ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2527.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2527/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Š., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 469 730 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 7 C 1343/98, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27.11.2003, č.j. 17 Co 332/2003-96, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě jako soud prvního stupně usnesením ze dne 23.6.2003, č.j. 7 C 1343/98-76, odmítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jí částku 469.730,- Kč s úrokem ve výši 12 % ročně ode dne 1.1.2000 do zaplacení. Vyšel ze zjištění, že usnesením ze dne 30.5.20037, č.j. 7 C 1343/98-72 soud prvního stupně vyzval žalobkyni k doplnění chybějících náležitostí žaloby ve smyslu §42 a §79 odst. 1 o.s.ř. a k odstranění neurčitosti žaloby tak, aby řádně a úplně vylíčila rozhodující skutková tvrzení a doplnila, na jakém základě požaduje finanční náhradu a jaký typ finanční náhrady žádá, ve výroku II. pak byla poučena, jakým způsobem má chybějící náležitosti doplnit a opravit neurčitosti podání, přičemž k odstranění vad podání byla žalobkyni stanovena lhůta deseti dnů ode dne doručení usnesení. Vzal za prokázáno, že usnesení s výzvou k odstranění vad, jakož i s řádným předvoláním k ústnímu jednání soudu dne 23.6.2003 bylo doručeno zástupci žalobkyně dne 9.6.2003, v zákonné lhůtě žalobkyně nereagovala na výzvu soudu a k nařízenému jednání soudu dne 23.6.2002 se žalobkyně ani její právní zástupce nedostavili. Dovodil, že žaloba neobsahovala základní zákonné náležitosti ve smyslu §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o.s.ř., neboť zde nebyla dostatečně vylíčena skutková tvrzení, nebyly uvedeny rozhodující skutečnosti o věci samé tak, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, dále žalobkyně neuvedla takové skutečnosti, kterými by řádně a úplně vylíčila skutkový děj, a to v rozsahu umožňujícím jeho jednoznačnou individualizaci. Vyslovil, že žalobkyně tedy nesplnila svoji povinnost tvrzení vylíčením rozhodujících skutečností ve smyslu ustanovení §101 o.s.ř. Zaujal názor, že mezi tvrzenými rozhodnými skutečnostmi a navrhovaným žalobním petitem je jednoznačný logický rozpor, žalobní petit nevychází z vylíčených rozhodných skutečností a podání neuvádí okolnosti, ze kterých má soud dovodit právní nárok žalobkyně a na základě čeho má o žalobním petitu rozhodnout. Uzavřel, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti je nutno žalobu odmítnout ve smyslu §43 odst. 2 o.s.ř.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 27.11.2003, č.j. 17 Co 332/2003-96, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba neobsahovala vylíčení rozhodujících skutečností, na základě kterých by bylo možné posoudit, z jakého titulu a na základě kterých skutečností se žalobkyně domáhá po žalovaném zaplacení příslušné částky, přičemž tyto rozhodující skutečnosti žalobkyně nedoplnila ani v rámci odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu z pouhého odkazu na ustanovení příslušných paragrafů zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen “zákon o půdě “) nelze bez bližšího uvedení konkrétních skutkových okolností dovodit, na základě čeho a jakých skutečností se žalobkyně žalované částky domáhá. Uzavřel tedy, že neuvedení těchto rozhodujících skutečností brání věcnému projednání žaloby, rozhodnutí soudu prvního stupně je tedy věcně správné.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dne 18.3.2004 dovolání, doplněné podáním došlým dne 9.4.2004 a 12.7.2004. Tvrdila, že je vlastnicí předmětných pozemků, přičemž její vlastnické právo k příslušným nemovitostem nikdy nezaniklo. Poukazovala na skutečnost, že veškeré nájemní smlouvy, které uzavírala se Zemědělským družstvem Š. neměnily nic na nezaměnitelném vlastnickém právu, jenž je v daném případě nepromlčitelné. Namítala, že vlastnictví nikdy na nikoho nepřevedla tak, aby se jednalo o právoplatný převod. Odkazovala na §14 a §16 odst. 1,2 zákona o půdě zdůrazňovala ústavní zásady o nedotknutelnosti vlastnictví. Nesouhlasila se závěry odvolacího soudu s odůvodněním, že v dané věci je zřejmé, na základě kterých skutečností se žalobkyně žalované částky domáhá, což umožňuje i věcné projednání žaloby. Dále vytýkala soudům obou stupńů, že nepřihlédly ke skutečnosti, že žalovaný neoprávněně užívá pole, která jsou ve vlastnictví žalobkyně a jejich sourozenců. Podle dovolatelky vlastnictví potvrzuje výpis z katastru nemovitostí ke dni 1.3.2004. Konstatovala, že požaduje náhradu za předmětné nemovitosti v celkové částce 172.700,- Kč. Dále v doplnění dovolání uvedla, že při souběhu nároků ze zákona o půdě ( konkrétně §12 zákona o půdě ) sourozenci nežádají o odkup pozemku od Zemědělského družstva Š. Namítala též, že podle §11 odst. 2 zákona o půdě nesouhlasila s výměnou pozemku, ke kterému není žádný přístup a požadovala proto finanční náhradu ve smyslu §12 zákona o půdě. Tvrdila, že k doplnění žaloby nebyla řádně vyzvána soudem prvního stupně a ani nebyla řádně obeslána k předvolání ke dni 23.6.2003. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem ( §240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §239 odst. 3 o.s.ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu( žaloby). Dovolatelka uplatnila zřejmě podle obsahu dovolání dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
V posuzované věci odvolací soud vyšel správně z ustanovení §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o.s.ř., tedy aplikoval v úvahu přicházející předpis. Zbývá posoudit, zda si tato ustanovení přiléhavým způsobem vyložil.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o.s.ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst.1, větu druhou, o. s. ř.)
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst.1, věty druhé, o.s.ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, nejde o vadu žaloby, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (při přípravě jednání nebo při jednání před soudem prvního stupně).
Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Žalobce uvede, čeho se žalobou domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně a jednoznačně označí povinnost (tak, aby ji bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit), která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány, žalobní petit musí svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej - s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř. - překročit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést alespoň v přibližné výši.
Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. §43 odst. 1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.).
Na základě výše uvedeného se dovolací soud ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu, že žalobní petit v podání ze dne 26.8.1998 nelze považovat za řádný a určitý, což ve svém důsledku brání věcnému projednání žaloby.
Podle ustanovení §24 o. s. ř. se účastník může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí. Zástupce vybavený procesní plnou mocí (advokátům lze - ve smyslu ustanovení §25 odst. 1, věty druhé a §28 odst. 2, věty prvé o. s. ř. - udělit pouze plnou moc pro celé řízení), je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení činit účastník. Jestliže má účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje soud písemnosti pouze tomuto zástupci (srov. §49 odst. 1 věta prvá o. s. ř.). Je tomu tak zejména z toho důvodu, aby i tímto způsobem byl naplněn cíl zastoupení v občanském soudním řízení, kterým je kvalifikované vystupování účastníka (prostřednictvím jeho zástupce) vůči soudu. Je-li tedy účastník zastoupen, vykonává svá procesní práva a povinnosti vůči soudu prostřednictvím tohoto zástupce.
Nejenom zástupci, ale i účastníku řízení se písemnost doručuje pouze v případě, že účastník má sám osobně něco vykonat, tedy např. dostavit se k výslechu u soudu, ke znalci apod. (srov. §49 odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V projednávané věci se však o takový případ, jak se dovolatelka mylně domnívá, nejedná.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §§241a odst. 2 písm. b) nebyl uplatněn důvodně.
V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobkyně zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.
předseda senátu