ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2387.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2387/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání 1. L. V., a 2. V. D., zastoupených advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 25. 2. 2004, sp. zn. 25 Co 422/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 11 C 1439/2002 /žalobce O. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným L. V. a V. D., zastoupeným advokátem, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí/, takto:
I. Dovolání dovolavatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u soudu 1. 4. 1 992, se žalobce domáhal, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o vydání domu čp. 1 s pozemky parc. č. 39 /o výměře 332 m2/ a parc. č. 1548/11 /o výměře 24 m2/ v katastrálním území J., zapsaných na listu vlastnictví č. 682 pro katastrální území a obec B. u Katastrálního úřadu v B. V žalobě bylo uvedeno, že tyto žalobcovy nemovitosti byly mu zabaveny v souvislosti se zaměstnáním ve Š. a udělením vystěhovaleckého pasu do této země. Později byly tyto nemovitosti, jež připadly státu, prodány manželům Ing. F. V. a V. V.; podle názoru žalobce k tomuto převodu došlo v rozporu s tehdy platnými předpisy a na základě protiprávního zvýhodnění uvedených nabyvatelů. Žalobce vyzval k vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ale bezvýsledně.
Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s tím, že nemovitosti, uváděné žalobcem, nabyli v souladu s právními předpisy a bez jakéhokoli protiprávního zvýhodnění. Uváděli také, že žalobce sám měl v úmyslu své nemovitosti prodat před tím, než došlo k jejich přechodu na stát.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově z 8. 10. 1998, čj. 8 C 335/92-129, byla zamítnuta žaloba žalobce o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 1 s pozemky parc. č. 36 a parc. č. 1548/11 v katastrálním území J. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na nákladech řízení 13.256 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Benešově 3.317,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Co 182/99. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.675 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu bylo sice usnesením Nejvyššího soudu z 28. 3. 2002, 28 Cdo 739/2001, odmítnuto, ale Ústavní soud ČR svým nálezem z 5. 11. 2002, II. ÚS 561/99, rozsudek Krajského soudu v Praze z 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Co 182/99, zrušil, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Benešově z 8. 10. 1998, čj. 8 C 335/92-129.
Ústavní soud ČR vytýkal soudům obou stupňů, že se vůbec nezabývaly tím, zda realizace majetku, který byl žalovanými nabyt od státu, byla dána veřejnosti na vědomí a jakým způsobem byli vybráni právě žalovaní jako kupující nemovitostí a zejména proč tu nebylo provedeno „výběrové řízení“ mezi zájemci o koupi nemovitosti. Přikročil proto Ústavní soud ČR ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů s odůvodněním, že „při nalézání práva tu soudy nepostupovaly v souladu se zásadami spravedlivého procesu, čímž porušily ústavně zaručené právo zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím nálezu Ústavního soudu ČR vynesl Okresní soud v Benešově rozsudek z 15. 7. 2003, čj. 11 C 1439/2002-270, jímž uložil žalovaným povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 1 /se všemi součástmi a příslušenstvím/ a pozemku parc. č. 36 v katastrálním území J. /obec B./, a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a že žalobce podal řádně a včas výzvu k vydání věcí podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. V řízení bylo doloženo, že žalobou uváděné nemovitosti přešly na stát způsobem, který má na zřeteli ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., když žalobce v souvislosti se svým odjezdem do Š. podepsal tzv. renunciační prohlášení ohledně majetku zanechaného na území České republiky.
O žalovaných pak soud prvního stupně uváděl v odůvodnění svého rozsudku, že smlouvou z 21. 6. 1976 koupili jejich rodiče Ing. F. V. a V. V. dům čp. 1 v katastrálním území J. a uzavřeli dohodu o osobním užívání pozemku parc. č. 36 rovněž v katastrálním území J.; uvedená kupní smlouva i dohoda o osobním užívání pozemku byly registrovány rozhodnutími bývalého Státního notářství v B. pod sp. zn. R I 419/76 a R II 212/76. Žalovaní L. V. a V. D. jsou dědici nabyvatelů nemovitostí manželů V., a to podle výsledků projednání dědictví po zemřelých Ing. F. V. a V. V., jak toto dědictví bylo projednáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. D 208/94 a pod sp. zn. D 533/94 Okresního soudu v Benešově.
Podle názoru soudu prvního stupně nabyvatelé nemovitostí, uváděných žalobcem, je nezískali v rozporu s cenovými předpisy. Zároveň však soud prvního stupně dospěl k závěru, že tito nabyvatelé získali tyto nemovitosti na základě protiprávního zvýhodnění. Dům čp. 1 v katastrálním území J., který patřil žalobci do jeho odjezdu do ciziny, užíval důchodce K. /co do jedné obytné místnosti/ a od roku 1970 užíval další místnost v domě I. B. /pro rekreační účely/. I. B. usiloval o získání uvedeného domu, ale nebylo ze strany bývalého Místního národního výboru v B., ani ze strany bývalého Okresního národního výboru v B. jeho žádosti vyhověno. Dne 21. 5. 1976 byl pak Okresním národním výborem v ¨B. schválen převod této nemovitosti na V. V., která v té době byla pracovnicí odboru zdravotnictví a sociálního zabezpečení Obvodního národního výboru v P. a byla činná ve funkcích v tehdejším Svazu žen; její manžel Ing. F. V. byl pracovníkem Kanceláře presidenta republiky v období 1963-1989, byl funkcionářem závodní organizace KSČ i aktivistou Ústředního výboru KSČ a poslancem v P. Z těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že tu nebyl dodržen postup podle směrnic Ministerstva financí z 2. 4. 1964 /uveřejněných pod č. 10/1964 ve Věstníku ministerstva financí 5/1964/ pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, a to zejména že dům nebyl nabídnut ke koupi dosavadnímu uživateli místností v něm, nebyla upozorněna veřejnost na možnost koupě rodinného domku a při schválení prodeje nemovitosti nabyvatelům F. a V. V. Okresním národním výborem v B. dne 21. 5. 1976 bylo přihlíženo k tomu, že tito uchazeči o koupi nemovitosti jsou vysoce společensky a politicky angažováni.
Soud prvního stupně proto žalobě žalobce vyhověl a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na ustanovení §142 odst. 3 občanského soudního řádu.
O odvolání žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Benešově 15. 7. 2003, čj. 11 C 1439/2002-270, rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 25. 2. 2004, sp. zn. 25 Co 422/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně na úhradu nákladů odvolacího řízení 6.659 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci odpovídajícím dokazováním a že odvolací soud z tohoto zjištění rovněž vycházel.
Také odvolací soud byl toho názoru, že žalobce je oprávněnou osobou k uplatnění nároku na vydání věcí, uvedených v jeho žalobě, které přešly na stát způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Ohledně žalovaných odvolací soud dovozoval, že sice v řízení nebylo zjištěno, že by právní předchůdci žalovaných nabyli žalobcem uváděné nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy o zabezpečení a správě zajištěného majetku a o realizaci majetku nabytého státem /s poukazem na směrnici Ministerstva financí uveřejněnou ve Věstníku ministerstva financí 4/1965/ a také že nemovitosti nabyli za cenu podle tehdy platných cenových předpisů.
Ohledně žalovaných však odvolací soud stejně jako soud prvního stupně byl toho názoru, že jejich právní předchůdci byli při nabytí nemovitostí protiprávně zvýhodněni. V řízení bylo totiž prokázáno, že domek čp. 1 v obci B. nebyl nabídnut ke koupi dosavadnímu uživateli domku, ani nebyla vhodným způsobem upozorněna veřejnost na možnost koupě tohoto domku z národního majetku, a to za stejných podmínek, za jakých jej mohl koupit dosavadní uživatel domku, jak tento postup ukládaly směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům č. 10/1964, uveřejněné ve Věstníku ministerstva financí 5/1964. Naopak bylo postupováno tak, že o žádosti V. V. ohledně koupi domku, podané v lednu 1976, bylo kladně rozhodnuto Okresním národním výborem v B., třebaže rozhodnout o tom, komu se domek prodá, náleželo jen Místnímu národnímu výboru v B., který měl domek a pozemek ve své správě. Byla tak porušena stanovená pravidla pro prodej rodinných domků /i chat/ z národního majetku občanům, zaručující rovné podmínky všem uchazečům o koupi domku. Dospěl proto i odvolací soud k závěru, že žalovaní jsou, jako právní nástupci nabyvatelů domku – manželů V., jež byli při nabytí domku protiprávně zvýhodněni, povinnými osobami ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Proto byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně potvrzen podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalované v řízení zastupoval, dne 23. 4. 2004 a dovolání ze strany žalovaných bylo dne 23. 6. 2004 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Benešově, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že tu jsou důvody přípustnosti dovolání i proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu. Jako dovolací důvody dovolatelé uváděli, že v celém průběhu dokazování nebyl předložen žádný důkaz o tom, co bylo konkrétně orgány státní správy při prodeji domu manželům Valentovým porušeno, dále uváděli, že nelze souhlasit s hodnocením důkazů, provedeným odvolacím soudem, a měli za to, že v důsledku toho všeho spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení.
Dovolatelé poukazovali na to, že v daném případě byli o koupi domu čp. 1 v katastrálním území J. dva zájemci, a to I. B. a manželé F. a V. V. Žadateli I. B. doporučila rada Místního národního výboru v B., aby svou žádost o odprodej uvedeného domku adresoval Okresnímu národnímu výboru v B., protože o odprodeji mohl jednat pouze po udělení souhlasu nadřízeného okresního národního výboru. Okresní národní výbor v B. pak sdělil Místnímu národnímu výboru v B., že má vyčkat převedení majetku ze správy Obvodního národního výboru v P. do správy Okresního národního výboru v B. Souhlas rady Místního národního výboru v B. byl pak dán před podepsáním kupní smlouvy s manžely V. Podle názoru žalovaných byly tu tedy dodrženy všechny zákonné předpoklady prodeje domku z národního majetku občanům a oba uvedené národní výbory dodržely postup i podle směrnic Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům. Odvolací soud i soud prvního stupně však v uvedeném smyslu nepřihlíželi k důkazům předloženým žalovanými. Nebyl předvolán ani jeden svědek, který tehdy realizaci majetku prováděl z řad pracovníků MNV v B. a ONV v B. a bylo rozhodnuto bez jediného přímého důkazu o tom, jaký byl postup orgánů státní správy v této záležitosti prodeje nemovitosti.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů měl za to, že toto dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, ani b/ občanského soudního řádu; měl však i zato, že dovolání dovolatelů není ani důvodné, protože soudy obou stupňů plně odůvodnily, že právní předchůdci žalovaných byli před nabytím nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, protiprávně zvýhodněni a že postup bývalého Okresního národního výboru v B. v záležitosti prodeje nemovitosti manželům V. neodpovídal směrnicím Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům.
Při posuzování tohoto dovolání dovolatelů vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád /zákon č. 99/1963 Sb./, podle něhož ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. platí i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. /tj. před 1. 1. 2001/.
Přípustnost dovolání dovolatelů bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, připouštějícího dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu /sp. zn . 11 C 1429/2002 Okresního soudu v Benešově/, ani z obsahu dovolání dovolatelů a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud v tomto případě svým rozhodnutím řešil právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo však ještě třeba posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Odvolací soud /shodně i se soudem prvního stupně/ posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož jsou povinnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 tohoto zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.
Pokud došlo pak dále k nabytí téže věci děděním, na tyto další nabyvatele přechází povinnost zemřelé osoby /týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb./ do výše nabytého dědictví majetku, který byl získán ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. /srov. stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 109 a str. 113, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 6. 1999, I ÚS 118/98, uveřejněném pod č. 84 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR; bylo k výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. uvedeno: Při interpretaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba mít neustále na zřeteli smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve snaze státu o zmírnění následků některých majetkových křivd. V tomto duchu je nutno restituční předpisy vykládat; to znamená, že způsob interpretace uvedeného ustanovení by měl být orientován na snahu o navrácení věcí původním vlastníkům /oprávněným osobám/. Nepochybně nebylo úmyslem zákonodárce chránit práva těch, jež nabyli věc v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Směrnice Ministerstva financí pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům z 2. 4. 1964, čj. 314/ 17. 756/64, uveřejněné ve Věstníku ministerstva financí č. 5/1964, nebyly obecně závazným předpisem, ale byly pokynem Ministerstva financí pro postup organizací spravujících národní majetek. Ohledně právních úkonů, jež byly uzavřeny v rozporu s pokyny, obsaženými v těchto směrnicích, nebylo možné vyloučit rozpor právního úkonu se zájmy společnosti ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku /ve znění platném do 31. 12. 1992/ /srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem/.
Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady a omyly při hodnocení důkazů /§132 občanského soudního řádu/ /srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/.
Dovolací soud vycházel z uvedených ustanovení právních předpisů i z právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů i nálezů Ústavního soudu ČR, které jsou použitelné i v daném případě. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že z týchž ustanovení i z týchž právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů, týkajících se zejména aplikace a výkladu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., vycházel i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů. Odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel také ze zjištění, opírajícího se o provedené dokazování ve smyslu ustanovení §125 a násl. občanského soudního řádu a hodnocení těchto důkazů provedl ve smyslu ustanovení §132 občanského soudního řádu. Na tomto základě pak přistoupil odvolací soud /stejně jako soud prvního stupně/ k aplikaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. na případ protiprávního zvýhodnění, když totiž výsledky dokazování, které jsou obsahem soudního spisu, doložily, že v daném, případě nebylo důsledně postupováno podle tehdy stanovených pravidel výběru uchazečů o koupi domku n národního majetku občanům, a to zejména s využitím obvyklé nabídky domku ke koupi dosavadnímu uživateli domku, ale také s využitím vhodného vyrozumění veřejnosti o možnosti koupě domku fyzickými osobami z národního majetku, pokud dosavadní uživatel domku neprojevil zájem o koupi domku, přičemž nabídka koupě dalším zájemcům měla vycházet ze stejných podmínek, jaké byly nabídnuty dosavadnímu uživateli domku.
V rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, neshledal za uvedených okolností dovolací soud, že by v tomto rozhodnutí byla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani právní otázka, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem /zejména s ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb./ a ani právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nebyly tedy u dovolání dovolatelů shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu.
Přistoupil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, rekapitulujícího zejména procesní stanoviska žalobce, vyjádřená již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc.
předseda senátu