ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2492.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2492/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobkyně Městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované A., s. r. o., zastoupené advokátem, o předání nemovitostí a vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 170/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2004, č. j. 55 Co 174/2004-247, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl k odvolání žalované změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 18. 11. 2003, č. j. 14 C 170/99-216, a to tak, že se zamítá žaloba o uložení povinnosti žalované předat žalobkyni dům č. p. 902 s pozemkem parc. č. 221/148 v ul. G. v P. – Č., k. ú. Č. Řízení o odvolání žalobkyně bylo po zpětvzetí tohoto odvolání zastaveno. Žalobkyně byla zavázána k náhradě nákladů řízení žalované před soudy obou stupňů.
Odvolací soud rozhodoval o žalobě opřené o závěr o neplatnosti smlouvy o nájmu předmětných nemovitostí, uzavřené podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, mezi účastníky dne 12. 6. 1998. Důvod neplatnosti smlouvy spočíval v porušení §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích; záměr žalobkyně pronajmout obecní majetek nebyl zveřejněn po celou předepsanou 30-ti denní lhůtu. Užívání prostor v domě se tedy dělo bez právního důvodu, přičemž z průběhu řízení je patrno, že nebytové prostory v domě užívají lékaři i další společnosti na základě smluv o podnájmu. Odvolací soud označil žalobní petit, znějící v poslední fázi řízení na předání domu, za „okleštěný“ a dovodil, že jej nelze podřadit pod žádné hmotněprávní ustanovení – tím se stal rozsudek soudu prvního stupně, akceptující takto formulovaný nárok, nevykonatelný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítla, že nárok na předání nemovitostí má oporu v hmotném právu, konkrétně v §126 a §457 občanského zákoníku – tato ustanovení hovoří o vydání věci resp. vrácení přijatého plnění. Řízení bylo navíc postiženo vadou, mající za následek nesprávné rozhodnutí o meritu věci. Domníval-li se odvolací soud, že žalobní petit trpí vadou, pak měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit nižší instanci k dalšímu řízení, v němž by byla žalobkyně vyzvána k odstranění vady žaloby. Nestalo-li se tak, pak odvolací soud – který sám žalobkyni k úpravě petitu nevyzval – vydal tzv. překvapivé rozhodnutí. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se vyjádřila k dovolání tak, že napadený rozsudek považuje za správný a s důvody dovolání nesouhlasí.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně podala dovolání prostřednictvím advokáta včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.\"). Přípustnost dovolání je dána změnou rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.). Dovolatelka vylíčila dovolací důvody, jež svým obsahem odpovídají ustanovení §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. (procesní vada s následkem nesprávného rozhodnutí, nesprávné právní posouzení věci).
Dovolání však není důvodné.
Podle §5 o. s. ř. poskytují soudy účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech.
Poučení podle §5 o. s. ř. se má účastníkům dostat v takovém stádiu řízení, kdy je to pro vedení řízení potřebné, a za takové situace, kdy by bez konkrétního a podrobného poučení mohli pro nedostatek potřebných znalostí procesních pravidel utrpět újmu na svých právech (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 810/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS pod zn. C 1440, sv. 20).
Dovolatelka brojí proti nedostatku poučení o obsahu žalobního petitu, s následkem překvapivého rozhodnutí odvolací instance. Nejvyšší soud pro obdobné případy judikoval například v rozsudku ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 255/2001 (Soubor rozhodnutí NS sv. 4, C 382), že za předpokladu rozporu mezi žalobními tvrzeními a petitem je přípustné poučit účastníka o změně žalobního petitu, sledujícího ochranu vlastnického práva (z vyklizení pozemku na odstranění stavby).
Přestože odvolací soud nepoučil v nynější fázi odvolacího řízení žalobkyni o právu změnit petit z předání nemovitostí na jejich vyklizení, dovolací soud není toho názoru, že by žalobkyni nebyla poskytnuta náležitá procesní ochrana a že by bylo vydáno překvapivé rozhodnutí.
K namítané procesní újmě žalobkyně by došlo v případě, že by tato svými tvrzeními skutečně k vyklizení domu žalovanou směřovala. Záměr žalobkyně však byl jiný; ostatně již v dřívějším průběhu řízení vzala žalobkyně podáním ze dne 16. 7. 2002 část žaloby o povinnost žalované vyklidit nebytové prostory ve druhém poschodí domu zpět. Žalobkyně tedy věděla, že může žalovat na vyklizení domu resp. prostor v něm; přesto této možnosti nevyužila a v rámci všech dalších svých tvrzení dávala jasně najevo, že jí jde o „předání“ nemovitostí žalovanou a že považuje tuto formulaci za správnou.
Z logiky věci by vyplývalo, že při neplatnosti výchozí nájemní smlouvy bude žalobkyně, bez ohledu na sjednané podnájmy nebytových prostor v domě (ty jsou akcesorické vůči nájemnímu vztahu), žádat po žalované vyklizení domu, užívaného nyní bez právního důvodu. Žalobkyně však i v dovolání tvrdí, že „Uplatněný žalobní petit byl zvolen z důvodu, že žalovaný předmětné nemovitosti sám neužívá, ale dále je pronajímá. Žalobce se tak ochrany svého vlastnického práva nemohl domáhat cestou žaloby na vyklizení, neboť by mohl docílit pouze vyklizení podnájemníků, soukromých lékařů, na čemž přirozeně nemá žádný zájem.“ Žalobkyně tedy směřovala k formálnímu či dokladovému předání domu stranou žalovanou s tím, že podnájemní vztahy uživatelů prostor v domě by byly zachovány.
Argumentaci žalobkyně nelze upřít jistou praktičnost; dovolací soud však sdílí názor odvolacího soudu, že oporu v zákoně – zejména v rámci žaloby na ochranu vlastnického práva – žalobní petit nemá. Žalobkyně pochybila, rezignovala-li na jedinou relevantní možnost vlastnické ochrany, kterou byl žalobní návrh na vyklizení nemovitosti. Ten se mohl stát předmětem výkonu rozhodnutí, včetně vyklizení podnájemců. Jestliže žalobkyně nechtěla bránit dalšímu užívání nebytových prostor podnájemci, mohla tomuto záměru přizpůsobit průběh vyklizení domu a následné užívání místností smluvně upravit. Nestalo-li se tak, a žalobkyně i v dovolání trvá na správnosti svého postupu, pak další pokračování v řízení nemá z hlediska hmotněprávního ani procesního smysl.
Žádný z uplatněných dovolacích důvodů tedy nebyl naplněn a dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Strana žalovaná sice byla v dovolacím řízení úspěšná, případné náklady tohoto řízení jí však proti žalobkyni přiznány nebyly. Dovolací soud nepokládá vyjádření k dovolání, které pouze krátce nesouhlasí s protistranou (a neobsahuje ani žádný návrh rozhodnutí), za takový procesní úkon, jenž by snad mohl znamenat, že odměna za něj by představovala náklady potřebné k účelné obraně práva proti neúspěšnému účastníku (§142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 19. května 2005
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v.r.
předseda senátu