ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2660.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2660/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců a/ B. H., b/ J. H., c/ A. H., d/ V. H., a e/ F. A. H.-N., zastoupených advokátkou, proti žalované JUDr. J. T., advokátce, správkyni konkursní podstaty úpadce Z. d. Z., o převod stavby vlastníkům pozemku, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp.zn. 12 C 2/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9.3.2004, čj. 20 Co 434/2003-318, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 17.10.2002, čj. 12 C 2/94-298, žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobci neprokázali vlastnictví předmětných pozemků, naopak zjistil, že pozemky byly jejich právním předchůdcům konfiskovány podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen \"dekret č. 12/1945 Sb.\")
Na základě odvolání žalobců rozhodoval ve věci Krajský soud v Brně, který rozsudek soudu prvního stupně potvrdil svým rozsudkem ze dne 9.3.2004, čj. 20 Co 434/2003- 318.
Podle jeho názoru není při posuzování vlastnictví pozemků, na nichž předmětné stavby stojí, rozhodující výsledek dědického řízení, z něhož žalobci své vlastnictví dovozují, jestliže již před projednáním dědictví právní předchůdci žalobců vlastnictví těchto pozemků pozbyli. Původními vlastníky pozemků byli Ing. B. H. (jehož právní nástupkyní je žalobkyně e/), V. v. H. (jehož právními nástupci jsou žalobci c/ a d/), aj. H. (jehož právními nástupci jsou žalobci a/ a b/). Majetek původního vlastníka B. H. byl konfiskován podle dekretu č.12/1945 Sb. před 25.2.1948, a to řádným způsobem; důkazy, které by zpochybnily konfiskaci nebyly podány. Stalo se tak sice až po jeho smrti, majetek byl však konfiskován v souladu s §547 věta třetí tehdy platného obecného zákoníku občanského, podle něhož se před přijetím dědice hledí na pozůstalost, jako by byla v majetku zůstavitele. Pro přechod konfiskovaného majetku na stát nevyžadoval zákon jeho intabulaci a není proto v rozporu, že se v pozemkové knize konfiskace projevila pouze zápisem institutu národní správy. Rovněž v případě V. H. došlo k řádnému dovršení procesu konfiskace před 25.2.1948. Konfiskace majetku J. H. byla sice před tímto datem zrušena, v roce 1949 bylo však konfiskační řízení obnoveno a jeho majetek konfiskován. Stát s celým majetkem původních vlastníků nakládal více než 40 let jako s vlastním a jeho dobrá víra objektivně nemůže být zpochybněna.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání s odkazem na jeho přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Namítají nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a odkazují na právní názory obsažené v literatuře a judikatuře. Vznášejí v tomto směru argumenty, které mají podpořit jejich názor, že majetek jejich předchůdců v důsledku konfiskace na stát nepřešel. Vyhlášky, resp. jejich kopie, jež byly u soudu brány jako důkaz provedené konfiskace, neobsahují žádnou doložku, která by prokazovala, že nabyly právní moci nebo účinnosti. Ve vztahu k původnímu vlastníkovi Ing. B. H. nemohlo správní rozhodnutí nabýt právní moci, když bylo vydáno až po jeho smrti. Jsou toho názoru, že vlastnictví nemovitostí nemohlo přejít na stát v důsledku pouhé konfiskace, pokud nebyla provedena intabulace, jež byla až do 31.12.1950 jediným možným způsobem účinného převodu vlastnictví. Z tohoto hlediska pak zápis národní správy do pozemkové knihy nelze považovat za zápis vlastnictví. Pokud odvolací soud vyjádřil, že nemůže přihlížet k tomu, za jakých okolností byli žalobci informování o dodatečně objevených aktivech dědictví, nepovažují dovolatelé tuto úvahu za správnou. Z toho, že byli o těchto skutečnostech informováni Okresním pozemkovým úřadem v B., tedy fakticky státem, dovozují, že nelze přijmout závěr, že s předmětným majetkem nakládal více než 40 let stát. Připomínají, že od března 1992, kdy byli vyzváni k zahájení dodatečných dědických řízení, nakládali s pozemky jako vlastníci, čehož důkazem je podání žaloby podle §22 odst. 8 zákona o půdě. Přitom do doby vynesení rozsudku soudu prvního stupně uplynulo více než deset let, takže byla splněna zákonná podmínka vydržení vlastnického práva. Dovolatelé navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná strana se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání splňuje po formální stránce náležitosti stanovené občanským soudním řádem (OSŘ) a je proto třeba zkoumat jeho přípustnost. Jak dovolatelé správně uvádějí, bylo by v tomto případě, kdy odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně, dovolání přípustné jen pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c) OSŘ). Tak je tomu zpravidla v případě, kdy dovoláním napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem( §237 odst. 3 OSŘ). Přitom předmětem přezkumu v dovolacím řízení mohou být jen právní závěry odvolacího soudu, nikoli skutková zjištění, z nichž vyšel.
V daném případě se odvolací soud vypořádal řádně se všemi právními argumenty žalobců, kteří je pak, byť i podrobněji, opakovali ve svém dovolání. Dovolací soud přitom nedospěl k závěru, že právní závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s judikaturou soudů, s hmotným právem, nebo obsahují odlišné právní řešení. Názory obsažené v odborné literatuře nejsou pro soud závazné, zejména když existuje judikatura, včetně nálezů a usnesení Ústavního soudu, která zákon přímo vykládá a jíž se soudy mohou řídit.
Tak např. otázka intabulace rozhodnutí o konfiskaci majetku provedené podle dekretu č. 12/1945 Sb., byla předmětem rozhodování Ústavního soudu, jenž v nálezu pléna ze dne 14.6.1995, sp.zn. Pl. ÚS 1/95, vyslovil že je třeba rozlišovat mezi přechodem a převodem vlastnictví; vzhledem k ustanovení §424 obecného zákoníku občanského (OZO) je pouze nabývání vlastnictví smluvním převodem jediným titulem, kdy je nutná podle §431 OZO jako další podmínka nabytí vlastnictví intabulace. Dekret č. 12/1945 Sb. jako zvláštní předpis (jehož charakter odvolací soud vystihuje v odůvodnění svého rozsudku) nevyžadoval zvláštní náležitosti včetně intabulace provedené konfiskace, a i předpokládaný zápis přídělů (jež mohl poskytovat pouze stát jako vlastník) dle §13 odst. 2 tohoto dekretu, měl pouze konstitutivní povahu (viz nález Ústavního soudu z 21.10.1998, sp.zn. II. ÚS 423/97). Dovolací soud nepovažoval za potřebné zabývat se povahou zápisu národní správy do pozemkové knihy protože odvolací soud s touto skutečností nespojoval přechod vlastnictví na stát, ale považoval zápis za podpůrný důkaz o tom, že konfiskace proběhla a stát tento majetek spravoval.
Rovněž posouzení účinnosti konfiskační vyhlášky na majetek původního vlastníka B. H., jak je podrobně vyjádřeno v rozsudku odvolacího soudu, není v rozporu s ustanovením hmotného práva. Odvolací soud se také zabýval posouzením toho, kdo předmětné nemovitosti po uskutečněné konfiskaci držel, a konstatoval, že i tvrzené nabytí vlastnictví žalobci v důsledku dědického řízení by nemělo vliv na kontinuitu vlastnictví (státu), když do doby zpochybnění výsledku dědického řízení neuběhlo více než 8 let. Rovněž pokud jde o tento závěr, shledává dovolací soud právní závěr konformní s judikaturou a hmotným právem.
Lze tedy uzavřít, že dovolací soud neshledal dovolání přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) je odmítl.
Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalované, která by s ohledem na výsledek dovolacího řízení měla nárok na náhradu jeho nákladů, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2005
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu