ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2882.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2882/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání F. K. (Argentina), zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka Liberec z 19.5.2004, sp.zn. 35 Co 292/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 9 C 679/2001 (žalobce F. K., zastoupeného advokátem, proti Obci P., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 20.4.2001, aby soud svým rozhodnutím určil, že je vlastníkem pozemků parc. č. 1187 a parc. č. 1188 v katastrálním území H. P., i pozemků parc. č. 735/2, parc. č. 735/4 a parc. č. 69/1 /část/ v katastrálním území D. P. Žalobce uváděl, že tyto pozemky získal do svého vlastnictví z titulu dědického práva po svém otci O. F. K., zemřelém 19.12.1938 ve Vídni; pozůstalost po tomto zůstaviteli byla odevzdána soudem a přijata byla poručníkem žalobce Ing. F. K. K. Žalobce uváděl, že na tento majetek se vzhledem k osobě žalobce (který se narodil v roce 1936) nevztahovala ustanovení poválečných dekretů presidenta republiky, zejména dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. Žalobce dovozoval, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, a to zejména proto, že není v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník uvedených nemovitostí, nýbrž je tam zapsána Obec P.
Žalovaná obec navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobcem uváděný nemovitý majetek byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., a to jako osobě německé národnosti. Podle názoru žalované obce žalobce neprokázal, že je v daném případě aktivně věcně legitimován po blíže nijak neupřesněném a nedoloženém odevzdání pozůstalosti po svém otci O. F. K.
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě z 5.3.2003, čj. 9 C 679/2001-581, byl zamítnut jednak žalobní návrh na určení, že je žalobce vlastníkem pozemku parc. č. 1187 (o výměře 1888 m2) a pozemku parc. č. 1188 (o výměře 575 m2) v katastru nemovitosti pro katastrální území H. P. (obec P.), zapsaných na listu vlastnictví č. 1 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu v Č. Také byl zamítnut žalobní návrh na určení, že je žalobce vlastníkem pozemku parc. č. 735/2 (o výměře 1335 m2) a pozemku parc. č. 735/4 (o výměře 739 m2) v katastrálním území H. P. (obec P.), zapsané na listu vlastnictví č. 1 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu v Č. Rovněž byl zamítnut žalobní návrh na určení, že je žalobce vlastníkem části pozemku parc. č. 69/1 v katastrálním území D. P. (obec P.), zapsaného na listu vlastnictví č. 1 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v Č. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované obci na náhradu nákladů řízení 13.186,20 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno: I v daném případě bylo nutno v době od smrti otce žalobce O. F. K. (zemřelého 19.12.1938) hledět na jeho majetek ve smyslu tehdy platné právní úpravy (§537 obecného zákoníku občanského z roku 1811) jako na tzv. ležící pozůstalost od přijetí dědictví do jeho odevzdání, kdy „představovala dědice zůstavitele a vůči třetím osobám se zůstavitel i dědic považovali za osobu jedinou“. Podle názoru soudu prvního stupně „odevzdací listina, vztahující se v daném případě k panství Č. K. a ke s ním spojeným nemovitostem v katastrálním území H. P., byla tu soudem hodnocena nikoli jako titul svědčící o žalobcově vlastnictví, nýbrž jako doklad jen o tom, že teprve bude dědici, tj. žalobci, vydán majetek /nemovitosti/ poté, co k tomu vydá souhlas úřad příslušný pro předepsání dědické daně“. Odevzdací listina musela být právoplatná, tedy usnesení o odevzdání dědictví muselo být pravomocné /§798 obecného zákoníku občanského z roku 1811/. V této souvislosti však soud prvního stupně poukazoval na to, že v daném případě soudu předložená odevzdací listina postrádá řádné označení spisové značky soudu, údaj o tom, který soud /který soudce/ ji vydal, není tu uvedeno datum odevzdací listiny a tato listina není opatřena razítkem soudu. Dospěl proto soud prvního stupně k výslednému závěru, že tu není listina, která by věrohodně prokazovala vlastnictví žalobce k nemovitostem, uvedeným v jeho žalobě; k odevzdání těchto nemovitostí z pozůstalosti ve prospěch žalobce tu tedy nedošlo; žalobce proto nemohl být soudem prvního stupně hodnocen jako vlastník nemovitostí, které jsou sporné mezi žalobcem a žalovanou obcí.
Soud prvního stupně dále poukazoval na to, že na majetek, o nějž v tomto řízení jde, byla rozhodnutími bývalého Zemského národního výboru v P. z 30. 6. 1945 a z 18. 7. 1945 zavedena národní správa a byl ustanoven národní správce. Podle ustanovení §24 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb. mohli dědicové žádat o vynětí svého majetku z národní správy, pokud byli s to hodnověrně prokázat, že byli obětí politické nebo rasové perzekuce a zůstali věrni demokraticko-republikánské státní myšlence Československé republiky. O existenci takové žádosti však v tomto soudním řízení nebylo nic zjištěno a majetek tu nebyl vrácen ani podle dekretu č. 5/1945 Sb. a ani v řízení podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o nárocích vzcházejících z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku. Podle ustanovení §8 zákona č. 128/1946 Sb. se nárok podle tohoto zákona promlčoval ve 3 letech ode dne, kdy tento zákon nabyl účinnosti; tato lhůta končila po uplynutí 3 roků, tedy dnem 17. 6. 1949; v této lhůtě nebyl ze strany žalobce /prostřednictvím jeho matky, popřípadě prostřednictvím jí zmocněných osob/ restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatněn.
Soud prvního stupně proto žalobu žalobce zamítl pro neprokázání žalobcem tvrzeného vlastnictví k nemovitostem, uvedeným v žalobě žalobce. O nákladech řízení bylo soudem rozhodnuto podle ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v České Lípě z 5. 3. 2003, čj. 9 C 679/2001-581, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci rozsudkem z 19. 5. 2004, sp. zn. 35 Co 292/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobci bylo uloženo nahradit žalované Obci P. náklady odvolacího řízení částkou 10.515 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně co do odůvodnění zamítnutí žaloby a po rozboru a odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů měl za to, že „nelze vyvrátit tvrzení žalobce, že se stal vlastníkem předmětných nemovitostí, a to v důsledku aplikace příslušných právních předpisů /tj. obecného zákoníku občanského z roku 1811, č. 964/1811 ř.z., a tzv. nesporného patentu č. 208/1854 ř.z., kterým byl uveden zákon o soudním řízení v nesporných věcech/.
Zároveň se však odvolací soud zabýval „druhou neméně pro tento spor významnou otázkou, zda žalobce tohoto vlastnického práva k nemovitostem, kterých se toto řízení týká, nepozbyl“. Odvolací soud k tomu dovozoval, že „vycházeje z důkazů, shromážděných již v řízení u soudu prvního stupně, dospívá k závěru, že žalobcovo vlastnictví k těmto nemovitostem posléze zaniklo“. Odvolací soud byl toho názoru, že „se tak stalo v důsledku procesu, který byl vyvolán příslušnými konfiskačními dekrety presidenta republiky“. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že podle výsledků provedeného dokazování byl otec žalobce osobou německé národnosti. Protože tedy „žalobcův otec byl německé národnosti a při uplatnění otcovského principu, pojatého do obecného zákoníku občanského z roku 1811 /do jeho §146/, podle něhož děti nabývaly jména svého otce, znaků a všech ostatních, nikoli jen osobnostních práv, jeho stavu a rodiny, nebylo možné dospět k jinému závěru, než že i žalobce byl osobou německé národnosti, a to v době, kdy se realizovaly příslušné konfiskační předpisy“ v poválečném období. Odvolací soud byl proto toho názoru, že „žalobce splňoval podmínky pro aplikaci dekretů presidenta republiky, a to konkrétně dekretu č. 5/1945 Sb., o národní správě, který ve svém ustanovení §4 vymezoval skupiny osob, jejichž majetek, který se nacházel na území Československa, byl podroben tomuto opatření o národní správě, ale rovněž i podmínky uvedené v dekretech č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb“.
Odvolací soud konstatoval, že „zůstává skutečností, že za řízení u soudu prvního stupně nebyl proveden důkaz soudním rozhodnutím /výměrem/ o konfiskaci předmětných nemovitostí, konkrétně podle dekretu č. 12/1945 Sb., popřípadě podle dekretu č. 108/1945 Sb.“Odvolací soud však zároveň byl toho názoru, že „tato skutečnost sama o sobě nevede k závěru, že takové konfiskační rozhodnutí nebylo vydáno. Jedna z možností tu je, že se takové rozhodnutí nedochovalo nebo že se nepodařilo jej najít“. Odvolací soud ovšem poukazoval na to, že ohledně majetku žalobce jinak konfiskace majetku proběhla; poukazováno bylo odvolacím soudem na výměr vydaný Magistrátem města P. z 1. 2. 1947 /čj. 56091-NS. 46 Dr. Kv./, jímž byl podle ustanovení §1 odst. 1 bod 2 dekretu č. 108/1945 Sb. konfiskován žalobcův majetek /jako osoby německé národnosti/, a to majetek nacházející se v působnosti bývalého Ústředního národního výboru města P., sestávající z domu čp. 606 v P., S. č. 12, se stavební parcelou č. kat. 753; poukazováno bylo také odvolacím soudem i na výměr ze 6. 5. 1947, čj. 35.616/46, který byl vydán bývalým Okresním národním výborem-okresní správní komisí ve V., znějící na osobu žalobce, jímž bylo rozhodnuto o konfiskaci domu čp. 285 v Ch. podle ustanovení §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. Odvolací soud k tomu ještě dodával, že tato správní rozhodnutí nebyla vydána nad rámec pravomoci příslušného správního orgánu, takže nejde o rozhodnutí nicotné. Odvolací soud měl za to, že i když uvedená správní rozhodnutí se netýkají nemovitého majetku, o nějž je v tomto řízení spor, „nepochybně svědčí o tzv. kategorizaci žalobce ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR, IV. ÚS 89/94, že totiž i když tato rozhodnutí v těchto případech ve vztahu k určité části majetku určité osoby nebylo vydáno, byl nepochybně dán průchod účinkům přechodu konfiskovaného majetku ze zákona /ex lege/“.
Odvolací soud dospěl proto k závěru, že žalobce svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem pozbyl v důsledku konfiskačního procesu, který byl platně dovršen konfiskací tohoto majetku. Nemůže tak obstát žalobní požadavek žalobce o určení, že je vlastníkem těchto nemovitostí; na tento konkrétní případ není aplikovatelný zákon č. 128/1946 Sb.
Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, byť i z „poněkud jiných právních důvodů“. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 28. 7. 2004 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 8. 9. 2004 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v České Lípě, takže dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že jeho dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel pokládal za nesprávné tyto právní závěry odvolacího soudu:
Pokud odvolací soud uváděl v odůvodnění svého rozhodnutí, že příslušné konfiskační dekrety z roku 1945, podle nichž údajně „vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem“ nalézají své opodstatnění v Dohodě o reparacích od Německa /srov. č. 150/1947 Sb./, poukazoval dovolatel oproti tomu na to, že podle této Dohody o reparacích byl rozhodný den existence říšskoněmeckého občanství osob 29. 9. 1938, ale pro nabytí říšskoněmeckého občanství na základě smlouvy vyhlášené pod č. 300/1938 Sb. byl rozhodný den 10. 10. 1938.
Pokud odvolací soud označil v odůvodnění svého rozsudku žalobce za osobu německé národnosti, byl dovolatel toho názoru, že žalobci bylo v roce 1945 devět roků a v tomto věku nemohla žádná osoba splňovat ani jednu z podmínek, které musely být splněny, aby je bylo možné označit za osobu německé národnosti. „Zákonodárce zde ze zcela pochopitelných důvodů nechtěl a ani nemohl hrát k odpovědnosti za činy spáchané německou mocí devítileté dítě“. Dovolatel sám se považuje za osobu české národnosti a má za to, že i jeho otec byl osobou české národnosti.
Pokud odvolací soud uváděl, že na majetek žalobce byla zavedena národní správa /a to zejména výměrem bývalého Zemského národního výboru v P. z 30. 6. 1945/, dovolatel uváděl, že všechny odvolacím soudem uváděné výměry tohoto druhu nenabyly nikdy ve vztahu k žalobci účinnosti. Dovolatel zdůrazňoval, že tu nedošlo u žádného z těchto výměrů k jejich doručení, a to ani doručením veřejné vyhlášky vyvěšením na úřední tabuli, když tu totiž nebyl splněn zákonný předpoklad /ve smyslu ustanovení §33 odst. 1 vládního nařízení č. 8/1928/, že by tu pobyt adresáta nebyl znám, a to i přes vykonané šetření o tomto pobytu. Dovolatel zdůrazňoval, že skutečnost, že „majetek žalobce byl protiprávně obsazen a pod záminkou národní správy okupován, což ovšem nezakládá kategorizaci jeho osoby, jejíž majetek by měl být konfiskován z důvodu její německé národnosti; tvrzená německá národnost tu nebyla v řízení o zavedení národní správy určena, protože toto řízení proti osobě žalobce nebylo v intencích zákona vedeno“.
Pokud odvolací soud vycházel z názoru, že konfiskaci nemovitého majetku, o nějž v tomto řízení šlo, lze dokládat dvěma výměry, týkajícími se jiného nemovitého majetku /odvolací soud tu uváděl výměr Magistrátu města P. z 1. 2. 1947 a výměr Okresního národního výboru ve V. ze 6. 5. 1947/, dovolatel naproti tomu je toho názoru, že „nebyl-li předložen konfiskační výměr týkající se předmětného majetku v tomto sporu, měl soud vycházet z toho, že takový výměr neexistuje“. Oba tyto konfiskační výměry, týkající se jiného majetku, neměly však ani potřebné náležitosti vykonatelných správních rozhodnutí /např. velmi pochybná je ověřovací doložka na výměru Magistrátu města P./. Především však z těchto výměrů nevyplývá, zda výměr vydávající správní orgán své rozhodnutí řádně materizoval do písemné formy konfiskačního výměru a zda výměr také řádně doručil nezletilému F. O. K. prostřednictvím jeho zákonné zástupkyně, popřípadě prostřednictvím ustanoveného opatrovníka; výměr Magistrátu města P. nebyl doručen ani národním správcům majetků, jichž se konfiskace týkala; vadou uvedeného výměru Magistrátu města P. bylo i to, že vycházel z oběžníků Ministerstva vnitra a Osídlovacího úřadu, avšak tyto oběžníky byly jen podzákonnými normami z oblasti správního práva. Neujasněna zůstala v tomto výměru otázka, podle kterého obecně závazného předpisu byl tento výměr vydán; ve smyslu ustanovení §4 dekretu č. 12/1945 Sb. bylo totiž nutno pražský palác K. považovat za budovu sloužící /jako ústřední ředitelství všech zemědělských podniků rodu K./ vlastnímu zemědělskému a lesnímu podnikání, takže dekret č. 108/1945 Sb. bylo možné použít na majetek nezletilého F. O. K. pouze za použití ustanovení §17 tohoto dekretu, tedy pokud majetek nebyl již konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb.; dovolatel vyjadřoval svůj názor, že uváděný výměr Magistrátu města P. je pouze „neadresnou kopií rozhodnutí nebo jeho návrhu, kterou nelze považovat pro nedostatek základních formálních náležitostí za závazný projev vůle státního orgánu, když se v něm vychází ze zjevně zmatečného správního rozhodování, a to u věcně nepříslušného správního orgánu“. Výměr bývalého Okresního národního výboru ve V. ze 6. 5. 1947 pak nese, podle názoru dovolatele, ještě závažnější nedostatky, a to co do označení osoby postižené konfiskačním výměrem, v řízení, které vydání výměru předcházelo, nebyl tehdy nezletilému žalobci ustanoven opatrovník, když totiž nebylo v řízení jednáno ani s poručníkem nezletilého, ani s jeho matkou, takže výměr nebyl řádně adresován žalobci a nemohl vyvolat vůči němu účinky, zamýšlené výměr vydávajícím správním orgánem. V konfiskačním řízení u Okresního národního výboru ve V. nedošlo také k vyvěšení seznamu osob, u nichž se předpokládá konfiskace majetku; výměr o konfiskaci nebyl řádně doručen a není z něho patrno, kdy nabyl právní moci.
Dovolání dovolatele směřovalo v daném případě proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /přičemž nešlo o rozsudek, kterým by bylo rozhodnuto jinak, než v dřívějším rozsudku/, takže přípustnost dovolání tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání i proti takovému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem, anebo otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu /sp. zn. 9 C 679/2001 Okresního soudu v České Lípě/, ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by tu v rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, byla řešena právní otázka, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud řešil ve svém rozsudku některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Dovolací soud tu mohl přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl výrok tohoto rozhodnutí napaden dovoláním /viz §242 odst. 1 občanského soudního řádu/. V daném případě šlo tedy konkrétně o posouzení toho, zda i odvolací soud, který potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, po právu měl či neměl na základě určovací žaloby žalobce /srov. §80 písm. c) občanského soudního řádu/ rozhodnout, zda na straně žalobce je právo vlastnické k nemovitostem, uvedeným v jeho žalobě, i za odvolacím soudem dovozovaných okolností, že „žalobce své vlastnické právo k předmětným nemovitostem pozbyl v důsledku konfiskačního procesu“ /viz stranu 5 odst. 3 rozsudku odvolacího soudu z 19. 5. 2004/ podle poválečných konfiskačních dekretů z roku 1945.
Šlo tedy v tomto občanském soudním řízení o to, zda vlastnické právo žalobce /nabyté podle tvrzení žalobce z tzv. ležící pozůstalosti po jeho otci/ přešlo nebo nepřešlo na stát a kdy a jakým způsobem se tak stalo, popřípadě, zda věci z tohoto majetku přešly vůbec na stát.
Dovolatel v celém průběhu řízení uváděl, že je vlastníkem nemovitostí, o něž v tomto soudním řízení šlo (tj. pozemků parc. č. 1187, parc. č. 1188, parc. č. 735/2 a parc. č. 735/4 v katastrálním území H. P. /obec P./ a pozemku parc. č. 69/1 v katastrálním území D. P. /obec P./ ) a že vlastnické právo k těmto pozemkům na stát, ani na jinou právnickou osobu, nepřešlo.
Soudy obou stupňů tu rozhodovaly o určovací žalobě žalobce, týkající tvrzeného trvání existence vlastnictví žalobce /jeho právního předchůdce/ k uvedeným nemovitostem v celém období od roku 1938 do doby podání žaloby žalobce v roce 2001. Vlastnického práva se v tomto období týkala právní úprava, jež byla obsažena v obecném zákoníku občanském z roku 1811 /která platila do 31. 12. 1950/, jež pak byla dále obsažena v zákoně č. 141/1950 Sb./která platila do 31. 3. 1964/ a posléze v zákoně č. 40/1964 Sb., občanském zákoníku /platná od 1. 4. 1964 dosud/.
V uváděném období však na území České republiky platily a platí /pokud zákonné předpisy nestanovily jinak/ také na jedné straně předpisy znárodňovací a konfiskační, ale na druhé straně i předpisy restituční a rehabilitační. Z těchto předpisů jsou platné a účinné zejména zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Tyto dva právní předpisy restituční /rehabilitační/ povahy zakotvily právní institut restituce /rehabilitace/ práv vlastníků, které byly v období od 25.1948 do 1. 1. 1990 dotčeny následky některých majetkových i jiných křivd, vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony i správními akty /srov.§1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb./ či v důsledku toho, co uvádí §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Právní institut nápravy takových křivd je těmito zákony označován jako nárok na „vydání věcí“ za splnění určitých zákonem stanovených a vymezených předpokladů /včetně lhůt k uplatnění nároku na vydání věcí/; tento institut nemá povahu právního prostředku ochrany práv oprávněné osoby proti tomu, kdo neoprávněně zasahuje zákony do jeho vlastnického práva /jež nebylo dotčeno restitučními vymezenými křivdami/, jak to má na zřeteli ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku /viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 114 (248) Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem/.
Zákony č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb. zakotvený nárok na vydání věci se týká i těch případů, kdy věc přešla na stát i bez právního důvodu /viz §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. i §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb./. Podle právního závěru zaujatého v rozhodnutí uveřejněném pod č. 9/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek jde o převzetí věci státem i tehdy, jestliže stát převzal věc, aniž by k tomu existoval právní důvod, tedy např. když věc byla převzata bez existujícího právního úkonu /a také správního aktu/.
V daném případě je nepochybné, že státní lesy v roce 1975 disponovaly /jako s převzatými/ pozemky parc. č. 1187 a parc. č. 1188 v katastrálním území H. P. a hospodářskou smlouvou, uzavřenou dne 1. 12. 1975 /pod č. 13/20-75/ s Místním národním výborem v P., byly tyto uvedené pozemky převedeny na tento národní výbor. Obdobné dispozice státních orgánů nebo organizací vyplývají ohledně pozemků parc. č. 735/2, parc. č. 735/4 a parc. č. 69/1 v katastru obce P., z tzv. srovnávacího sestavení parcel podle dřívější pozemkové evidence a podle pozdějšího katastru nemovitostí, pořízeného dne 13. 4. 2001 Katastrálním úřadem v Č. /srov. toto sestavení založené na č. l. 30 a 31 spisu Okresního soudu v České Lípě sp. zn. 9 C 679/2001/.
Za těchto uvedených okolností neshledal dovolací soud důvody ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, jako nesprávného /ve smyslu ustanovení §243 odst. 2 občanského soudního řádu/, když jim nebylo vyhověno určovací žalobě žalobce ohledně vlastnictví k pozemkům parc. č. 1187, 1188, 735/2, 735/4 a 69/1 v katastru obce P., protože považoval tyto pozemky za konfiskované /třebaže nebyly shledány konfiskační výměry, jež by konkrétně se týkaly těchto pozemků/, neboť šlo zcela nepochybně o pozemky, které přešly posléze na stát /nepochybně pak v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990/, a to způsobem, na který je pamatováno v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. i v ustanovení §6 odst. 1 písm p) zákona č. 229/1991 Sb.
Pokud se tedy žalobce v tomto případě domáhal podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu určení svého tvrzeného vlastnického práva k pozemkům, jako k nemovitým věcem, jako by nepřešly na stát, nebral v úvahu ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb., jako právní úpravy speciální, a jejího vztahu k obecné úpravě obsažené v §80 písm. c) občanského soudního řádu i v §126 odst. 1 občanského zákoníku.
Dovolací soud však vychází z právního závěru, který byl již zaujat v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu /viz §19 zákona č. 6/2001 Sb./ z 11. 9. 2003, 22 Cdo 1222/2001, takto: Oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době /25. 2. 1948 až 1. 1. 1990/ i bez právního důvodu,nemůže se dovolávat ochrany vlastnického práva podle ustanovení §126 odst. 1 občanského zákoníku, a to ani formou určení vlastnického práva podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li žádat o vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb. /nebo podle zákona č. 87/1991 Sb./.
Vycházeje z těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět k závěru, že je dovolání dovolatele přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu nešlo o rozhodnutí, které by řešilo právní otázku, jež je rozhodována odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozdílně, nebo o otázku, která by byla řešena v rozporu s hmotným právem/ a jeho výkladem obsaženým v uveřejněné judikatuře soudů/, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Pokud dovolatel dodatečně připojil ke svému dovolání podnět k tomu, aby dovolací soud předložil Soudnímu dvoru v Lucemburku dovolatelem navrženou předběžnou otázku k řešení, dovolací soud nesdílí názor dovolatele o smyslu a účelu řízení o předběžné otázce podle článku 234 Smlouvy o založení Evropských společenství.
Článek 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii stanoví, že „Unie je založena na zásadách svobody, demokracie, právního státu a respektování lidských práv a základních svobod, zásadách, které jsou společné členským státům“. Článek 234 Smlouvy o založení Evropských společenství stanoví obecný rámec procedury řízení o předběžné otázce, prostřednictvím, které se soudy členských států obracejí na Soudní dvůr s otázkami výkladu či platnosti práva ES. Z těchto uvedených ustanovení práva ES neplyne možnost přenesení pravomoci k projednání soudu jiného členského státu, a to ani na základě práva ES, ani na základě mezinárodní smlouvy, kterou by byla Česká republika vázána (srov. §2 zákona č. 97/1963 Sb.).
Smyslem a účelem řízení o předběžné otázce je zajisti správný a jednotný výklad ustanovení práva ES, která jsou relevantní pro výchozí řízení před soudem členského státu. Řízení o předběžné otázce není nástrojem přenesení rozhodovací pravomoci ze soudu členského státu na Soudní dvůr Evropských společenství a také nikoli ze soudu členského státu na soudy jiných členských států. Předložení předběžné otázky soudem členského státu projednávána otázka, která se týká výkladu či platnosti práva ES. Tak tomu však není v případě tohoto dovolání. Dovolatelem namítané skutečnosti postrádají aspekt práva ES. Soudní dvůr Evropských společenství podle své judikatury i odmítá předběžné otázky, které jsou mimo rámec práva ES (srov. např. věc. C-291/96 Trestní stíhání proti Martino Grado a Shadid Bashir /1997/ ECR I-5531, bod 12, nebo věc 299/95 Kremzow v. Rakousko /1997/ ECR I-2629, bod 19, či věc C-144/95 Maurin /1996/ ECR I-2909, bod 13). Stejně tak z judikatury Soudního dvora plyne, že řízení o předběžné otázce je nástrojem spolupráce mezi soudy ES a nikoli prostředkem vznášení hypotetických nebo irelevantních otázek v řízení před soudem členského státu ze strany účastníků řízení. Podání předběžné otázky v takových případech by znamenalo zneužití řízení o předběžné otázce s následkem nepřípustnosti předložené otázky (srov. např. věc 244/80 Foglia v Novello /1981/ ECR 3045, bod 18, či věc 126/80 Maria Salonia v Fiorgio Poidomani a Franca Baglieri /1981/ ECR 1563, bod 6).
Dovolacímu soudu tu tedy v daném případě nevzniká v otázce namítané dovolatelem oprávnění či povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropských společenství se žádostí o řešení předběžné otázky (srov. věc 283/81 CILFIT /1982/ ECR 3415, bod 10).
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované obci v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 27. září 2005
JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.
předseda senátu