ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2219.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2219/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobce K. Ť., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ M. P., 2/ I. J., 3/ B. J., 4/ J. P., o žalobě na vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 15 C 149/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24.6.2004, č.j. 8 Co 1204/2004-95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích výše označeným byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 6.2.2004, č.j. 15 C 149/2003-70; ke změně došlo ve vztahu k prvním třem žalovaným tak, že žaloba na vyklizení nebytových prostor – prodejny v přízemí budovy č.p. 1300/6 na pozemku parc. č. 3452 v obci a k.ú. Č. B. - byla vůči nim zamítnuta (v relaci ke čtvrtému žalovanému, který odvolání nepodal, zůstal napadený rozsudek beze změny). Odvolací soud současně uložil žalobci nahradit prvním třem žalovaným náklady řízení před oběma instancemi.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. S odkazem na prvostupňový rozsudek namítl, že rozhodnutí o rekolaudaci předmětných prostor na bytové (z 21.7.1964) nenabylo prokazatelně právní moc. Pokud závěry odvolacího soudu nevzaly v úvahu tuto skutečnost, pak byla žalovaným neprávem přiznána zákonná ochrana a žalobce jako vlastník domu neoprávněně omezen ve svém dispozičním právu. Dovolatel poukázal též na nález Ústavního soudu ze dne 25.2.2003, sp. zn. II. ÚS 389/01, a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
První tři žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§240 odst.1, §241 odst.1 občanského soudního řádu – dále „o.s.ř.“). Dovolání bylo s ohledem na diformitu rozsudků obou nižších instancí přípustné (§237 odst.1 písm.a/ o.s.ř.). Podle obsahu dovolání uplatnil dovolatel důvod, spočívající v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst.2 písm.b/ o.s.ř).
Dovolání však není důvodné.
Odvolací soud při právním posouzení věci nepochybil, jestliže se ve smyslu §135 odst. 2 o.s.ř. cítil vázán celým postupem tehdejšího odboru výstavby Městského národního výboru v Č. B., který také v podobě rekapitulace jednotlivých úkonů tohoto orgánu a v souladu s tehdejším zákonem o hospodaření s byty č. 41/1964 Sb. (zejm. jeho §62) správně vyložil. Došlo-li tehdy ke stavebním úpravám, v jejichž důsledků se prostory staly způsobilými k užívání jako byt, pak nelze opomenout ani dovolacím soudem respektovaný závěr vyplývající ze stavebních předpisů, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním vybavena (srov. např. odkaz na §104 odst. 1 stavebního zákona č. 50/1976 Sb. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1982/2001 ze dne 27. 11. 2003). Zajisté, že – jak ostatně poznamenal již odvolací soud – nutno vzít v úvahu význam správního rozhodnutí MěNV v Č. B. (jeho odboru výstavby) z 21.7.1964 v tom ohledu, že nově povolený účel užívání, tj. namísto provozovny obytná místnost, je třeba stvrdit konstatováním o právní moci tohoto rozhodnutí. Dovolací soud tu však přisvědčuje názoru odvolacího soudu vedenému obsahem spisových podkladů, že za situace, kdy zbylým účastníkem stavebního řízení byl Bytový podnik Města Č. B., je možné přepokládat, že toto rozhodnutí nabylo právní moc. Tento názor zásadně neprotiřečí ani judikatuře dovolacího soudu o vůdčím významu kolaudačního rozhodnutí pro určení charakteru obestavěných prostor (z aktuálních rozhodnutí viz např. rozsudek ze dne 27.11.2003, sp. zn. 28 Cdo 1862/2003), i když nelze nevidět akcent odvolacího soudu na samotné znění rozhodnutí z 21.7.1964 a na faktický stav užívání prostor. Pro kompletnost tohoto shrnutí právní argumentace ve věci se sluší zmínit, že tehdejší správní orgán města postupoval i v dalším období v intencích provedené rekolaudace – byt byl dne 1.3.1988 přidělen jako náhradní G. P.
Citace nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 389/01 ze strany dovolatele neobstojí; tento nález se vypořádal se stavem, kdy sice prostory byly kolaudovány jako nebytové, ale tomuto kolaudačnímu rozhodnutí už žádné pozdější nekonkurovalo.
Uplatněný dovolací důvod tedy nebyl naplněn; poněvadž v řízení před nižšími instancemi nedošlo ani k procesnímu pochybení ve smyslu §242 odst.3 o.s.ř., dovolací soud dovolání žalobce pro správnost rozsudku odvolacího soudu zamítl ( §243b odst.2 věta před středníkem o.s.ř.).
Prvním třem žalovaným, kteří byli účastni dovolacího řízení, nevznikly žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. dubna 2005
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu