ECLI:CZ:NS:2005:28.CDO.2926.2004.1
sp. zn. 28 Cdo 2926/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobkyně E. – P., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalované J., a.s., zastoupené advokátem, o vyklizení nebytových prostor, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C 11/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 30.9.2004, č. j. 15 Co 439/2004-53, takto:
I. Zamítá se dovolání žalobkyně, pokud směřovalo proti prvnímu výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 30.9.2004, č.j. 15 Co 439/2004-53.
II. Dovolání žalované, pokud směřovalo proti druhému výroku rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 30.9.2004, č.j. 15 Co 439/2004-53, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou, podanou dne 10.2.2004 u Okresního soudu v Táboře domáhala se žalobkyně uložení povinnosti žalované vyklidit nebytové prostory, blíže popsané v žalobě, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.
Okresní soud v Táboře jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17.5.2004, č.j. 11 C 11/2004-28, žalobě vyhověl. Vyšel ze zjištění, že dne 27.2.2003 uzavřela žalobkyně se žalovanou kupní smlouvu a smlouvu o zřízení věcného břemene, na základě které prodala žalovaná žalobkyni mimo jiné budovu v S. čp. 420/III se stavební parcelou č. 1803/2 v katastrálním území S. s tím, že žalovaná se zavázala žalobkyni dodávat tepelnou energii stávajícím topným systémem do doby, než bude mezi účastníky uzavřena samostatná smlouva poté, co žalovaná získá autorizaci pro prodej tepelné energie podle energetického zákona. Vzal za prokázané, že dne 12.3.2003 byla mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor, na jejímž základě žalobkyně pronajala žalované nebytové prostory nacházející se v budově čp. 420/III v S., konkrétně pak prodejnu s příslušenstvím a skladovými prostory a čtyři nadzemní podlaží s kancelářskými místnostmi a příslušenstvím, přičemž smlouva byla uzavřena na dobu určitou, a to u prodejny s příslušenstvím a skladovými prostorami do 31.12.2007 a u dalších zbývajících nebytových prostor pak do 31.12.2004. Dále vzal za prokázané, že zároveň bylo ve výše uvedené smlouvě dohodnuto, že před uplynutím sjednané lhůty skončí nájem dohodou stran, jinak může každá ze stran smlouvu písemně vypovědět pouze z důvodů uvedených v ustanovení §9 odst. 2 a 3 zákona č. 116/1990 Sb. Též zjistil, že nájemné bylo dohodnuto ve výši 100,- Kč měsíčně u prodejny s příslušenstvím a skladovými prostory a dále 100,- Kč měsíčně u čtyř nadzemních podlaží s kancelářskými místnostmi a příslušenstvím s tím, že se žalovaná zavázala hradit nájemné vždy nejpozději do každého desátého dne v měsíci s tím, že společně s ním budou v těchto termínech hrazeny i zálohy na vodné a stočné pro oba prostory 10.000,- Kč měsíčně, elektrickou energii pro prostory prodejny 13.000,- Kč a pro prostory administrativní budovy ve výši ve výši 20.000,- Kč měsíčně, dodávku plynu pro prostory administrativní budovy 30.000,- Kč měsíčně a odvoz odpadků pro oba prostory 3.000,- Kč měsíčně. Dále vzal za prokázané, že žalobkyně měla provést nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy obdrží vyúčtování od dodavatelů uvedených služeb a médií zúčtování zaplacených záloh za příslušné období a přeplatek či nedoplatek měl být vzájemně vyrovnán nejpozději do třiceti dnů ode dne předložení vyúčtování žalobkyně žalované. Též zjistil, že dne 31.7.2003 vystavila žalobkyně žalované fakturu č. 199800029 na částku 97.000,- Kč s termínem splatnosti 14.8.2003 a dne 20.8.2003 fakturu č. 59800101 na částku 26.629,- Kč jako přefakturaci spotřeby elektrické energie za měsíc červenec 2003, přičemž faktura byla splatná dne 3.9.2003, avšak žalovaná tyto faktury uhradila až dne 14.10.2003 a téhož dne zaslala žalobkyně žalované výpověď smlouvy o nájmu nebytových prostor s odůvodněním, že se ocitla v prodlení s placením úhrady za služby, jejichž poskytování je spojeno s nájmem nebytových prostor o více než jeden měsíc a na základě této výpovědi nájemní poměr k předmětným nebytovým prostorům skončí dnem 31.1.2004. Dovodil, že v dané věci došlo k naplnění důvodu pro výpověď z nájmu podle §9 odst. 2 písm. b) zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, neboť žalovaná se dostala do prodlení s úhradou záloh za služby související s nájmem nebytových prostor po dobu delší než jeden měsíc. Konstatoval, že mezi účastníky bylo běžnou věcí, že se splatnost faktur nedodržovala a upomínky si firmy navzájem nezasílaly. Dospěl k závěru, že výpověď z nájmu nebytových prostor byla učiněna v souladu se zákonem a není ani v rozporu s dobrými mravy. Vyslovil závěr, že výpovědní lhůta uplynula ke dni 31.1.2004 a žalovaná tedy užívá nebytové prostory bez právního důvodu.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.9.2004, č.j. 15 Co 439/2004-53, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením. Podle odvolacího soudu předpokladem pro uplatnění výpovědního důvodu ve smyslu §9 odst. 2 písm. b) zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor je skutečnost, že alespoň jedna splátka nájemného není zaplacena ve lhůtě určené smlouvou a nájemce je v prodlení o více než jeden měsíc, přičemž výpověď musí být podána v době, kdy nájemce je stále v prodlení. Podle odvolacího soudu výpověď je možno považovat za účinnou až okamžikem, kdy dojde do dispozice žalované a to před uhrazením příslušné dlužné částky. Dovodil, že není dán výpovědní důvod podle §9 odst. 2 písm. b) zákona č. 116/1990 Sb., a to vzhledem k tomu, že výpověď byla doručena žalované dne 15.10.2003 a žalobkyni byly dlužné částky zaplaceny již 14.10.2003. Dospěl k závěru, že výpověď tedy nemohla přivodit po právní stránce ukončení nájemního vztahu žalované a žalobkyně se tak nemůže úspěšně domáhat splnění povinnosti žalované nebytové prostory vyklidit.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včas dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdila existenci dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., neboť řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelky je nutno posuzovat trvání výpovědního důvodu nikoli k okamžiku doručení výpovědi nájemci, nýbrž k okamžiku, kdy pronajímatel činí právní úkon výpovědi. Konstatovala, že v době podání výpovědi, tj. dne 14.10.2003, dlužná částka ve prospěch žalobkyně připsána nebyla, proto existoval důvod výpovědi ve smyslu §9 odst. 2 písm. b) zákona č. 116/1990 Sb., neboť tehdy ještě byla žalovaná v prodlení s placením úhrady za služby, jejichž poskytování je spojeno s nájmem. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o.s.ř., §241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto rozsudek odvolacího soudu v rozsahu plynoucího z dovolání a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle §242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. míří na existenci jiných vad, než v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř. uvedených, vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí odvolacího soudu. Tvrzení dovolatky nesoucí se k údajnému naplnění takové vady však nelze přisvědčit.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).
O takový případ v této věci nejde.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu, podle nichž k účinnosti výpovědi smlouvy o nájmu nebytových prostor je zapotřebí, aby výpověď byla podána v době, kdy je nájemce stále v prodlení.
Dovolací soud se ztotožňuje s právním názorem odvolacího soudu, že výpověď jako hmotněprávní úkon nabývá právních účinků teprve okamžikem, kdy dojde do dispozice druhé strany podle §45 odst. 1 o.z. Pokud by před podáním výpovědi nájemce dodatečně splátku uhradil, bude mít pronajímatel pouze nárok na úrok z prodlení, ale nikoliv na uplatnění výpovědního důvodu, protože ten zaplacením zanikl. Obdobně se postupuje i v případě, kdy jde o nesplacení úhrady za služby, jejichž poskytování je spojeno s nájmem. V daném případě nemusí jít o nesplacení pohledávky pronajímatele, ale může jít o pohledávku jiného dodavatele související s nájmem (např. za dodávky vody, elektrické energie,…).
Výklad zaujatý odvolacím soudem je v souladu s obecnými požadavky na interpretaci ustanovení zákona, které zakládá oprávněné osobě možnost jednostranným úkonem (výpovědí) zrušit existující závazek. V takovém případě se uplatní spíše restriktivní výklad podmínek použití jinak zákonem stanovené možnosti skončení právního poměru (v této věci nájmu nebytových prostor). Analogicky lze poukázat na úpravu, obsaženou např. v ustanovení o důsledcích prodlení dlužníka, jde-li o splnění ve splátkách, ve smyslu §565 o.z. I zde může věřitel žádat o zaplacení celé pohledávky pro nesplnění některé splátky, jen bylo-li to dohodnuto nebo v rozhodnutí určeno. Toto právo však může věřitel použít nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky. Není důvodu nevztahovat princip ovládající shora zmíněný právní institut (vztahující se k plnění ve splátkách) rovněž na situaci, v níž dlužník (nájemcem) je ze zákona a ze smlouvy, povinen k poskytování opakovaného plnění. I pro oblast výpovědi smlouvy o nájmu nebytových prostor podle §9 odst. 2 písm. b) zákona č. 116/1990 Sb., jež je ostatně rovněž normou občanskoprávní povahy, je shora uvedený výklad přiměřený a smyslu zákona odpovídající.
Dovolací soud souhlasí s právním posouzením věci zaujatým odvolacím soudem při hodnocení podmínek platné a účinné výpovědi smlouvy nájmu nebytových prostor. Výpověď podle §9 odst. 2 písm. b) zákona č. 116/1990 Sb. je totiž specifickým institutem, kterým se zakládá sankce nájemci za nesplnění jedné ze základních povinností plynoucích ze vztahu z nájmu nebytových prostor. Výpovědní důvod pro neplacení nájemného se proto pojmově upíná k okolnosti prodlení dlužníka (nájemce); z toho plyne, že po splnění této povinnosti je použití tohoto výpovědního důvodu vyloučeno. Pronajímateli sice zůstávají zachována další práva, mj. odvolacím soudem zmíněná sankce k uplatnění úroku z prodlení, nemůže však uplatnit výpovědní důvod směřující k ukončení předmětného nájemního vztahu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v mezích dovolacího přezkumu třeba považovat za správné. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobkyně zamítl.
Pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím k výše uvedenému dovolání proti II. výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle §243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení §218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 o.s.ř. za použití §224 odst.1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně neměla se svým dovolání úspěch a žalované v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu