ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2493.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2493/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce A. Ř., s.r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátkou, o 76.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 129/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2004, č.j. 14 Co 161/2004-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 10.10.2001, domáhal se žalobce uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 76.500,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 1.7.2001 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15.1.2003, č.j. 19 C 129/2001-40, žalobě vyhověl. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 25.6.2003, č.j. 13 Co 213/2003-62, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a to pro nedostatečná skutková zjištění soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně poté dalším rozsudkem ze dne 12.3.2004, č.j. 19 C 129/2001-79, žalobě opět vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobce si pronajal od vlastníka domu č.p. 898 v P., J. 11, nebytové prostory o výměře 150 m2 v suterénu předmětného domu, a to na základě nájemní smlouvy ze dne 3.1.1999, přičemž dne 6.4.1999 uzavřel podnájemní smlouvu se společností F., s.r.o. na dobu 5 let. Dále vzal za prokázané, že nájemné bylo sjednáno ve výši 50.000,- Kč měsíčně a byla dojednána měsíční výpovědní lhůta. Soud prvního stupně též zjistil, že dne 28.1.2001 byla odeslána na adresu společnosti F., s.r.o., výpověď z nájmu nebytových prostor ze dne 27.1.2001 z důvodů neplacení nájemného. Dále vzal za prokázané, že dne 6.4.2001 uzavřeli žalobce a žalovaný smlouvu o podnájmu předmětných nebytových prostor za sjednané nájemné ve výši 51.000,- Kč, nájemní vztah byl sjednán na dobu určitou od 1.4.2001 do 30.6.2001 a žalovaný uhradil nájemné pouze za duben 2001, dluží tedy nájemné za květen ve výši 51.000,- Kč a za polovinu měsíce června 2001 ve výši 25.500,- Kč. Též zjistil, že dopisem ze dne 18.6.2001 žalobce odstoupil od smlouvy se žalovaným pro neplacení nájemného. Vyslovil, že předmětné nebytové prostory byly v době uzavření výše uvedené podnájemní smlouvy právně volné, když předchozí podnájemní vztah se společností F., s.r.o. skončil ke dni 28.2.2001 uplynutím měsíční výpovědní doby, a to na základě výpovědi z nájmu nebytových prostor ze dne 27.1.2001. Dovodil, že v lednu a únoru 2001 byla přebírána společností F., s.r.o. Zaujal názor, že smlouva ze dne 6.4.2001 není neplatná ve smyslu ustanovení §37 odst. 3 o.z. ani §66 odst. 7 věta druhá obch.zák. Uzavřel, že v řízení tedy nebylo prokázáno placení nájemného žalovaným na základě platně sjednané podnájemní smlouvy ze dne 6.4.2001. Věc posoudil ve smyslu ustanovení §517 odst. 2 o.z. a o lhůtě plnění rozhodl podle ustanovení §160 odst. 1 o.s.ř.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25.6.2004, č.j. 14 Co 161/2004-97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, která doplnil čestným prohlášením M. S. ze dne 20.6.2003 a dohodou uzavřenou mezi F., s.r.o. a A. Ř., s.r.o., na základě které se společnost F., s.r.o. zavázala ponechat v provozovně P., J. 11 veškeré zařízení do zaplacení dlužného nájemného. Ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že podnajaté nebytové prostory byly právně volné. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že předchozí podnájemní vztah se společností F., s.r.o. skončil uplynutím měsíční výpovědní doby podle písemné výpovědi ze dne 27.1.2001, tedy nejdříve dne 28.2.2001 a nejpozději dne 31.3.2001. Odvolací soud nepovažoval za věrohodné čestné prohlášení jednatele společnosti F., s.r.o. M. S. ze dne 20.6.2003, v němž uvedl, že nedošlo k vypovězení ani odstoupení od smlouvy a nájemné bylo řádně hrazeno. Vyslovil závěr, že nájemné nebylo řádně hrazeno, čemuž odpovídá i obsah dohody ze dne 1.4.2001, z níž vyplývá, že společnost F., s.r.o. musela vědět o ukončení podnájemního vztahu. Též zaujal názor, že okolnost, zda podnajaté prostory jsou fakticky volné, nemůže ovlivnit platnost podnájemní smlouvy. Zdůvodnil, že nájemní i podnájemní vztah vzniká již smlouvou, přičemž odevzdání věci není podmínkou vzniku, nýbrž plněním existujícího závazku. Dodal, že pronajímatel, resp. nájemce je povinen odevzdat podnájemci předmět nájmu ve stavu způsobilém ke smluvenému nebo obvyklému způsobu užívání a při nesplnění této povinnosti má jen právo uplatnit slevu na nájemném podle ustanovení §5 odst. 1 a §8 zákona č. 116/1990 Sb.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval podle obsahu dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázka byla řešena v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatele podací lístek, z něhož je patrné, že právní zástupce žalobce dne 28.1.2001 doručoval společnosti F., s.r.o. písemnost nemůže být dokladem o doručení výpovědi nájemci F., s.r.o. Poukazoval na skutečnost, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem a společností F., s.r.o trvala, přičemž nájemní poměr nebyl nikdy řádně vypovězen. Namítal, že soud nesprávně posoudil výpověď svědkyně S. s odůvodněním, že předmětná výpověď z nájmu nebytových prostor nebyla doručena, neboť nebyla převzata. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř. ), avšak jde o dovolání nepřípustné.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ v posuzované věci nejde.
S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.
Závěr odvolacího soudu, podle něhož je rozhodující stav právní týkající se předmětu (pod)nájmu, nikoliv stav faktický (v dané věci nevyklizení prostor) odpovídá rovněž běžné srozumitelné interpretaci ustanovení §663 o.z. Z něj plyne samozřejmý požadavek, aby předmět nájmu (věc) byla předána do užívání. Jde ostatně o závěr plynoucí i z komentářové literatury (Jehlička, Švestka, Škárová a kol. Občanský zákoník, komentář, 9. vydání, C.H. Beck Praha 2004, str. 1000), která zastává názor, že předmět nájmu musí být schopen užívání (míněno ve smyslu právním). Opačná situace by vedla k neplatnosti smlouvy z důvodu počáteční nemožnosti plnění (srov. k tomu shora uvedený komentářový zdroj, str. 225).
Shora zmíněný závěr odvolacího soudu přitom plyne z náležitých skutkových zjištění, které učinil soud prvního stupně a které převzal i odvolací soud. Jde o postup odpovídající ustanovení §132 o.s.ř. normujícího zásadu volného hodnocení důkazů. Pakliže soud odvolací – ve shodě se soudem prvního stupně – vycházel nejen z důkazu o podání písemnosti obsahující výpověď k poštovní přepravě, ale srozumitelně a logicky správným způsobem dovodil i z dalších důkazů (výslechu svědkyně S.) proč přikládá pravdivostní hodnotu zjištění, že pošta doručovaná společnosti byla v rozhodné době přijímána bez problémů, přičemž navíc hodnotil i chování společnosti F., s.r.o. spočívající v ujednání o vypořádání vzájemných vztahů mezi společností F., s.r.o. a A. Ř. s.r.o. na základě dohody ze dne 1.4.2001, lze jeho zjištění považovat za úplná a správná. Nelze tak přisvědčit tvrzení dovolání o tom, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s hmotným právem.
Neshledal proto dovolací soud žádný důvod přípustnosti dovolání v této věci, takže dovolání odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení §218 písm. c) o.s.ř., aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 ost. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. března 2005
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu