ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2352.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2352/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Z., a. s., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému P. f. České republiky, o zaplacení Kč 442.794,60 s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 72/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2004, č.j. 20 Co 123/2004-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 11. 2003, č.j. 22 C 72/2003-56, kterým byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 442.794,60 Kč s úrokem z prodlení ve výší 8,5 % ročně od 21. 11. 2001 do zaplacení, jakož i náklady řízení. Odvolací soud uložil žalovanému nahradit žalobci též náklady odvolacího řízení.
Odvolací soud se opřel především o ustanovení §12 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, jakož i o změně dalších souvisejících zákonů. Dovodil, že žalobci náleží náhrada za trvalý porost, kterou je povinen podle citovaného ustanovení zaplatit P. f. ČR, přičemž nárok na tuto náhradu vznikl v návaznosti na převod zemědělských pozemků žalovaným na individuálního vlastníka Ing. J. V. Výše náhrady reprezentuje v intencích znaleckého posudku částku, představující cenu trvalých porostů /jabloňového sadu/, vysazených na pozemku parc. č. 4049/1 v k. ú. N. již právním předchůdcem žalobce /Jednotné zemědělské a po transformaci Zemědělské družstvo V. N.; žalobce se stal jedním ze sukcesorů družstva po jeho rozdělení/. Odvolací soud dospěl k závěru, že ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. /dále jen „zákon o půdě“/, na která se odvolává žalovaný, nemohou být v této věci přednostně aplikována. Naopak zákon č. 95/1999 Sb. je k zákonu o půdě v poměru speciality k předpisu obecnému.
Žalovaný podal proti tomuto rozsudku dovolání. Dovodil v něm zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a zdůraznil právní následky, plynoucí podle něj z ustanovení §24 odst. 9 zákona o půdě. Podle tohoto ustanovení je-li vlastníkem trvalých porostů stát, náhrady podle odstavců 5 a 6 téhož paragrafu /na které odkazuje §12 zákona č. 95/1999 Sb./ se neposkytují. Dovolatel poukázal na vlastnictví státu právě k předmětným porostům, přičemž podle dřívější právní úpravy /například podle zákonů č. 61/1976 Sb., 122/1975 Sb. či 163/1990 Sb./ byly pouze trvalé porosty vysázené na pozemcích užívaných podle tehdejších zákonů – tedy s odlišným právním režimem než v této věci - ve vlastnictví uživatele. V posuzované věci tedy platí, že trvalé porosty jsou nikoli samostatnou věcí, ale součástí pozemku, a náhrady za ně poskytují pouze nestátní subjekty, resp. fyzické osoby /při ukončení nájmu/. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, splňující podmínku povinného zastoupení, podal dovolání včas. Podle obsahu dovolání se brojí proti nesprávnému právnímu posouzení věci; dovolací soud však musel nejprve posoudit, zda má dovolání, jak též dovolatel tvrdil, zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm c), odst. 3 občanského soudního řádu /dále jen „o.s.ř.“/.
Zákon č. 95/1999 Sb. představoval svým obsahem pokračování privatizace zemědělských a lesních pozemků, započaté zákonem o půdě. Ustanovení §12 tohoto zákona si kladlo za cíl vypořádat v souvislosti s převodem zemědělského pozemku na soukromého nabyvatele případné náhrady, které by na pozemku mohly váznout a postihovaly by nabyvatele, ač ten neměl na předchozí hospodaření s pozemkem vliv. Také proto stanovil §12 zákona č. 95/1999 Sb. ve druhé větě, že dosavadnímu nájemci již – vzhledem k vyplacení náhrady Pozemkovým fondem ČR - nepřísluší náhrada za trvalý porost při ukončení nájmu. Náhrada, která měla být poskytnuta v intencích zmiňovaného ustanovení za trvalý porost, představovala jeho znalecky zjištěnou cenu resp. hodnotu.
Zákon č. 95/1999 Sb. je v relaci k zákonu o půdě zčásti autonomním předpisem. V některých pasážích má však vůči zákonu o půdě povahu předpisu speciálního, jak správně dovodil odvolací soud. Odkazuje-li §12 tohoto zákona na ustanovení §24 odst. 5, 6 zákona o půdě /jde o odkaz pod čarou/, pak se tu jeví z hlediska případné interpretace tohoto odkazu /poznámky pod čarou nejsou závazné/, že zákonodárce měl na mysli „technické“ aspekty náhrady /časový moment rozhodný pro určení ceny trvalého porostu/, nikoli snad derogační účinky, které by tu zákon o půdě měl vůči speciálnímu předpisu mít.
Dovolatel vycházel při své argumentaci skrze §24 odst. 9 zákona o půdě, podle něhož se při vlastnictví trvalých porostů státem náhrada neposkytuje, ze skutkového stavu ve věci zjištěného, podle něhož předchozí JZD hospodařilo v 70. letech na předmětném pozemku, nacházejícím se ve vlastnictví státu a vysadilo na něm trvalé porosty. Nicméně tato argumentace, předpokládající z tohoto důvodu vlastnictví státu k porostům, není již ve výchozí – a nutno říci že z hlediska tehdejších zvyklostí atypické - fázi prosta pochybností. Stejně tak by bylo možné per analogiam pokládat podle §36 zákona č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví, předmětný pozemek za sdružený ke společnému družstevnímu hospodaření (jaký jiný status měl mít?) a pak by platilo ustanovení §37 odst. 4 posledně citovaného zákona, podle něhož veškeré porosty na sdružených pozemcích jsou ve vlastnictví družstva /tedy nikoli státu/.
I při odmítnutí takové interpretace však zůstává rozhodným ustanovení §12 zákona č. 95/1999 Sb., podle něhož je právě P. f. ČR povinen poskytnout dosavadnímu nájemci pozemku, do jehož postavení žalobce při rozdělení ZD sukcedoval, náhradu za trvalé porosty vzhledem k převodu pozemku soukromé osobě. V poměru k nákladům, vynaloženým na trvalé porosty ze strany právního předchůdce žalobce, je nárok vycházející ze zákona, a směřující k zaplacení náhrady za trvalé porosty, oprávněný a nabyvateli z převodu pozemku tak zůstává nemovitost bez další finanční zátěže. Odvolací soud proto správně aplikoval ustanovení §12 citovaného zákona a věc tedy po hmotněprávní stránce posoudil bez jakéhokoli pochybení.
Při takovém závěru by zásadní právní význam napadeného rozsudku mohl nastat jen tehdy, pokud by dovolací soud pokládal napadené rozhodnutí za judikatorní přínos. Tak tomu ale není – jde o řešení právní otázky, které je spojené s posouzením jedinečného skutkového základu, což nečiní z rozhodnutí odvolacího soudu judikát po právní stránce zásadního významu /srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1731/1999 ze dne 15. 2. 2001, publikované v Souboru rozhodnutí NS ve svazku 2, C 203, použitelné i za současného právního stavu/.
Dovolací soud proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl jako nepřípustné.
Straně žalující nevznikly v řízení o dovolání žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu