ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.244.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 244/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců a/ J. S., b/ J. P., obou zastoupených advokátem, c/ M. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. p. P., s. p. v likvidaci, zastoupenému advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 94/97, o dovolání žalobkyně c/, jejích dědiců a o dovolání žalovaného, obojí proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, č. j. 20 Co 241, 242/2004-198, takto:
I. Dovolání žalobkyně c/ i jejích dědiců Ing. V. Š., Mgr. M. K. a J. H., jakož i dovolání žalovaného, se zamítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku III. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1, pokud jím byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen uzavřít se žalobkyní c/ M. Š. dohodu o vydání domu čp. 1066 a zastavěného pozemku parc. č. 449 v P., N. 27, zapsáno u Katastrálního úřadu P. na LV č. 10 pro k. ú. N. Ke změně (obsahově však potvrzení) prvostupňového rozsudku došlo v meritu věci výrokem I. odvolacího soudu pouze tak, že, namísto přisouzených k vydání ¾ spoluvlastnického podílu oběma žalobcům dohromady k uvedeným nemovitostem, bylo žalovanému uloženo, aby žalobcům a/, b/ vydal každému podíl ve výši 3/8 (tedy rozdělení tří čtvrtin rovnými díly). Ve svých dalších výrocích rozhodl odvolací soud, kromě poplatkové povinnosti, o nákladech řízení před oběma instancemi; žalovaný byl zavázán k zaplacení těchto nákladů dvěma úspěšným žalobcům, zatímco ve vztahu mezi třetí žalobkyní a žalovaným nebyly náklady přisouzeny žádnému z nich.
Odvolací soud skutkově a podstatnou měrou i právně přisvědčil soudu prvního stupně ve věci, v níž byly žalobní nároky opřeny o zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen „zákon č. 87/1991 Sb.“), a v níž nebylo pochyb o aktivní věcné legitimaci žalobců (právních nástupců veřejné obchodní společnosti) jako oprávněných osob i o statusu žalovaného jako potenciálně povinné osoby. Restituční důvod byl shledán podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v převzetí věcí státem bez právního důvodu, neboť předmětem znárodňovacího procesu vůči podniku, jak byl započat vyhláškami č. 184/1946 a č. 1192/1946 Ú. l. vydanými na základě dekretu č. 100/1945 Sb. s účinností znárodnění dnem 27. 10. 1945 (o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků), a dovršen výměrem Ministerstva těžkého průmyslu ze dne 11. 6. 1951, byly jen nemovitosti v k. ú. L. Ty byly odňaty veřejné obchodní společnosti B. S. (dříve S. – P.) říšsko-německou okupační mocí, a posléze provozovány jako (německá) S. – Ch., a. s. se sídlem v L. Nebyl tedy zabaven ani později znárodněn předmětný dům se zastavěným pozemkem čp. 1066 v P., N. 27, kam bylo v roce 1938 přeloženo sídlo společnosti. Ten ovšem byl později administrativně převeden z n. p. S. O. se sídlem v L. na příslušný obvodní národní výbor v P., v rámci převodu státního bytového fondu, administrativní dohodou z 31. 5. 1960. U prvních dvou žalobců, kteří mají trvalý pobyt ve Velké Británii a tamtéž nebyli odškodněni za majetek zanechaný jimi v Československu, posoudil odvolací soud jejich nárok podle novely zákona č. 87/1991 Sb. pod č. 116/1994 Sb., kterou došlo ke změně §3 odst. 2 citovaného zákona; uplatnili-li tedy tito žalobci nárok vůči žalovanému výzvou ze dne 1. 12. 1994, s následnou žalobou doručenou soudu dne 9. 5. 1995, učinili tak v zákonných lhůtách. Naproti tomu na žalobkyni c/, pobývající v České republice, se v plném rozsahu vztahoval zákon č. 87/1991 Sb. od samého počátku. Vyzvala-li tato žalobkyně žalovaného k vydání nemovitostí poprvé až dne 25. 12. 1992 a následně 19. 12. 1994, učinila tak až po uplynutí běhu zákonných lhůt končících 1. 10. 1991 resp. 1. 4. 1992 (§5 odst. 2, 4 zákona č. 87/1991 Sb.), a její nárok byl prekludován.
Třetí žalobkyně podala proti výroku III. a souvisejícím výrokům rozsudku odvolacího soudu dovolání, přičítající tomuto rozsudku zásadní právní význam; dovolání bylo následně po úmrtí žalobkyně doplněno jejími dědici ing. V. Š., Mgr. M. K. a J. H. V dovolání se brojí proti výkladu pojmu „rasová perzekuce“, jak jej vyložil soud prvního stupně. Odnětí předmětných nemovitostí za okupace německou Státní tajnou policií (G. S.) v B. v roce 1941 právním předchůdcům žalobců bylo podle ní rasově perzekučním aktem. Na věc se proto vztahoval §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994 Sb., a lhůty k uplatnění restitučního nároku u povinné osoby resp. u soudu začaly M. Š. běžet – v délce šesti měsíců a jednoho roku – ode dne účinnosti zmiňované novely, tedy od 1. 7. 1994. Nárok žalobkyně c/ tedy nezanikl uplynutím lhůt a dovolatelka resp. dovolatelé žádali, aby dovolací soud zrušil v napadené části rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného, podané proti výroku I. a navazujícím výrokům odvolacího soudu, spatřovalo zásadní právní význam napadeného rozsudku ve dvou aspektech. Jednak neměl být dovozen restituční důvod podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.; nedošlo k převzetí nemovitostí bez právního důvodu, ale k jejich znárodnění v souladu s tehdejšími předpisy, ještě před rozhodným restitučním obdobím. Kromě toho je soudní interpretace nicotnosti majetkoprávních dispozic z doby nesvobody (odnětí majetku německou okupační mocí) nesprávná, neboť po osvobození Československa nedocházelo automaticky k obnově vlastnického práva k (mezitím znárodněnému) majetku, ale byl nutný postup podle dekretu č. 5/1945 Sb. resp. zákona č. 128/1946 Sb. Žalovaný navrhl zrušit, v rozsahu jeho dovoláním napadeném, rozsudky obou instancí a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První dva žalobci navrhli ve vyjádření k dovolání žalovaného, aby bylo odmítnuto; rozhodnutí ohledně dovolání třetí žalobkyně ponechali na úvaze dovolacího soudu.
Nejvyšší soud zjistil, že obě dovolávající se strany, zastoupené advokátem, podaly svá dovolání v otevřené lhůtě. Při dalším přezkumu se pak musel zabývat jak přípustností dovolání, jež přicházela v úvahu – při shodě rozsudků obou instancí bez tzv. skryté diformity – jen podle §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, tak případně i dovolacím důvodem, spatřovaným oběma stranami v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Přezkum dovolání žalobkyně c/
Zatímco odvolací soud spatřoval pochybení této žalobkyně již v tom, že nevyužila možnosti uplatnění nároku podle §5 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění před novelou č. 116/1994 Sb., soud prvního stupně podrobně posoudil svá skutková zjištění k předpokladu „rasové perzekuce“ ve smyslu §3 odst. 2 téhož zákona po nabytí účinnosti zákona č. 116/1994 Sb. Konstatoval, že v rámci žádosti o zápis změn v obchodním rejstříku ze dne 5. 4. 1940 prohlásili, podle protektorátního nařízení z 21. 6. 1939, jak prokuristé ing. G. a ing. Š., tak i jednající společníci ing. J. a ing. V. S., že jsou árijci. Byl-li později opatřením (lépe nařízením o zabavení majetku – Einziehungsverfügung) brněnského gestapa ze dne 31. 10. 1941 zabaven majetek podniku, stalo se tak, jak se v listině uvádí odkazem na §1 odst. 1 říšského nařízení ze 4. 10. 1939, pro zjištěný postoj k okupačnímu režimu – nepřátelství k říši. Nešlo tedy o rasovou perzekuci.
Obdobně se k problematice vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04 (ve věci K. Colloredo-Mansfeldová v. Národní památkový ústav). Stanoviskem Ústavního soudu se dovolací soud cítí přiměřenou měrou vázán. Podává se, že pojem rasová perzekuce zahrnuje pro restituční účely „pouze nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoliv však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních“.
Nutno přiznat, že tomuto – dosti restriktivnímu – výkladu nasvědčují některé pasáže zákonné úpravy problematiky bezprostředně po roce 1945. Tak v §15 odst. 1 zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (tzv. restitučního), se rozlišuje národní, rasová a politická perzekuce za německé okupace. Zmíněnému rozlišení konvenuje i dobový výklad předpisu, jak je obsažen zejména v publikaci Knapp, V. – Berman, T.: Vrácení majetku pozbytého za okupace, vyd. V. Linhart, Praha 1946 (k řečenému str. 57). Lze z něj dovodit, že národní perzekucí se rozuměl útisk kvůli české či jiné neněmecké národnosti, rasovou pronásledování občanů zejména židovského vyznání a politickou nepřátelský postoj k okupační moci (viz výše).
Dovolací soud tedy nepovažuje, ve světle citovaných právních názorů, za oprávněné aplikovat vůči žalobkyni c/ ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění po 1. 7. 1994. Tato žalobkyně měla možnost restituovat podle citovaného zákona již od počátku jeho účinnosti a pozdním uplatněním restitučního nároku tu došlo k jeho zániku ex lege.
Právní posouzení argumentace žalovaného
Vylíčení dovolacích důvodů žalovaným lze přisvědčit jen zčásti, a to nikoli rozhodným způsobem.
Dovolací soud nyní nesdílí, stejně jako dovolatel, právní názor vyslovený dříve Nejvyšším soudem ve zrušovacím rozsudku ze dne 21. 8. 1997 (vydaném ovšem za jiného skutkového stavu a jen v relaci k prvním dvěma žalobcům), že by zabavení podniku gestapem za okupace mělo, ve smyslu článku 9 odst. 2 ústavního dekretu č. 11/1944 Úř. věst., o obnovení právního pořádku (republikace č. 30/1945 Sb.), automaticky znamenat nulitu takového jednání, k níž pak měly tehdejší úřady přihlížet ex offo. Za přiléhavou považuje aplikaci článku 6 posledně uvedeného předpisu, podle něhož bylo možné rozhodnutí okupační moci zrušit zásadně v návrhovém řízení, byť se nevylučovalo ani zrušení z úřední moci. Podrobnější postup tu upravilo prováděcí vládní nařízení č. 110/1946 Sb. zejména v §5 odst. 2, a sice výslovně ve vztahu k zabavení majetku gestapem. Dvouletá lhůta k návrhu na zrušení protiprávního aktu byla obecně stanovena v čl. 6 odst. 3 dekretu č. 11/1944 Úř. věst., a byla naposledy zákonem č. 72/1947 Sb. prodloužena do 17. 6. 1949.
Tato nynější aplikační odchylka však ničeho nemění na správnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Jednak bylo důvodné ve prospěch prvních dvou žalobců použít §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. v definitivním znění, jak o tom svědčí §2 zákona č. 128/1946 Sb. o mj. „jiných zásazích“ do majetku za okupace (srov. k tomu již citovaný výklad Knappa – Bermana, str. 51 a násl.). Kromě toho, v relaci k procesu znárodnění (otázka restitučního důvodu), vede stejně obojí možná interpretace tehdejšího právního stavu ke shodnému, pro žalující stranu pozitivnímu rezultátu.
Přijetí dřívějších závěrů Nejvyššího soudu by směřovalo k jím popsanému následku, totiž ke znárodnění předmětných nemovitostí, v důsledku aplikace §4 odst. 3 zákona č. 114/1948 Sb. (o majetku jiné osoby než vlastníka podniku), až ke dni 27. 4. 1948 - tedy v rozhodném restitučním období. Tento přístup předpokládá, že nemovitosti byly k provozu podniku využívány.
Dovolací soud však nyní preferuje právní závěr odvolacího soudu, podle něhož předmětné nemovitosti znárodněny nebyly – právně se ocitly vně tohoto procesu. Jedinou související prokazatelnou skutečností je tu „vyřešení“ otázky vlastnictví k nim administrativní dohodou z roku 1960, podle níž n. p. S. převedl jejich správu do tehdejší bytové (komunální) sféry. Pak je ovšem zřejmé, že nemovitosti byly převzaty státem bez právního důvodu podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., a z důkazů zjištěný skutkový stav nezpochybňuje názor odvolací instance, že se tak stalo v rozhodném období.
Z řečeného vyplývá, že se předmětné nemovitosti staly oprávněným objektem restituce in favorem prvních dvou žalobců.
Zbývá vyřešit otázky přípustnosti a důvodnosti obou dovolání.
Ani jednomu z dovolání nelze upřít přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. Dovolání třetí žalobkyně totiž nastolilo právní otázku výkladu pojmu rasové perzekuce, při kterém dovolací soud, byť vycházeje z nálezu Ústavního soudu, rozvinul svůj dosavadní judikatorní přístup. Podobně dovolání žalovaného vedlo k osvětlení způsobu nápravy právních následků zabavení majetku německou okupační mocí; splněn je zde tedy, vzhledem ke skutkovému stavu závaznému pro dovolací soud, požadavek novosti v rozhodovací praxi.
Obě dovolání však nejsou důvodná, jak patrno ze závěrů Nejvyššího soudu shora učiněných.
V řízení před nižšími instancemi nedošlo k procesnímu pochybení, jež by podle §242 odst. 3 o. s. ř. založilo existenci tzv. zmatečnostních vad některého z rozhodnutí.
Dovolací soud proto dovolání třetí žalobkyně resp. jejích dědiců i dovolání žalovaného zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
I když měli první dva žalobci v řízení o dovolání úspěch, soud jim náhradu jejich nákladů – spočívajících ostatně jen v odměně za jeden úkon – nepřiznal. Vycházel v intencích §150 o. s. ř. (důvody zvláštního zřetele hodné) z toho, že věcným předmětem dovolacího řízení byla právně obtížná problematika, společníky prvních dvou žalobců jsou nyní dědicové třetí žalobkyně bezprostředně vstoupivší do řízení, a samotné vyjádření prvních dvou žalobců k dovolání nevneslo do věci nové či aktuální právní aspekty.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu