ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2436.2003.1
sp. zn. 28 Cdo 2436/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Města O., městského obvodu M. O. a P., zastoupené advokátkou, proti žalované P., v.o.s., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 39 C 473/92, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 1998, č.j. 15 Co 527/96-115, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 1998, č.j. 15 Co 527/96-115 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 1996, č.j. 39 C 473/92 - 56, se zrušují a věc se vrací Okresního soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 25. 11. 1992 u Okresního soudu v Ostravě domáhal se žalobce vydání rozsudku, jímž mělo být určeno, že hospodářská smlouva, blíže popsaná v petitu žaloby, je neplatná. Tvrdil, že Státní podnik bytového hospodářství O. uzavřel s veřejnou obchodní společností P. – c. O. dne 26. 3. 1991 hospodářskou smlouvu č. MP 112/91/pr, na základě které převedl ke dni 31. 3. 1991 vlastnictví k pozemku parcela č. 414, stavební plocha o výměře 630 m2 a dům na pozemku stojící č.p. 395, ulice M. 58, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 3, katastrální území P. u střediska geodézie O., a to úplatně za cenu 300.000,- Kč. Podle žalobce v době převodu vlastnictví bylo v účinnosti zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 364/1990 Sb., o nakládání s majetkem svěřeným státním podnikům ze dne 30. 8. 1990, přičemž podle ustanovení §1 citovaného zákonného opatření státní podniky ode dne účinnosti zákona nemohly mimo obvyklé hospodaření uzavírat smlouvy o převodu vlastnictví majetku, k němuž měly právo hospodaření.
Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18.6.1996, č.j. 39 C 473/92-56, žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že Rada obvodního zastupitelstva M. H. a H. udělila na svém zasedání konaném dne 25.2.1991 výjimku ze zákonného opatření předsednictva Federálního shromáždění ze dne 30.8.1990 k prodeji domu na ulici M. 58 a prodej byl schválen příslušnou komisí za orientační cenu 570.000,- Kč a stanoven byl formou nabídkového řízení. Vzal za prokázané, dne 26.3.1991 uzavřel Státní podnik bytového hospodářství jako předávající hospodářskou smlouvu o převodu předmětných nemovitostí, na základě které byly tyto nemovitosti úplatně převedeny za cenu 300.000,- Kč. Věc posoudil podle §1 odst. 3, §2 odst. 1, §5 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., §21 odst. 3 a §347 odst. 3 Hospodářského zákoníku. Dospěl k závěru, že při uzavření hospodářské smlouvy nepřekročil orgán ( Rada obvodního zastupitelstva M. H. a H.) rozsah svého oprávnění. Uzavřel, že v případě pochybností, zda výjimka byla udělena i k převodu vlastnictví k zastavěnému pozemku, nelze se ani z tohoto pohledu dovolávat absolutní neplatnosti hospodářské smlouvy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15.4.1998, č. j. 15 Co 527/96-115, připustil zpětvzetí žaloby v části týkající se určení neplatnosti hospodářské smlouvy blíže specifikované ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně v této části zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil. Současně v odstavci II. v části ohledně určení vlastnictví žalobce k domu č.p. 395 na ulici M. č. 58 a pozemku parc. č. 414 – stavební plocha o výměře 630 m2, katastrální území P., rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále v odstavci VI. připustil dovolání k přezkoumání otázky aktivní legitimace žalobce v tomto řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil o zjištění, že na základě doporučení či rozhodnutí dislokační komise vydal odbor MHDaO rozhodnutí o vynětí bytových jednotek v tomto domě z bytového fondu, aniž stanovil dobu, po kterou tato výjimka platí. Z rozhodnutí odboru MHDaO Obvodního národního výboru v O. ze dne 27.6.1980, sp. zn. MH/2191/1980/B odvolací soud zjistil, že tímto rozhodnutím bylo základní organizaci Svazarmu VŠB přiděleno šest zrušených bytových jednotek v O. na ulici M. 58 s tím, že místnosti budou sloužit jako sklady a provozní místnosti. Na základě smlouvy o užívání nebytových prostor uzavřené mezi státním podnikem Bytového hospodářství O. jako pronajímatelem a základní organizací Svazarmu jako nájemcem dne 29.11.1990 byly pronajaty nebytové prostory na M. ulici č. 58 o celkové ploše 217 m2. Věc posoudil podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. s odůvodněním, že pouze soudním rozhodnutím vyřešena otázka vlastnictví k předmětným nemovitostem může být podkladem pro opravu zápisu vlastníka v katastru nemovitostí. V této souvislosti odvolací soud konstatoval, že v zásadě lze dovodit naléhavý právní zájem v případech, kdy žalobce se domáhá určení svého vlastnického práva k nemovitosti, v případě kdy toto právo je zpochybněno a nápravy nemůže docílit ve správním řízení před katastrálním úřadem. Odvolací soud vyslovil, že předpokladem úspěšnosti žaloby na určení vlastnického práva je kromě prokázání naléhavého právního zájmu i prokázání věcné legitimace, proto bylo nutno posoudit otázku, zda na žalobce mohlo přejít vlastnické právo ze zákona č. 172/91 Sb. Dospěl k závěru, že předmětný dům v době, kdy nabyl účinnosti zákon č. 172/91 Sb., tedy ke dni 24.5.1991, neměl již charakter obytného domu, a proto nebylo možno dovodit přechod vlastnictví k předmětnému domu, případně pozemkům tvořícím s ním jeden funkční celek, na žalobce. Uzavřel, že žalobce tedy neprokázal svou aktivní legitimaci v daném sporu.
Odvolací soud připustil proti svému rozhodnutí dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř., a to k přezkoumání otázky aktivní legitimace žalobce v tomto řízení, neboť konstatoval, že nelze upřít důvodnosti požadavku žalobce, když jde o řešení právní otázky zásadního významu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval zřejmě z ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Namítal, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutková zjištění, která navíc nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Poukazoval na skutečnost, že byla-li předmětná hospodářská smlouva ze dne 26.3.1991 neplatná, pak ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přešlo dnem účinnosti tohoto zákona vlastnictví k předmětným nemovitostem na město O. s tím, že vlastnická práva k nim vykonává ve smyslu vyhlášky č. 10/1992 Sb., kterou se vydává Statut města O., městský obvod M. O. a P. Podle dovolatele podstatné pro přechod vlastnictví ze státu na obec a tudíž i aktivní legitimaci žalobce je zjištění, zda dům byl či nebyl ke dni 24.5.1991 domem obytným. Odkazoval na ustanovení §3 odst. 1 citovaného zákona a §59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. s tím, že přestože byly byty užívány k jiným účelům, než k bydlení, pohlíží se na dům, v němž jsou umístěny, jako na dům obytný. Konstatoval, že nutností ke změně domu na nebytový je rozhodnutí vydané podle ustanovení §59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. a nikoli rozhodnutí vydané podle ustanovení §57 odst. 2 téhož zákona. Tvrdil, že o změně užívání bytu může rozhodnout v souladu se stavebním zákonem pouze příslušný stavební úřad. Vytýkal odvolacímu soudu, že vzal za důkaz neověřenou fotokopii rozhodnutí odboru MHDaO Obvodního národního výboru v O. ze dne 27.6.1980, č.j. MH/2191/1980/B, které nemohlo způsobit změnu domu na dům nebytový a navíc lze o jeho pravosti pochybovat, neboť jej jako vedoucí odboru podepsala osoba v té době funkci prokazatelně nevykonávající. Dovolatel zaujal též názor, že odvolací soud se nevypořádal ani se stanoviskem stavebního úřadu č.j. Výst. 2175/93/Má ze dne 1.10.1993, v němž stavební úřad konstatoval, že k datu 24.5.1991, tj. k datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., se v daném případě jednalo o dům obytný. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že aktivní legitimaci k vedení sporu o určení vlastnictví předmětných nemovitostí nemůže prokázat žádný subjekt. Podle dovolatele v případě, že zákonem vyžadované rozhodnutí stavebního úřadu o změně užívání domu neexistuje, měl by být učiněn závěr, že předmětná nemovitost je nadále domem bytovým. Pak by se v souladu se zákonem č. 172/1991 Sb. obec stala jeho vlastníkem a byla by dána i její aktivní legitimace k vedení sporu. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č.30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.“). Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.).
Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §239 odst. 1, když byla založena výrokem odvolacího soudu. Dovolacímu soudu v takovém případě nepřísluší zkoumání, zda otázka, pro kterou bylo dovolání odvolacím soudem připuštěno, je skutečně otázkou zásadního právního významu. Podá-li účastník dovolání, jež bylo připuštěno postupem podle §239 odst. 1 o.s.ř., může uplatnit pouze dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., a to pouze v rámci otázky zásadního právního významu vymezeného výrokem rozsudku odvolacího soudu. Ustanovení §241 odst. 1, odst. 3 o.s.ř. se zde proto uplatní pouze v té míře, pokud jde o přezkum výroků rozsudku odvolacího soudu dovolatelem napadených a pokud jde o důsledky plynoucí z úřední povinnosti soudu přihlédnout k existenci případných vad představujících dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. b) o.s.ř. Dovolací soud však - vzhledem k tomu, co bylo shora uvedeno, nemůže přihlížet k případným dovolacím námitkám nesoucím se k vadám skutkového zjištění, nebo k tvrzení o nesprávném právním posouzení nad rámec vymezený výrokem odvolacího soudu. Dovolací soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v rozsahu vyplývajícím z uvedených závěrů a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
S přihlédnutím k shora uvedenému tak podléhá dovolacímu přezkumu pouze posouzení správnosti závěru odvolacího soudu o nedostatku aktivní legitimace žalobce v řízení o určovací žalobě v té podobě, jak o ní po úpravách petitu v odvolacím řízení rozhodl nakonec odvolací soud. Úvaha dovolacího soudu se zakládá na závěru, že žalobci nesvědčí aktivní legitimace v této věci proto, že nepřímý předmět určovací žaloby – nemovitosti popsané v enunciátu – nepřešly do vlastnictví obce, potažmo městské části, která vystupuje jako žalobce v tomto sporu. Pro posouzení správnosti tohoto závěru ovšem nezbytně je třeba se vypořádat s otázkou, zda předmětný dům byl ku dni 24.5.1991 domem obytným. Odpověď na to spočívá na vyřešení další prejudicielní otázky, zda totiž ke změně charakteru tohoto domu došlo v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o hospodaření s byty (zákon č. 41/1964 Sb., v tehdy platném znění).
K výkladu pojmu bytu jako předmět nájmu ve vazbě mj. na rozhodnutí stavebního úřadu zaujal (jmenovitě k ustanovením §56 odst. 2, §62 zákona č. 41/64 Sb., o hospodaření s byty, jakož i k ustanovení §54, 55, 58 a násl, §85 odst. 1 a 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu /stavební zákon/, ve znění zákona č. 137/1982 Sb.) zaujal Nejvyšší soud České republiky závěr v rozsudku ze dne 14.12.2000, sp. zn. 26 Cdo 2758/99. Podle něj podmínka rozhodnutí stavebního úřadu podle §62 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty se vztahovala k těm souborům místností, k jejich sloučení (coby dříve samostatných bytů) dal souhlas národní výbor podle §56 odst. 2 tohoto zákona. Souhlas místního národního výboru ke sloučení bytu nenahrazoval povolení stavebního úřadu, pokud ho podle platných předpisů bylo třeba (§58 citovaného zákona).
S odkazem na své dřívější rozhodnutí ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1847/97, Nejvyšší soud České republiky připomněl, že rozhodnutí správního orgánu, jímž tento podle §56 odst. 2 zákona o hospodaření s byty udělil souhlas ke sloučení bytů, nebylo rozhodnutím, s nímž ustanovení §154 odst. 1 o.z. spojoval vznik práva na uzavření dohody o odevzdání a převzetí bytu. Bylo toliko stanoviskem státního orgánu, vykonávajícího státní správu v oblasti bytového hospodářství k zamýšlenému sloučení bytů z hlediska zásad pro hospodaření s byty. Výslovně bylo zdůrazněno, že bez příslušného rozhodnutí stavebního úřadu nebylo možno soubor místností považovat za byt. Způsob jeho faktického užívání nemohl být z hlediska právního stavu relevantní. Pro úplnost se připomíná závěr tamtéž uvedený, podle něhož (v případě sloučení bytů, což mutatis mutandi platí i pro posouzení změny bytu na nebytový prostor) poté, kdy byl udělen souhlas ke sloučení bytu (zde k změně povahy bytu na nebytovou prostoru) měl příslušný stavební úřad posoudit, zda lze potřebné stavební úpravy provést. Stavební práce bylo možno provést až po kladném rozhodnutí stavebního úřadu. Po skončení stavebních prací bylo nutno rozhodnout o povolení užívání nově vzniklé bytové jednotky (v tomto případě nově vzniklého nebytového prostoru).
Prakticky identický závěr vyslovil Nejvyšší soud České republiky rovněž v usnesení ze dne 29.3.2001, sp. zn. 20 Cdo 1183/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 8/2001, na str. 374. Podle právní věty tohoto rozhodnutí předpoklad pravomocného rozhodnutí stavebního úřadu (§62 zákona č. 41/1964 Sb.) musel být splněn i v případě, že příslušný orgán souhlasil se sloučením bytu (k tomu v této věci dovolací soud dodává, že obdobný závěr nutno vztáhnout i na změnu charakteru bytu v nebytový prostor). Bez rozhodnutí stavebního úřadu podle §54, 55, 58 a násl., §85 odst.1 a 2 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1991) nebylo možno nově vzniklý soubor místností považovat za byt (zde za nebytový prostor).
Pro oblast procesního práva došly tyto závěry výrazu v právní větě rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000. Podle ní předmětem právního vztahu nájmu bytu je byt, jímž se rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení. Rozhodující pro vymezení souboru místností (popřípadě jednotlivé obytné místnosti) jako bytu je právní stav, založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby (případně o změně účelu jejího užívání). Bylo-li takto o posouzení otázky, co je bytem, stavebním úřadem rozhodnuto, soud z tohoto rozhodnutí vychází (§135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
K otázce podmínek přechodu některých věcí ve vlastnictví České republiky na obec ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., lze připomenout závěry plynoucí mj. z obsahu rozsudku Nejvyššího soudu České republiky publikovaného pod č. 17/1997 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky. Podle nich zákona č. 172/1991 Sb. zakládá přechod vlastnictví některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí přímo ze zákona (srov. §2 odst. 3 zákona), přirozeně s výjimkami stanovenými v §4 zákona č. 172/1991 Sb., jakož i v v těch případech, v nichž by vůbec nebyly dány zákonné předpoklady k přechodu vlastnictví podle tohoto zákona. Důsledek z toho plynoucí odůvodňuje požadavek přísného zkoumání, zda v konkrétním případě byly podmínky přechodu věci z majetku České republiky do vlastnictví obcí splněny nebo nikoliv. Z povahy věci tak vyplývá, že v takových případech je namístě použít metody doslovného, ne-li restriktivního výkladu, rozšiřující výklad zde pak nemá místa, ježto by způsobem příčícím se textu a účelu zákona vylučoval zákonný důsledek přechodu konkrétní věci na obec.
Ze všeho, co bylo dosud uvedeno, plyne, že dovolací soud nemohl přisvědčit závěrům odvolacího soudu, které tento v posuzované věci zaujal. V mezích dovolacího přezkumu, jak bylo shora uvedeno, nelze totiž rozhodnutí odvolacího soudu považovat za správné. Závěr odvolacího soudu (při nerespektování shora citovaných výkladů dotčených příslušných zákonných ustanovení) tak vedl k neřešitelné právní situaci, kdy za využití ustanovení procesní povahy dovodil odvolací soud dokonce závěr, že subjekt, na nějž jinak ze zákona měla věc z majetku České republiky přejít (přirozeně za dodržení příslušných ustanovení zákona) není vlastně legitimován ani k uplatnění svého tvrzeného práva. Takový formalistický výklad obsahově znamená odepření spravedlnosti a je zmiňován dovolacím soudem pouze pro úplnost, bez újmy argumentace uvedené ve výše uvedené části odůvodnění tohoto rozsudku.
Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst.1 a 5 o.s.ř. ( ve znění před novelizací zákonem č.30/2000 Sb.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí zčásti i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ( §243d odst. 1, věta druhá, o.s.ř. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).
V tomto dalším řízení rozhodne soud prvního stupně i o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího i dovolacího ( §243d odst.1, věta třetí, o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. března 2005
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu