ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2204.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2204/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Města K. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) Ví. S. a 2) H. S., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 1/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10.5.2005, č. j. 14 Co 509/2004-161, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně v pořadí třetím rozsudkem ze dne 28.7.2004, č.j. 17 C 1/2003-132, zamítl žalobu, na základě které byla žalovaným uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat byt blíže specifikovaný v rozsudku soudu prvního stupně. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že předmětný byt je ve vlastnictví žalobce, který s žalovanými uzavřel k tomuto bytu dvě nájemní smlouvy, a to dne 15.3.1996 a dne 27.6.2000. Vzal za prokázané, že první nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou, a to na dobu do skončení činnosti prvního žalovaného jako správce zbrojnice ve S. R. v K. V. a rovněž druhá smlouva byla uzavřena na dobu určitou, na dobu trvání dohody o pracovní činnosti prvního žalovaného ze dne 1.2.1996. Rovněž zjistil, že dohoda o pracovní činnosti prvního žalovaného jako správce hasičské zbrojnice, v níž se nachází předmětný byt, byla žalobcem vypovězena dne 24.11.2000. Dovodil, že nájemní smlouva ze dne 27.6.2000 je neplatná, neboť za pronajímatele smlouvu uzavírala osoba k tomu neoprávněná. Dále vyslovil, že nájemní smlouva ze dne 15.3.1996 je platná, když byla za pronajímatele uzavřena osobou kompetentní a rovněž splňuje všechny náležitosti platného právního úkonu. Ohledně doby trvání nájemního vztahu založeného smlouvou ze dne 15.3.1996 zaujal názor, že předmětná nájemní smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou ve smyslu ustanovení §686 odst. 2 o.z., proto se žalobce nemůže domáhat ochrany vlastnického práva žalobou na vyklizení. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.9.1998, sp. zn. 2 Cdon 1574/96, ze dne 28.6.2001, sp.zn. 28 Cdo 1091/2001, ze dne 31.8.2000, sp. zn. 20 Cdo 1427/99, ze dne 21.9.2000, sp. zn. 26 Cdo 2138/99, ze dne 1.8.2002, sp.zn. 26 Cdo 803/2001 a ze dne 27.12.2002, sp. zn. 28 Cdo 628/2002 s tím, že ve výše uvedených rozhodnutích převažuje názor, že u stanovení doby nájmu musí být doba vymezena počtem dnů, týdnů, měsíců nebo let, popř. účelem nájmu tak, aby bylo zřejmé, že takový okamžik nastane a kdy nastane.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10.5.2005, č.j. 14 Co 509/2004-161, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaným uložil povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobci byt blíže specifikovaný v rozsudku odvolacího soudu, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením pokud jde o otázku platnosti nájemních smluv s tím, že nájemní smlouva ze dne 27.6.2000 je neplatným právním úkonem a nájemní smlouvu ze dne 15.3.1996 považuje za platný právní úkon. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že smlouvu uzavřenou dne 15.3.1996 je nutno posoudit jako smlouvu uzavřenou na dobu určitou. Podle odvolacího soudu smluvní ujednání mezi účastníky řízení omezilo dobu nájemního poměru na dobu do skončení činnosti prvního žalovaného jako správce zbrojnice ve S. R. v K. V., přičemž tuto činnost vykonával první žalovaný na základě dohody o pracovní činnosti ze dne 1.2.1996. Zaujal názor, že takovéto vymezení doby trvání nájmu je zcela určité a z formulace nájemní smlouvy je tedy zřejmé, že její uzavření bylo motivováno existencí a trváním pracovněprávního vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem.Vyslovil závěr, že k okamžiku, kdy skončil pracovněprávní vztah prvního žalovaného k pronajímateli (zaměstnavateli), skončil i nájemní vztah k předmětnému bytu. Dospěl k závěru, že na základě výpovědi z dohody o pracovní činnosti ze dne 24.11.2000 skončil pracovněprávní vztah prvního žalovaného k žalobci dne 9.12.2000, takže k tomuto dni skončil prvnímu žalovanému i nájemní vztah založený smlouvou ze dne 15.3.1996. Dále vyslovil, že v dané věci došlo podle ustanovení §676 odst. 2 o.z. k obnovení nájemního vztahu na další rok, tj. do 9.12.2001, neboť žalobce nepodal po skončení nájmu do 30 dnů žalobu na vyklizení. Uzavřel, že žalobce se tedy oprávněně domáhá ochrany svého vlastnického práva žalobou na vyklizení podle ustanovení §126 o.z., jelikož žalovaní užívají předmět nájmu bez právního důvodu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasili se závěrem odvolacího soudu, který dovodil, že nájemní poměr k bytu skončil, když skončil pracovní vztah prvního žalovaného. Podle dovolatelů trvání doby nájemního poměru v dané věci je třeba vykládat tak, že jde o nájemní poměr na dobu neurčitou. V této souvislosti odkazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1574/96 a 28 Cdo 1091/2001. Dále namítali, že pokud žalobce potřebuje předmětný byt pro jiného zaměstnance, je nutno takovou situaci řešit výpovědí nájmu ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. b) o.z. Navrhli proto odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda smluvní ujednání obsaženém ve smlouvě o nájmu bytu ze dne 15.3.1996 představuje sjednání o nájemním poměru uzavřeném na dobu určitou či nikoliv.
Obecně platí, že práva a závazky mohou být sjednány na dobu určitou či neurčitou. To plyne z obecné úpravy vzniku občanskoprávních vztahů (§2 odst. 3 o.z.), definice pojmu právního úkonu (§34 o.z.), jakož i zásadám platným pro pozdější výklad takového právního úkonu (§35 odst. 2 o.z.). Tomu odpovídá důsledek o jejich zániku prostým uplynutím sjednané doby trvání takového vztahu (§578 o.z.). Podle ustáleného výkladu citovaného ustanovení doba, po jejímž uplynutí závazek zaniká, může být stanovena k pevnému datu nebo určena počtem dní, měsíců, let nebo určitou událostí. Pro oblast nájemního vztahu je tato zásada zopakována v ustanovení §676 o.z. Z žádného ustanovení pozitivního práva nelze dovodit omezující důsledek, že by sjednání právního poměru na dobu určitou muselo být vymezeno konkrétním uvedením data, ne-li dokonce bližšího časového určení v rámci určitého dne. Je věcí smluvní autonomie účastníků, jakož i jejich prozíravosti a předvídavosti, zda a nakolik pružně vyjádří svou souhlasnou vůli jednoznačně obrážející jejich úmysl omezit výkon práv a povinností ze sjednané smlouvy na dobu určitou.
V tomto směru může být vymezení trvání určitosti právního vztahu provedeno jak formulací konkrétním datem jako konečným časovým údajem, k němuž závazek zanikne, tak opisnou formulací vyjadřující podle obvyklého chápání časově vymezený úsek (na dobu letní, resp. zimní sezóny, na dobu sklizně, do doby zletilosti). Není vyloučeno ani sjednání časového omezení právního vztahu odkazem na jiný, souběžně existující, či budoucně založený nebo naopak v budoucnu zrušený právní vztah, spadající podle povahy do jiného právního odvětví (správního práva, finančního práva, pracovního práva, práva sociálního zabezpečení apod.). Tak je tomu v případě odkazu např. na trvání platnosti stavebního povolení, do konce účetního či daňového období, do skončení pracovního poměru, do doby odchodu do starobního důchodu apod. Nelze vyloučit, že odkaz na takovou budoucí skutečnost bude dostatečně konkrétní a při přiměřené míře pečlivosti se strany účastníků bude možno z takto vymezeného času vycházet i při úvaze o zániku občanskoprávního vztahu mezi účastníky sjednaného. Posouzení platnosti takového ujednání z hlediska určitosti, srozumitelnosti, ve smyslu §37 o.z. je věcí konkrétního případu.
V daném případě pronajímatel výslovně vymezil dobu trvání nájemního poměru mezi účastníky, a to do doby, pokud první žalovaný bude vykonávat činnost správce požární zbrojnice. Takové vymezení odpovídá ustanovením §37 o.z. z hlediska určitosti a neposkytuje důvody k pochybám, co tím měly obě strany nájemní smlouvy na mysli. Pronajímatel tím výslovně, jasně a srozumitelně projevil vůli vázat trvání nájemního vztahu na trvání vztahu pracovně právního s tím, že zánik nájemního vztahu spojil se zánikem pracovního poměru nájemce.
Vztah z nájemní smlouvy je vztahem občanskoprávním. Vztah pracovněprávní (resp. vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem) je vztahem opírajícím se o příslušná ustanovení pracovněprávních předpisů. Není žádného důvodu směšovat posuzování právního vztahu ze zaměstnaneckého poměru z hlediska terminologie s požadavky na výklad občanskoprávní smlouvy, kterou nájemní smlouva nepochybně je. Odkaz v ní stranami použitý se váže pouze ke skutečnosti, která mohla nastat na základě úkonů účastníků pracovněprávního vztahu, lhostejno zda na základě dohody, výpovědi se strany zaměstnavatele či zaměstnance, okamžitým skončením pracovního poměru atd. Důsledek z toho plynoucí je nicméně právně možný, jasně definovaný a evidentně zjistitelný. Je jím okamžik skončení pracovního poměru mezi (tehdejším) zaměstnavatelem (a současně pronajímatelem) a mezi zaměstnancem (současně nájemcem). Pak ovšem nelze pochybovat o tom, že k okamžiku, v němž takto označený důsledek nastane, nastoupí důsledky skončení nájemního vztahu, který na tuto okolnost odkazoval.
Otázka doby trvání nájemního vztahu byla již řešena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.6.2005, sp. zn. 31 Cdo 513/2003, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že doba nájemního poměru sjednaného na dobu určitou může být dohodnuta nejen uvedením určitého časového období (např. měsíců) jeho trvání, popř. uvedením konkrétního dne, k němuž nájemní poměr zanikne, ale i tak, že dobu trvání nájemního poměru lze vázat na konkrétní datem neurčitelnou objektivně zjistitelnou skutečnost, z níž je možné bez pochyb zjistit, kdy nájemní poměr skončí, přičemž v době sjednání takovéto dohody nemusí mít účastníci jistotu, kdy takto sjednaná doba uplyne, je však jisté, že tato skutečnost nastane. Případně lze též dobu trvání nájemního poměru sjednat kombinací určitého časového období a objektivně zjistitelnou skutečností, od níž dohodnuté časové období počíná běžet.
Z výše uvedených právních závěrů vycházel dovolací soud i v projednávané věci. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že smlouvu ze dne 15.3.1996 je nutno posoudit jako uzavřenou na dobu určitou, neboť doba skončení nájmu je ve smlouvě jednoznačně stanovena a je vázána na den skončení činnosti prvního žalovaného jako správce požární zbrojnice ve S. R. Za správný lze považovat též závěr odvolacího soudu, že důsledky skončení nájemního vztahu k předmětnému bytu nastanou k okamžiku skončení pracovněprávního vztahu prvního žalovaného k pronajímateli (zaměstnavateli).
Dovolací důvod uplatněný žalovaným tak není v projednávané věci dán. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobce k podanému dovolání nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. října 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu