ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2220.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 2220/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelky M. S., zastoupené advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze 7. 12. 2004, sp. zn. 21 Co 368/2003, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 32/99 (žalobkyně M. S., která byla v řízení zastoupena JUDr. F. S., proti žalovanému Městu B., zastoupenému advokátkou, o určení práva na restituci majetku), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 29. 6. 1999, se žalobkyně domáhala, aby soud rozsudkem určil, že „má právo na restituci ke dvěma rodinným domům, a to v B. V žalobě bylo uvedeno, že prarodiče žalobkyně a pak i rodiče žalobkyně byli spoluvlastníky domu čp. 135 v B. s pozemky parc. č. 441 (o výměře 157 m2) a parc. č. 898/1 (o výměře 253 m2) a také domu čp. 14 v B. s pozemky parc. č. 2796 (o výměře 187 m2) a parc. č. 1007/12 (o výměře 76 m2). Na tyto nemovitosti byla 30. 7. 1946 uvalena národní správa. Podle usnesení rady Ústředního národního výboru v B. z 21. 8. 1951, schváleného výměrem Krajského národního výboru v B. z 29. 8. 1951, zn. VIII /1-153-KP-24.8.1951-St., a na základě rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy v P. ze 6. 12. 1949, č. U III 121/49, vydaného podle ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 167/1950 Sb. bylo na uvedené nemovitosti vloženo do pozemkových knih vlastnické právo pro čs. stát; nemovitosti byly spravovány Bytovým podnikem města B. a později Městským národním výborem v B. Otec žalobkyně J. S. (který zemřel 1. 10. 1959 a jeho manželka E. S. zemřela 3. 2. 1979) i žalobkyně sama se stále domáhali vydání uvedených nemovitostí, ale jejich žádostem nebylo vyhověno s odůvodněním, že nemovitosti přešly do vlastnictví státu před 25. 2. 1948, a to už v roce 1946 podle dekretu č. 108/1945 Sb.
Žalované město navrhlo zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti, uváděné žalobkyní, byly konfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb. a konfiskované nemovitosti tu byly konkretizovány správními výměry z 8. 3. 1947, č. 299390/46, č. 299391/46, jakož i č. 299422/46, týkajícími se spoluvlastníků J. S. a E. S. Žalobkyní citovaná rozhodnutí z roku 1951 se týkalo pouze otázky svěření národního majetku do správy komunálního podniku a nikoli otázky přechodu majetku z fyzických osob na stát. Podle názoru žalovaného města „není a nebylo vlastníkem ani jedné a žalobkyní uváděných nemovitostí“. Žalované město poukazovalo i na to, že ohledně týchž nemovitostí je vedeno u Městského soudu v Brně občanské soudní řízení pod sp. 14 C 88/97, o určení práva k nemovitostem, jehož účastníky jsou jednak Město B., ale i Česká republika – Ministerstvo financí ČR.
Řízení o žalobě žalobkyně bylo přerušeno usnesením Městského soudu v Brně z 31. 7. 2001, čj. 45 C 32/99-38, po té, když se žalobkyně obrátila se svou žádostí na zmocněnce vlády ČR pro lidská práva.
Po pokračování v řízení bylo o žalobě žalobkyně rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 1. 4. 2003, čj. 45 C 32/99-54, jímž byla zamítnuta žaloba žalobkyně se žalobním návrhem na určení, že má právo na restituci ke dvěma rodinným domům v B. Žalobkyni bylo uloženo uhradit žalovanému městu na náhradu nákladů řízení 2.300,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že po provedeném dokazování a zhodnocení důkazů dospěl soud prvního stupně k závěru o zamítnutí žaloby.
Soud prvního stupně se zabýval nejprve tím, zda k odnětí majetku uváděného žalobkyní došlo v rozhodném období (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990) podle ustanovení §1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, aby bylo možné použít na projednávanou právní věc ustanovení tohoto zákona. Soud prvního stupně však pokládal za zjištěno, že na základě dekretu č. 5/1945 Sb. a dekretu č. 108/1945 Sb. byli prarodiče žalobkyně označeni jako osoby státně nespolehlivé a jejich majetek byl dán pod národní správu. Následná konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. pak proběhla na základě správních rozhodnutí, a to výměry č. 299390/46, č. 299391/46, č. 299423/46 a č. 299422/46, které nabyly právní moci dne 8. 3. 1947. Tyto správní výměry byly tedy vydány před rozhodným období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) podle zákona č. 87/1991 Sb.
Dále se soud prvního stupně zabýval tím, zda žalobkyně včas podala výzvu k vydání nemovitostí podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a zda také podala žalobu u soudu ve lhůtě podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že tyto lhůty nebyly žalobkyní dodrženy.
Přikročil proto soud prvního stupně k zamítnutí žaloby žalobkyně, když tu k přechodu věci na stát došlo v daném případě před rozhodným obdobím (25. 2. 1948 až 1. 1. 1990), neboť žalobkyně nepodala výzvu k vydání nemovitostí, ani žalobu k soudu ve lhůtách stanovených v zákoně č. 87/1991 Sb. a žalobkyně v řízení neprokázala ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně ze 7. 12. 2004, sp. zn. 21 Co 368/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda tu na straně žalobkyně byl dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odvolací soud byl toho názoru, že žalobkyně by měla tento naléhavý právní zájem pouze tehdy, jestliže by nemohla žalovat přímo žalobou o plnění, tedy pokud by určovací žaloba měla své opodstatnění jako žalobní návrh preventivní před pourušením právního vztahu nebo práva, popřípadě pokud by se bez požadovaného určení její právní postavení stalo nejistým. Žaloba žalobkyně o určení práva na restituci majetku podle zákona č. 87/1991 Sb. upravuje totiž možnost domáhat se vydání věci podle ustanovení §5 tohoto zákon, takže tu žaloba o určení práva na restituci nemá odůvodněnou preventivní povahu. Odvolací soud dále dovozoval, že „žalobkyně by se stala vlastnicí nemovitostí až poté, co na základě pravomocného a vymahatelného rozhodnutí soudu by byl proveden zápis do katastru nemovitostí o vlastnictví žalobkyně k nemovitostem, o něž v tomto řízení jde; až do této doby není žalobkyně vlastnicí nemovitostí a nemá k nim žádná práva. Nemůže tedy žalobkyni hrozit porušení jejích vlastnických práva a na jejím právním postavení se nemůže nic změnit“. V katastru nemovitosti by byl nadále zapsán žalovaný jako vlastník nemovitostí, neboť podkladem pro nový zápis do katastru nemovitostí by bylo pouze rozhodnutí o určení vlastnického práva žalobkyně k nemovitostem nebo rozhodnutí směřující k nahrazení projevu vůle žalovaného, směřující k vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.; rovněž ve vztahu k žalovanému by nedošlo při vyhovění žalobě k žádné změně, jelikož žalovaný by i nadále nebyl zavázán nemovitosti žalobkyni vydat a musela by proti žalovanému následovat další žaloba o vydání nemovitých věcí. Odvolací soud byl i toho názoru, že z procesního hlediska byla tu na místě žaloba na plnění, popřípadě žaloba o nahrazení projevu vůle žalovaného k dohodě o vydání nemovitostí podle §5 zákona č. 87/1991 Sb. a nikoli žaloba určovací.
Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen podle §219 občanského soudního řádu, „aniž by se odvolací soud zabýval jednotlivými argumenty odvolatelky, uvedenými v jejím odvolání“. Výrok o nákladech řízení byl odvolacím soudem odůvodněn ustanoveními §224 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zmocněnci žalobkyně dne 28. 12. 2004 a dovolání proti tomuto rozsudku bylo ze strany žalobkyně podáno dne 21. 2. 2005, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, protože dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, která má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatelka uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka vytýkala soudům obou stupňů, že v daném případě nepostupovaly vůči ní podle ustanovení §43 odst. 1 a §79 odst. 1 občanského soudního řádu v zájmu upřesnění žalobního návrhu po předchozím poučení ze strany soudu. Dovolatelka trvala na tom, že se svou žalobou domáhá „změny vlastnického práva k nemovitostem postupem podle zákona č. 87/1991 Sb.“. V její žalobě v tomto řízení, v němž žalobkyně nebyla zastoupena advokátem, existoval rozpor mezi v žalobě uvedeným skutkovým tvrzením a žalobním návrhem, který měly soudy odstranit postupem podle ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu. Pokud tento rozpor nebyl odstraněn, nebylo možné ve věci rozhodovat.
Žalované město ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně se ztotožňovalo s rozsudkem odvolacího soudu a navrhovalo, aby dovolací soud dovolání dovolatelky nevyhověl.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského právního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 45 C 32/99 Městského soudu v Brně), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda byla v rozsudku odvolacího soudu řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, vydá povinná osoba věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci a uvede způsob jejího převzetí státem; jde-li o vydání movité věci, musí oprávněná osoba prokázat, kde se věc nalézá.
Podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 sb. vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců; jinak její nárok na vydání věci zanikne.
Podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle §5 odst. 2 téhož zákona, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.
Nároky, které nebyly uspokojeny podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., jsou podmíněny tím, že oprávněná osoba vyzvala ve lhůtě podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. k vydání věci osobu, která věc držela k 1. 4. 1991, tj. ke dni účinnosti uvedeného zákona (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §34 zákona č. 87/1991 Sb. není-li oprávněné osoby nebo neuplatní-li žádná z oprávněných osob nárok na vydání věci ve lhůtě stanovené v §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., stává se oprávněnou osobou stát, který uplatní toto právo nejpozději do 18 měsíců ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (tj. od 1. 4. 1991).
V daném případě již v žalobě žalobkyně z 28. 6. 1999 bylo výslovně uvedeno (v odstavci VI. žaloby), že žalobkyně „svým podáním ze dne 9. 12. 1992 uplatnila požadavek restituce“. Tento údaj odpovídal i tomu, co bylo uvedeno v příloze, kterou žalobkyně připojila ke své žalob z 29. 6. 1999 (šlo o přípis Magistrátu města B. ze 6. 4. 1998, zn. MO 5206/98, adresovaný žalobkyni).
Za těchto uvedených okolností nelze přisvědčit názoru, že tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotně právními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb., na který dovolatelka výslovně poukazuje svým dovoláním, v němž uvádí, že se „domáhá změny vlastnického práva k nemovitostem podle zákona č. 87/1991 Sb.“, a tedy nikoli podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku (ani podle zákona č. 243/1992 Sb., kterým byly upraveny některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 93/1992 Sb.), na něž žalobkyně v průběhu řízení rovněž zčásti poukazovala, a to bez ohledu na to, jak sama v žalobě označila druh nemovitostí, o něž v tomto řízení jde.
Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatelky žádný ze zákonných předpokladů přípustnosti dovolání, jež jsou jmenovitě uvedeny v ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu (v návaznosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu), tj. řešení právní otázky odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem (nikoli s procesním právem), nebo řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, popřípadě právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Musel tedy dovolací soud přikročit k odmítnutí dovolání dovolateky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů, vynaložených žalovaným na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání dovolatelky, vyjadřujícího stručně ta procesní stanoviska žalovaného, jež byla uplatněna již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu