ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2621.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2621/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání S. S., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2004, sp.zn. 30 Co 118/2004 (v právní věci žalobkyně A. H., zast. advokátem, proti žalované S. S., zast. advokátem, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 4 C 121/95), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně svým (ve věci druhým) rozsudkem ze dne 10. června 2003 pod č.j. 4 C 121/95-260 uložil žalované povinnost vydat žalobkyni ideální jednu třetinu nemovitosti označené jako dům a zamítl návrh na vydání požadovaných pozemků, rovněž specifikovaných v enunciátu uvedeného rozhodnutí.
Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Krajský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 5. května 2004 pod č.j. 30 Co 118/2004-299 v zamítavém výroku změnil tak, že žalovanou zavázal k vydání ideální jedné třetiny sporných pozemků. Ve vyhovujícím výroku, ohledně vydání ideální jedné třetiny domu, bylo rozhodnutí nalézacího soudu potvrzeno.
Soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely ze zjištění, že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl otec žalobkyně J. H., jehož celé jmění propadlo v důsledku trestního řízení pro velezradu zakončeného v roce 1955. Otec žalobkyně byl následně rehabilitován a v roce 1969 byl trestní rozsudek v celém rozsahu zrušen. Žalobkyně proto je osobou oprávněnou ve smyslu §19 odst. 2 ve spojení s §3 odst. 2 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Předmětné nemovitosti přešly na stát v rozhodném období (1948 – 1990) způsobem zmíněným citovaným restitučním zákonem (§1 odst. 2). Žalobkyně uplatnila svůj nárok řádně a včas u právních předchůdců žalované i u soudu, když využila lhůt - nově založených nálezem Ústavního soudu č. 164/94 Sb. - sloužících osobám, které nesplňovaly do té doby nutnou podmínku trvalého pobytu.
Žalovaná je osobou povinnou, protože její právní předchůdci nabyli nemovitosti v roce 1966 v rozporu s tehdy platnými (cenovými) předpisy ve smyslu §4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., když znalec nezahrnul do ceny zkonfiskovaných nemovitostí cenu venkovních úprav tvořících zhruba 30% kupní ceny.
O nároku žalobkyně ohledně ideálních dvou třetin nemovitostí bylo negativně rozhodnuto již předchozím rozhodnutím odvolacího soudu, který připomněl, že restitučnímu nároku v tomto rozsahu již bylo vyhověno v roce 1995, a to vyplacením finanční náhrady (§13 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb.) ve prospěch dvou bratrů žalobkyně.
Na tomto skutkovém základě odvolací soud potvrdil vyhovující výrok nalézacího soudu ohledně jedné ideální třetiny domu a změnil jeho výrok ohledně jedné ideální třetiny dotčených pozemků na taktéž vyhovující, když poukázal na ustálenou judikaturu vyšších soudů stran restituce pozemků, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání ve prospěch povinné osoby (či jejich právních předchůdců).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolatelka uvádí, že povinnou osobou byli její právní předchůdci, ale nikoliv už její osoba, protože věc na ni nebyla převedena, nýbrž na ni přešla děděním. Žalobkyně podala návrh na vydání nemovitosti dne 26.7. 1995, tedy opožděně, protože se na ni nemůže vztahovat lhůta nově založená rozhodnutím ÚS 164/94 Sb. Žalobkyně má od srpna 1991 vedeno trvalé bydliště v okrese Semily, a na základě této skutečnosti uplatnila (úspěšně) svůj další restituční nárok. Tento postup žalující strany je účelový a nemže jít k tíži protistrany. Dovolatelka nesouhlasí s tím, že by věc byla nabyta v rozporu s předpisy. Tehdy platné ustanovení §399 odst. 2 obč. zák. upravoval horní hranici ceny, nižší ovšem nebyla vyloučena – pokud byla sjednána, nemohla být nezákonná. Závěrem dovolatelka napadá vyhovující výrok ohledně ideální jedné třetiny pozemků. Ustanovení §8 odst. 4 zák. č. 87/1991 Sb. jasně říká, že pozemek, ke kterému bylo zřízeno právo osobního užívání se nevydává. Na tom nemůže nic změnit ani účelový výklad žalobkyně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování podaného dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto jsou v tomto rozsudku uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení - řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost uplatněného mimořádného opravného prostředku vyplývá u potvrzujícího výroku odvolacího soudu z ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (následkem závazného právního názoru vyjádřeného v rozsudku odvolacího soudu ze dne 7.6. 2000, č.j. 30 Co 233/2000-164), a u změňujícího výroku z ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (v daném případě §241a odst. 2, písm. b/ a odst. 3 o.s.ř.).
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žádné takovéto vady ovšem v předmětné věci nebyly ani tvrzeny ani zjištěny.
Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku v prvé řadě zpochybňuje svou pasivní legitimaci ve sporu s odkazem na to, že sporná věc na ní nebyla převedena, ale přešla na ni děděním.
Podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích: „Povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.“
Interpretací citovaného ustanovení ve vztahu k dovolatelkou uváděné argumentaci se Nejvyšší soud zabýval (mj.) ve svém rozsudku ze dne 10.1. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1690/99, ve kterém vyslovil: „Převodem ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 (in fine) zákona č. 87/91 Sb., nejsou míněny případy nabytí věci např. v souvislosti s vypořádáním bezpodílového spoluvlastnictví manželů (nyní společného jmění manželů) nebo nabytí věci děděním. Na tyto nabyvatele však přechází povinnost zemřelé osoby (týkající se nároku uplatněného oprávněnou osobou podle ustanovení §5 odst. 1 téhož zákona) do výše nabytého dědictví, popřípadě do výše toho, co při vypořádání takto získali z toho majetku, jenž byl získán v rozporu s právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění.“
Z uvedeného právního názoru prezentujícího ustálenou judikaturu vyšších soudů tedy vyplývá, že odvolací (i nalézací) soud nijak nepochybil, když vycházel z pasivní legitimace dovolatelky ve vztahu k uplatněnému nároku. Dovolatelka sice není v procesním postavení osoby povinné, musí ovšem – vzhledem k tomu, že zdědila spornou věc – nadále nést povinnost uspokojit nárok uplatněný původně vůči povinným osobám (samozřejmě pouze pokud bude uznán jako odůvodněný).
Dovolatelka dále napadala závěr odvolacího soudu o včasnosti žalobkyní uplatněného nároku s poukazem na to, že tato nebyla osobou, které by dříve v restituci bránila podmínka trvalého pobytu, o čemž svědčí její – v roce 1991 uplatněná - restituce jiné věci.
Stran posouzení, zda se žalobkyně stala osobou oprávněnou až ke dni 1.11. 1994 či zda splňovala podmínku trvalého pobytu v ČR již k 1.4. 1991, odkázal odvolací soud na odůvodnění svého ve věci předešlého rozsudku ze dne 7.6. 2000, č.j. 30 Co 233/2000-164. V tomto rozhodnutí odvolací soud dovodil, že obecně, i konkrétně v případě žalobkyně – která má trvalé bydliště od 1.5. 1977 ve švýcarském W., a od 28.8. 1991 simultálně v českých T. - je třeba pojetí podmínky trvalého pobytu hodnotit nikoliv ve smyslu evidenčním, nýbrž faktickém. Trvalost pobytu v určitém místě je dána zpravidla tam, kde má osoba svoji rodinu, byt, zaměstnání apod.
Žalobkyně měla trvalý pobyt se všemi uvedenými atributy ve Švýcarsku, kde žila s manželem a synem, pracovala a bydlela ve svém rodinném domku. V roce 1991 se životní styl žalobkyně změnil jen potud, že se rozvedla, a že se v souvislosti s uzavřením druhého manželství zdržovala i na území České republiky. Její zaměstnání a vedení domácnosti ve Švýcarsku zůstaly beze změn. Bydliště žalobkyně ve Švýcarsku proto ani po roce 1991 objektivně neztratilo charakter trvalého pobytu ve smyslu §3 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Na tomto závěru pak podle odvolacího soudu nemůže změnit ani skutečnost, že žalobkyně uplatnila v roce 1991 nárok na vydání jiného majetku s tvrzením, že má trvalý pobyt v T., neboť toto tvrzení ve světle nyní provedeného dokazování bylo ryze účelové a neodpovídalo faktickému stavu věci.
Dovolací soud neshledal ve vztahu k posouzení trvalého pobytu žalobkyně důvodu ke zpochybnění skutkových či právních vývodů odvolacího soudu. Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 9.4. 2002, sp. zn. 28 Cdo 436/2002 judikoval, že: „podmínku trvalého pobytu ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění před účinností nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., je nutno chápat ve smyslu faktickém, nikoli ve smyslu evidenčním.“ Tento závěr byl navíc shodou okolností přijat právě ve vztahu k téže žalobkyni, a to v restitučním sporu, který vedla se svými bratry. I v této věci bylo prokázáno, že žalobkyně po roce 1991 do České republiky dojíždí pouze na krátkou dobu, když má delší volno v zaměstnání, a že nedošlo ke změně ve vztahu k takovým atributům jako je vázanost na práci, rodinu,vlastní bydlení a vlastnictví majetku.
Odvolací soud rovněž správně posoudil naplnění podmínky rozpornosti nabytí předmětné věci ve vztahu k tehdy platným předpisům. Kupní cena smlouvy ze dne 8.7. 1966 byla určena na základě posudku znalce, který do celkového výpočtu vůbec nezahrnul venkovní úpravy převáděného domu. Tento postup „zlevnil“ dům zhruba o 30% ceny a navíc byl v přímém rozporu s ustanovením článku 3 odst. 2 dotčené směrnice č. 10 Ministerstva financí ze dne 2.4. 1964 pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům. Citované ustanovení totiž výslovně ukládalo, aby při výpočtu ceny rodinného domku bylo přihlédnuto k ceně venkovních úprav.
Odvolací soud nepochybil ani při svém rozhodnutí o vydání ideální jedné třetiny sporných pozemků. Na předmětnou věc v uvedeném rozsahu totiž dopadá ustálená judikatura zastoupená nálezem Ústavního soudu ze dne 17.5. 2001, sp. zn. III. ÚS 580/2000, který uvedl: „Je v souladu se smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to zejména v kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude napadené ustanovení ( §8 odst. 4 ) vykládáno tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.“
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud se nedopustil relevantního pochybení, které by jeho postup zatížilo vadou ve smyslu namítaných dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm. b/ a odst. 3 o.s.ř.) a dovolací soud proto došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§243b odst. 2 o.s.ř.). Dovolání žalované proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo věcně rozhodnuto v nejbližším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), který podala žalovaná.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 o.s.ř., když žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením žádné ze spisu zjistitelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. září 2005
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda senátu