ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2279.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2279/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání Tělovýchovné jednoty B., zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 2. 4. 2004, sp. zn. 18 Co 250/2003, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 10 C 205/91 /žalobců: a)D. M., b) M. B., c) J. E., d) J. M., e) MUDr. I. H., f) Z. H. a g) J. M. (USA), zastoupených JUDr. P. O.-N., proti žalované TJ B., zastoupené advokátkou, o vydání věcí/, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 20. 12. 1991, se žalobci domáhali, aby žalované tělovýchovné jednotě bylo uloženo uzavřít s nimi dohodu o vydání pozemků parc. č. 1128/ 1536 a parc. č. 2490/2 v katastrálním území P. B., zapsaných na listu vlastnictví 2846 pro katastrální území B. u Katastrálního úřadu P./ a to v ideálních podílech u jednotlivých žalobců v žalobě vyčíslených/. V žalobě bylo uvedeno, že právní předchůdci žalobců – již zemřelí Ing. Dr. T. B., O. B., V. K., Dr. L. H. a A. M. byli spoluvlastníky ideálních 205/256 pozemku č. kat. 2490 /role/, jenž byl zapsán ve vložce č. 489 pozemkové knihy pro katastrální území B. Tento pozemek přešel na stát rozhodnutím finanční komise bývalého Obvodního národního výboru v P. ze 14. 3. 1963, čj. Fin/5 – 10911/63-8a, a to podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. podle ustanovení §11 vyhlášky č. 88/1959 Úředního listu. Žalobci učinili písemnou výzvu žalované tělovýchovné jednotě k vydání nemovitostí, ale bezvýsledně.
Žalovaná tělovýchovná jednota navrhla zamítnutí žaloby s tím, že nárok žalobců nebyl včas uplatněn u soudu, nárok nebyl ani při podání výzvy k vydání doložen potřebnými doklady ve smyslu ustanovení §6 zákona č. 403/1990 Sb. a především pozemek nelze vydat, neboť je na něm vybudován nákladem tělovýchovné jednoty sportovní areál, který nelze zlikvidovat.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 8. 4. 1997, čj. 10 C 205/91-91, byla zamítnuta žaloba žalobců M. B., D. M., MUDr. I. H., Z. H., R. E., J. M. a J. M. o uložení povinnosti žalované TJ B. uzavřít se žalobci dohodu o vydání ideálních 1128/1536 pozemku parc. č. 2490/2 a parc. č. 1846 v katastrálním území B., zapsaných na listu vlastnictví č. 1846 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu P., a to v ideálních 288/1536 u M. B., v ideálních 288/1536 u D. M., ideálních 138/1536 u MUDr. I. H., ideálních 138/1536 u Z. H., ideálních 92/1536 u R. E., ideálních 92/1536 u J. M. a ideálních 92/1536 u J. M. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobců byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem Městského soudu v Praze z 27. 1. 1998, sp. zn. 19 Co 610/97, potvrzen v zamítavém výroku ohledně uložení povinnosti žalované uzavřít se žalobcem dohodu o vydání ideálních 1128/1536 pozemku parc. č. 2498/3 v katastrálním území B., ale byl tento rozsudek zrušen v zamítavém výroku o uložení povinnosti žalované tělovýchovné jednotě uzavřít se žalobci dohodu o vydání ideálních 1128/1536 pozemku parc. č. 2490/2 v katastrálním území B,, jakož i ve výroku o nákladech řízení; v rozsahu zrušujícího výroku rozsudku odvolacího soudu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že v daném případě je rozhodující, zda jsou na pozemku parc. č. 2490/2 v katastrálním území B, umístěny stavby, které by bránily vydání pozemku; zejména bude nezbytné postavit na jisto, zda poté, co byl pozemek právním předchůdcům žalobců odňat podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., došlo na pozemku ke vzniku nových staveb, anebo šlo pouze o rekonstrukci původních staveb.
V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudek z 30. 4. 2001, čj. 10 C 205/91-99. Tímto rozsudkem bylo uloženo žalované TJ B. vydat žalobcům M. B., D. M., MUDr. I. H., Z. H., J. E., J. M. a J. M. spoluvlastnické díly pozemku parc. č. 2490/2 v katastrálním území B., zapsaného na listu vlastnictví č. 1846 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P., a to žalobkyni M. B. ideálních 288/1536, žalobkyni D. M. ideálních 288/1536, žalobci MUDr. I. H. ideálních 138/1536, žalobci Z. H. ideálních 138/1536, žalobci J. E. ideálních 92/1536, J. M. ideálních 92/1536 a J. M. ideálních 92/1536, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované TJ B. bylo také uloženo zaplatit soudní poplatek v této právní věci částkou 1.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
K odvolání žalované TJ B. byl usnesením Městského soudu v Praze z 24. 10. 2001, sp. zn. 19 Co 453, 454/2001, zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 30. 4. 2001, čj. 10 C 205/91-299 /ve znění doplňujícího usnesení ze16. 7. 2001, čj. 10 C 205/91-314/ a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve svém zrušovacím usnesení vytýkal odvolací soud soudu prvního stupně, že ani v dalším průběhu řízení nezjišťoval, zda stavby nově zřízené na pozemku parc. č. 2490/2 v katastrálním území B. brání z hlediska ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. jeho vydání či nikoli.Také bylo třeba, podle názoru odvolacího soudu, posoudit, zda tu byla nemovitou věcí stavba fotbalového hřiště a zda ostatní stavby /šatny, kotelna, restaurace/ jsou objektivně určeny k tomu, aby byly spolu s hřištěm trvale užívány, a také posoudit i to, zda některé zřízené stavby /např. plot sportovního areálu nebo tzv. střídačky na hřišti /jsou věcmi movitými nebo nemovitými.
Obvodní soud pro Prahu 6 potom rozhodl rozsudkem z 9. 12. 2002, čj. 10 C 205/91-377. Tímto rozsudkem bylo žalované TJ B. uloženo vydat z pozemku parc. č. 2490/2 v katastrálním území B., zapsaného na listu vlastnictví č. 1846 pro katastrální území B. u Katastrálního úřadu P., žalobkyni M. B. ideálních 288/1536, žalobkyni D. M. ideálních 288/1536, žalobci MUDr. I. H. ideálních138/1536, žalobci Z. H. ideálních 138/1536, žalobci J. E. ideálních 92/1536, žalobkyni J. M. ideálních 92/1536 a žalobci J. M. ideálních 92/1536, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované TJ B. bylo uloženo zaplatit státu na úhradu jím placeného znalečného 30.726 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované bylo také uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 139.725 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Rovněž bylo uloženo žalované zaplatit soudní poplatek v této právní věci částkou 1.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žaloba žalobců byla tímto soudem shledána oprávněnou. Žalobce posuzoval soud prvního stupně jako oprávněné osoby podle zákona č. 403/1990 Sb., které také podaly řádně a včas výzvu k vydání nemovitostí.
Hranice pozemku, z něhož žalobci požadují vydat ideální spoluvlastnické díly, pokládal soud prvního stupně za vymezeny posudkem znalce J. P. Posudkem znalce Ing. K. pak měl soud prvního stupně za doložené, že na pozemku parc. č. 2490/2 v katastrálním území B. je jednak fotbalové hřiště /zaškvárované a vyrovnané k odtoku vody/, která má povahu nemovitosti, a dále šatny, kotelna, restaurace a tzv. střídačky, umístěné u hřiště, jakož i mobilní stavební buňky; kotelna, šatny a restaurace tvoří jeden stavební celek. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že fotbalové hřiště tu má povahu věci hlavní: jeho příslušenstvím jsou tu tzv. střídačky a za příslušenství uvedené věci hlavní pokládal soud prvního stupně i kotelnu, šatny i restauraci. Stavební mobilní buňky nejsou tu spojeny se zemí pevným základem a byly tu umístěny s povolením na dobu 10 roků, které již uplynuly. Hřiště, kotelna a šatny byly zřízeny již před převzetím pozemku státem; rekonstrukci prodělaly po požáru v roce 1977. Za těchto uvedených okolností, doložených zejména znaleckými posudky, dospěl soud prvního stupně k závěru, že tu nejsou dány právní překážky vydání věcí podle ustanovení §10 zákona č. 403/1990 Sb., a proto žalobě žalobců vyhověl.
O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §148 odst. 1 občanského soudního řádu. O soudním poplatku bylo rozhodnuto podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.
O odvolání žalované TJ B. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 z 9. 12. 2002, čj. 10 C 205/91-377, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 9. 4. 2004, sp. zn. 18 Co 250/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o věci samé. Výroky o nákladech řízení a o soudním poplatku, které byly uloženy platit státu, byly pouze doplněny tím, že tato úhrada je splatná na účet Obvodního soudu pro Prahu 6. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem bylo změněno rovněž jen v rozsudku uváděné místo splatnosti. Žalované TJ B. bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Také bylo žalované uloženo zaplatit 2.500 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 na úhradu nákladů řízení placených státem v odvolacím řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalované nebylo shledáno důvodným. Soud prvního stupně, podle názoru odvolacího soudu, dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a také právní závěry soudu prvního stupně pokládal odvolací soud za správné.
Shodně se závěry soudu prvního stupně byl i odvolací soud toho názoru, že žalobci jsou jako oprávněné osoby aktivně legitimováni v tomto sporu o vydání jednotlivých majetkových podílů na žalobci uváděných nemovitostech ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 403/1990 Sb., a že žalovaná tělovýchovná jednota je povinnou osobou podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Žalobci také řádně a včas vyzvali TJ B. o vydání nemovitosti, kterou ve výzvě označili původním parcelním číslem 2490, ale z obsahu výzvy je možné dovodit, že se výzva týkala vydání celého sportovního areálu.
Ohledně pozemku, na němž je sportovní areál vybudován /tj. pozemek parc. č. 2490/2 v katastrálním území B./, který byl odňat podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., byl odvolací soud shodně s názorem soudu prvního stupně toho názoru, že stavby umístěné na tomto pozemku nebrání jeho vydání oprávněným osobám s poukazem na ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. Soud prvního stupně považoval fotbalové hřiště na pozemku parc. č. 2490/2 v katastrálním území B. za samostatnou stavbu, která je výsledkem stavebně technické činnosti značného rozsahu a splňuje „podstatné znaky stavby ve smyslu práva“. Další stavby, které jsou umístěny na uvedeném pozemku, pak lze ohledně některých z nich považovat za samostatné stavby /a to zděný objekt správce sportovního areálu s klubovnou, sprchami, šatnou, kotelnou, uhelnou a restaurací, rozhlasovou kabinou, tzv. střídačky u hřiště, ochoz pro diváky a plotovou zeď na východní straně hřiště/. Hřiště jako stavba a samostatná věc vzniklo již v roce 1944 a přes určité technické nedostatky /neodvodnění hřiště a v důsledku toho odplavování materiálu ze hřiště/ plnilo stále svou funkci a uvedené stavby, postavené u hřiště, je nutno chápat jako příslušenství hřiště a jsou vlastníkem věci hlavní určeny k trvalému užívání s věcí hlavní a společně s hříštěm a ostatní plochou tvoří jednotný komplex – sportovní areál.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný a o nákladech řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §220 odst. 1, §142 odst. 1, §148 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu z 2. 4. 2004 /ve znění opravného usnesení z 9. 4. 2004, sp. zn. 18 Co 280/2003, týkajícího se vyčíslení výše nákladů řízení/ byl doručen advokátce, která v řízení zastupovala žalovanou tělovýchovnou jednotu, dne 3. 5. 2004 a dovolání žalované bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 6 dne 2. 7. 2004, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se tělovýchovná jednota navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné, jak to bylo uvedeno i v poučení v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, a jako odvolací důvody uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka vytýkala, že soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí odchýlil o právního závěru, obsaženého v rozhodnutí odvolacího soudu z 26. 1. 1998, vydaném v této právní věci, a to v závažné otázce, zda stavby na pozemku parc. č. 2490/2 v katastrálním území B. jsou překážkou vydání pozemku v souvislosti s tím, zda fotbalové hřiště na uvedeném pozemku je nebo není nemovitou stavbou. V této souvislosti dovolatelka poukazovala na to, že z posudku znalce Ing. K. vyplynulo, že toto fotbalové hřiště není nemovitou stavbou; naopak dospěl uvedený znalecký posudek k závěru, že nemovitou věcí je tu stavba restaurace na uvedeném pozemku, která není objektivně určena k tomu, aby byla provozována s hřištěm, ale je provozována nezávisle a samostatně; existence této stavby představuje zákonnou překážku k vydání pozemku. V této souvislosti dovolatelka vytýkala, že k tomuto odbornému závěru, vyplývajícímu ze znaleckého posudku, odvolací soud vůbec nepřihlížel. Tělovýchovný areál na pozemku parc. č. 2490/2 v katastrálním území B. vznikl prací a za peníze klubů, které tu vyvíjely činnost už od roku 1926, a byl dobudován zejména žalovanou tělovýchovnou jednotou v letech 1977 – 1990 a žalovaná jednota do tohoto areálu vložila značné finanční prostředky; toto zhodnocení bylo nepochybně prokázáno, ale soud se vůbec nezabýval otázkou zhodnocení věci a způsoben úhrady tohoto zhodnocení.
Dovolatelka pokládala za nesprávný i výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení mezi účastníky řízení navzájem, když totiž žalobci měli v řízení jen částečný úspěch /ohledně jednoho ze dvou v jejich žalobě uvedených pozemků/.
Žalobci ve svém vyjádření k dovolání žalované tělovýchovné jednoty navrhovali, aby dovolání žalované nebylo vyhověno, neboť je nedůvodné.
Při posuzování dovolání dovolávající se tělovýchovné jednoty vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první , bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona, jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád /zákon č. 99/1963 Sb./, platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. /tj. před 1. 1. 2001/.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu potvrzujícímu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která je rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně, anebo právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu spisu sp. zn. 10 C 205/91 Obvodního soudu pro Prahu 6, ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky řešilo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo ještě třeba posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, byla řešena některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvody, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnosti, která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá; musí jít o zjištění právně významné /viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/.
V daném případě nebylo možné přisvědčit názoru, že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není. Pokud pak měla dovolatelka výhrady proti tomu, jak odvolací soud provedené dokazování hodnotil, je třeba připomenout z již citovaného rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek i další právní závěr, že totiž za dovolací důvod nelze považovat námitky proti hodnocení důkazů soudem, neboť toto hodnocení je ustanovením §132 občanského soudního řádu soudům svěřeno a právní úprava hodnocení dokazování v občanském soudním řádu vychází z procesní zásady volného hodnocení důkazů.
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud použil na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis, nebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil /viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 (45)/.
Rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, aplikovalo na daný případ zejména ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., podle něhož se oprávněné osobě nevydává pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem.
Stavba, kterou má na zřeteli ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb., musí být zřízena po převzetí pozemku státem a musí jít o stavbu trvalého charakteru /srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek/.
Za stavbu je třeba považovat takovou stavbu, která z dříve nezastavěného pozemku činí pozemek zastavěný, přičemž jde o stavbu hlavní /k níž mají ostatní stavby funkci doplňkovou/ /srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 120, odst. 2/.
Závěr o tom, že stavba je spojena se zemí pevným základem, je třeba vždy posuzovat podle povahy a okolností konkrétního případu, zpravidla na základě odborného stavebně technického vyjádření /viz nález Ústavního soudu nálezů a usnesení ČR z 3. 8. 1999, IV ÚS 189/99, uveřejněný pod č. 105 ve svazku 15 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu /. Posouzení stavby jako nemovitosti nelze vyloučit ani např. ohledně podzemních vrstev tenisových dvorců /srov. nález Ústavního soudu ČR z 10. 11. 1998, IV ÚS 295/98, uveřejněný pod č. 139 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR/.
Spojení se zemí pevným základem /§119 odst. 2 občanského zákoníku/ je možné charakterizovat tak, že věc nesmí být oddělitelná od země, aniž by došlo k porušení věci /srov. nález Ústavního soudu ČR ze 6. 5. 2003, I. ÚS 483/01, uveřejněný pod č. 60 ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR/.
Z uváděných ustanovení právních předpisů a z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury obecných soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i při posuzování přípustnosti dovolání dovolatelky. Musel zároveň konstatovat, že z týchž ustanovení a z týchž právních závěrů vycházel v podstatě i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky. Lze ještě poznamenat, že odvolací soud ještě při své úvaze o aplikaci a výkladu ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 poukazoval i na jím citovaný nález Ústavního soudu ČR ze 14. 6. 2000, II. ÚS /s nímž se seznámil/ a jeho právní závěr ve své argumentaci také použil: „Tělovýchovný areál nelze dělit; patří jedinému vlastnickému subjektu. Nikdo nemůže pro sebe vlastnicky reklamovat jeho část proto, že na něm postavil dílčí stavbu“.
Z těchto uvedených okolností nemohl tedy dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již bylo shora dovozeno, odvolací soud svým rozhodnutím neřešil ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, bylo nutno konstatovat, že zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu nejsou v tomto případě u dovolání dovolatelky splněny.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolávající se tělovýchovná jednota nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů, vynaložených žalobci na vyjádření k dovolání žalované, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze řešené právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícího v podstatě procesní stanoviska žalobců, přednesená již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. února 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu