I z obsahu Přílohy č. 1 této zřizovací listiny vyplývá právo BP Města N. J. k řadě úkonů v oblasti ekonomické (bod 5), mj. možnost „předkládat vlastním jménem návrhy na přivolení soudu ke zrušení a výpovědi nájemních smluv v případě neplacení nájemného a úhrad za služby spojené s nájmem, při neužívání bytu, při porušování zásad občanského soužití a dalších důvodech plynoucích z příslušných ustanovení občanského zákoníku“. Oprávnění k podání žaloby na vyklizení podle §126 o.z., která přísluší vlastníkovi věci, tak ze shora citovaných ustanovení zřizovací listiny a její přílohy se nepodává.
Z uvedeného tak plyne, že žalobci tak nesvědčí aktivní legitimace k podání žaloby na vyklizení proti žalovaným. Dovolatelům lze tedy přisvědčit, že okolnosti uplatněné jimi v dovolání, totiž kvalifikace žalobce jako osoby oprávněné k podání žaloby na vyklizení, nesou účinky nedostatku způsobilosti takového žalobce být vůbec účastníkem řízení. Dovolací soud proto dospívá k závěru o existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Z toho důvodu proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil, aniž se zabýval dalšími, meritorními, dovolacími námitkami v dovolání uplatněnými, ježto pro takový postup není zatím důvod. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§243d odst. 1, věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu