ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2324.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2324/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání P. M. A., Velká Británie, zastoupeného advokátem, které bylo podáno proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2003, sp. zn. 19 Co 312/2003 (v právní věci žalobce R. A., Velká Británie, proti žalovanému Bytovému podniku P., s.p. v likvidaci, zastoupenému advokátem, o vydání nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 226/95) takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22.7. 2003, č.j. 19 Co 312/2003-112, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31.3. 2003, č.j. 25 C 226/95-104, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal vydání nemovitosti a to 66/5040 domu čp. 1186 se stavební parcelou č. 365 v katastrálním území N. M. P.
V průběhu řízení nalézací soud provedl dožádání výslechem žalobce u příslušného soudu ve Velké Británii. Dožádání se vrátilo nevyřízené s tím, že Vrchní rada Královské komory Nejvyššího soudu Anglie a Walesu soudu sdělil, že dožádání vrací jako neprovedené, jelikož byl informován, že žalobce zemřel. Obvodní soud následně uvedenou instituci požádal o přešetření jména dědiců a jejich vyjádření, zda hodlají v projednávaném řízení pokračovat. Tato žádost byla vrácena jako neprovedená, protože vyhledávání provedené v rejstříku pozůstalostí nevedlo k nalezení jakékoliv stopy související s dědickým řízením po zemřelém žalobci.
Obvodní soud pro Prahu 1 v návaznosti na výše uvedené svým usnesením ze dne 31.3. 2003, č.j. 25 C 226/95-104 řízení zastavil, a to v souladu s ustanovením §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále o.s.ř.).
Na základě odvolání Z. Ch., bývalé zástupkyně žalobce, bylo citované usnesení potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22.7. 2003, č.j. 19 Co 312/2003-112.
Odvolací soud sice uznal odvolání bývalé zástupkyně žalobce jako neodkladný úkon zabraňující újmě mandanta, event. jeho právních nástupců, nedovodil však jeho důvodnost. Městský soud předvolal Z. Ch. k informativnímu výslechu za účelem zjištění žalobce. Bývalá zplnomocněnkyně však pouze sdělila, že žalobce byl ženatý, měl syna a přislíbila soudu ve lhůtě 5 dní sdělit jména a adresy dědiců. Žádné konkrétní údaje o nástupcích zemřelého však neuvedla. Za tohoto stavu věci, kdy nebyl zjištěn žádný právní nástupce po žalobci, odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil.
Proti usnesení odvolacího soudu podala Z. Ch. dne 7.11. 2003 blanketní dovolání, s tím, že odůvodnění bude vypracováno následně.
V doplnění ze dne 27.11. 2003 Z. Ch. uvádí, že kontaktovala dědice žalobce, kteří ji sdělili, že hodlají v řízení pokračovat. Závěr odvolacího soudu o neexistenci dědiců žalobce je zjevně nesprávný a je na místě zrušit rozhodnutí obou instancí.
Obvodní soud pro Prahu 1 následně usnesením ze dne 8.1. 2004, č.j. 25 C 226/95-124 vyzval žalobce, aby ve lhůtě patnácti dnů doplnil dovolání doložením plné moci advokáta nebo notáře, který bude žalobce zastupovat v dovolacím řízení.
Z. Ch. poté svými přípisy datovanými 4.2. 2004, 20.2. 2004, 31.3. 2004, 26.4. 2004 a 14.7. 2004 žádá o prodloužení lhůty stanovené posledně citovaným usnesením.
Dne 21.7. 2004 bylo doručeno dovolání P. M. A. (syna původního žalobce) sepsané jeho právním zástupcem. Dovolatel napadá závěry odvolacího soudu a připomíná smysl a účel občanského soudního řízení. Odvolací soud pochybil pokud se spokojil s vyjádřením Vrchní rady Královské komory Nejvyššího soudu Anglie a Walesu o tom, že nebyly nalezeny žádné stopy po dědickém řízení, neboť tento registr nepokrývá všechny způsoby vyřízení pozůstalosti ve Velké Británii, což dokládá právě i projednávaný případ. Odvolací soud navíc pominul, že zemřelý žalobce byl český občan, který zanechal majetek na území České republiky (přinejmenším předmětný restituční nárok), což zakládá pravomoc českého dědického soudu k projednání dědictví. Soud tedy měl před vydáním rozhodnutí o zastavení vyčkat na skončení dědického řízení, a ne se spolehnout na vyjádření ne zcela kompetentního orgánu.
Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.1. 2001, a to v souladu s ustanovením části dvanácté, hlavy I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda byli dovolání uplatněno oprávněnou osobou. Přípis označený jako dovolání podala dne 7.11. 2003 Z. Ch., stejně jako podání ze dne 27.11. 2003, obsahující odůvodnění uplatněného mimořádného opravného prostředku. Tato osoba v řízení vystupovala na základě plné moci. Zmocnitel sice v roce 2001 zemřel, ale podání dovolání lze v daném případě – stejně jako podání odvolání – vyložit jako neodkladný úkon učiněný (bývalým) zmocněncem ve smyslu ustanovení §33b odst. 6 občanského zákoníku.
Dovolací soud proto uzavřel, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou a včas (§240 odst. 1 o.s.ř.). Ve spojení s doplněním ze dne 27.11. 2003 lze konstatovat, že dovolání splňuje požadované obsahové i formální náležitosti.
Na základě výzvy Obvodního soudu pro Prahu 1 obsažené v usnesení ze dne 8.1. 2004, č.j. 25 C 226/95-124 byla do spisu v souladu s ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. doplněna plná moc advokáta, který doplnil podané dovolání svým přípisem došlým nalézacímu soud dne 21.7. 2004. Je sice skutečností, že žalující strana nedodržela při doložení povinného zastoupení lhůtu stanovenou v citovaném usnesení, dovolací soud však vzhledem k okolnostem projednávaného případu a s ohledem na soudcovský (nikoliv zákonný) charakter uložené lhůty uzavřel, že tento postup není relevantním pochybením, ze kterého by bylo nutné vyvozovat negativní procesní důsledky. Dovolací soud proto uzavřel, že v projednávané věci je naplněna podmínka povinného zastoupení ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř.
Dovolání bylo podáno z důvodů subsumovaných v ust. §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. Přípustnost dovolání je dána podle §239 odst. 2 písm. b/ o.s.ř., neboť je napadáno usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o.s.ř.
Po posouzení věci Nejvyšší soud ČR dospěl k názoru, že podané dovolání je důvodné.
Podle §104 odst. 1 jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Podle druhého odstavce platí, že jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření.
Podle §107 odst. 2 ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde.
Obvodní soud předmětné řízení zastavil s tím, že dědické řízení neproběhlo a zemřelý žalobce nezanechal žádné dědice. Městský soud tento závěr potvrdil, s tím že prostřednictvím dožádání do ciziny, kde žalobce zemřel, ani výslechem Z. Ch., nebylo možné zjistit konkrétní údaje, které by vedly ke zjištění právního nástupce.
Tyto závěry ve věci rozhodujících soudů se ukázaly jako neopodstatněné, jak jednoznačně vyplývá z dovolání podaného synem žalobce. Dovolací soud si je vědom, že osvětlování skutečného skutkového stavu bylo v souzené věci značně komplikováno zahraničním bydlištěm žalobce i tím, že jeho zástupkyně nedoložila k výzvě odvolacího soudu řádně a včas svá tvrzení. Přesto však musí převážit postup, který zajišťující spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků, jak soudům ukládá ustanovení §1 o.s.ř. V souzené věci nejde o právo, které by podle hmotného práva bylo vázáno na osobu původního účastníka řízení a soudy proto měly v souladu s ustanovením §107 odst. 2 o.s.ř. vyvinout větší úsilí o nalezení právního nástupce žalobce, zvláště když jeho zástupkyně na existenci dědice výslovně – byť nedoloženě – upozorňovala.
Ustanovení §107 odst. 2 o.s.ř. by mělo sloužit ke zjištění právních nástupců vždy, pokud je to možné. Tento princip, pečlivě odlišující odstranitelný nedostatek řízení od skutečně neodstranitelného, by měl být citlivě zohledněn zvláště v restitučním řízení, které si obecně klade za cíl nápravu křivd, způsobených v minulosti.
Dovolací soud vzhledem k výše uvedenému nemohl dojít k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu správné, a napadené rozhodnutí proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud současně i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižší instance závazný. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud nižší instance při skončení věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. června 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu